Dnes tu máme ukázku, která je vlastně pokračováním té, co má Egmont. Určitě si doporučuji přečíst nejprve tu od nich, abyste nebyli zmateni. Kompletně pak obě tvoří první kapitolu. Snad se bude líbit. :)
A potom v únoru jsem ošklivě nastydla a dostala zápal plic. Maminka to poznala skoro okamžitě, protože je doktorka a má v šuplíku v koupelně stetoskop. Přišlo se na mě podívat několik dalších členů zdravotnického týmu naší komunity. Tou dobou už jsem na tom byla hodně špatně. Používala jsem inhalátor a cpali do mě antibiotika, steroidy a bůhví co ještě. K prstu jsem měla připojený měřič kyslílku a vím, že ukazoval velmi nízká čísla. Bojovala jsem o dech. Moje plíce nedokázaly pojmout dostatek vzduchu. Je to hrozný pocit, poku jste to ještě nikdy nezažili.
Druhou noc už to se mnou bylo opravdu zlé. Chvílemi jsem o sobě vůbec nevěděla, ale pamatuju si výraz na matčině tváři. Křičela. Chtěli mě vzít do nemocnice. Říkala, že by stačilo napojit mě na jednoduchý dýchací přístroj na jedinou noc a zachránilo by mě to. Asi jsme tehdy na naší klinice žádný neměli; pořád ještě jsme tady byli noví. Ale dát mě do normální nemocnice nepřipadalo v úvahu kvůli nebezpečí, které představujeme pro lidi narozené tady, s odlišnou imunitou, než máme my. A také co kdyby se nějaký doktor nebo zdravotní sestra začali příliš vyptávat, jaké jsem prodělala nemoci, nebo si po mikroskopem pořádně prohlédli moji krev?
"Nemusí umřít!" slyšela jsem z vedlejší místnosti pláč své matky. Prosila je, slibovala, že na všechno dohlédne a nedovolí, aby mě ošetřoval někdo jiný. Žádné krevní testy ani vyšetření. Ona už vymyslí, jak to udělat, aby uchovala naše tajemství a udržela všechny v bezpečí.
O něco později dorazila paní Crewová. I můj mozek chudý na kyslík zaregistroval, jak se nálada v domě změnila. Křik i prosby utichly a z vedlejší místnosti se ozýval pouze uklidňující hlas. Na chvíli jsem byla ve zvláštně bdělém stavu, všechno jsem vnímala, slyšela jsem, jak tichým hlasem přemlouvá mou matku. "Po tom všem, co jsme obětovali, Molly. Po všem, čím jsme prošli..." Matka odešla a místo ní jsem slyšela, jak s paní Crewovou mluví pan Robert. Připadala jsem si, jako když sedím někde u stropu nad nimi a poslouchám je, jako kdybych už byla mrtvá, zatímco mu věcně vysvětlovala, jak má naložit s mým tělem, vystavit úmrtní list a jak si správně poradit se záznamy, které o mé osobě zůstanou v databázích státu a Federálního úřadu. Oni tam ty naše záznamy vytvořili; mohou je i odstranit. Nakonec mu nabídla nějakou injekci či pilulku nebo něco takového. "Anděl smrti", nazvala to tichým hlasem, abych prý odešla v klidu. Ujistila ho, že tam zůstane až do konce.
Ale neskončilo to. Někdy k ránu se moje plíce trochu roztáhly. A do večera ještě o něco víc. O šest týdnů později jsem nahlas odříkávala šesté pravidlo přímo v tom sále.
Pan Botts, dvě řady za mnou, vstává a recituje třetí pravidlo, že nesmíme použít svých vědomostí k žádné změně. Pamatuji si ho z našich úvodních lekcí. Čtvrté pravidlo, které je jakýmsi rozšířením třetího, odříkává paní Connorová s řídnoucími vlasy v podivné oranžové haleně. Už ani nevím, odkud ji znám.
Chlapec jménem Mitch, který tady platí za hvězdu, protože chodí na Yaleovu univerzitu, odříkává páté pravidlo, týkající se utajení. Na to myslíme nejčastěji. Naši vůdci jsou přímo posedlí každou maličkostí, všichni musíme zapadnout a nikdy se neprořeknout. Ale občas si vážně říkám, jestli by vůbec někdo uhodl, odkud jsme, i kdybychom se prořekli? A pokud ano, uvěřili by tomu?
Šesté a sedmé pravidlo, ta dvě o zdravotnické péči, odrecitovali lidé, které neznám a kteří nejspíš stejně jako já ta pravidla zrovna jen tak tak přežili.
Přestávám vnímat pravidla osm až jedenáct, protože se mi od boty odrazí fialový korálek a já po něm nenápadně pátrám na podlaze. Vážně bych se raději dívala kamkoli jinam než na to velké plátno vepředu, protože na konec si nechali fotku Aarona Greena, a mám podezření, že to není náhoda. Je to smutný obrázek rozpačitého dobrosrdečného čtrnáctiletého chlapce, který se tak nešťastně zamotal do vlastních lží, že mu uprostřed loňského roku museli zakázat chodit do školy. Učitel ho přišel domů zkontrolovat a o dva dny později chlapec utonul v řece Housatonic, když se plavil na raftu se svým otcem a strýcem. Nikdo nevolal záchranku, nekonala se žádná návštěva pohotovosti. Pan Green se tiše řídil protokolem; zavolal na speciální číslo, jak měl.
Probírám se ze zamyšlení u dvanáctého pravidla. Na řadě je paní Crewová, samotný anděl smrti, která vstává a odříká ho. Měří něco málo přes metr padesát a její vlasy vypadají jako klobouk žampionu, ale pořád mě děsí. Přísahám, že se dívá přímo na mě, když to pravidlo recituje.
* * *
- Musíme být zcela oddaní naší komunitě, jejímu přežití i bezpečí, a bez ptaní či výhrad přijmout rady svých vůdců i poradců.
- Musíme respektovat celistvost času a jeho přirozený tok.
- Nikdy nesmíme využít svých zkušeností z Postrema k vědomému zásahu do tohoto přirozeného toku.
- Nikdy nesmíme ovlivnit tok času, abychom zabránili neštěstí či smrti.
- Všude a za všech okolností musíme zachovávat naprostou mlčenlivost o Postremu, svém příchodu i naší komunitě.
- Nesmíme vyhledat ani přijmout žádnou lékařskou pomoc mimo komunitu.
- Za všech okolností smíme využívat služeb pouze a jen našeho zdravotnického týmu a v případě nutnosti uplatnit nouzový protokol.
- Musíme se vyhnout všem zmínkám o sobě v historických záznamech textových i obrazových.
- Musíme se vyhýbat náboženským místům.
- Musíme vynaložit veškeré úsilí, abychom zapadli do společnosti a žádným způsobem nepřitahovali pozornost k sobě ani k naší komunitě.
- Musíme se vyvarovat jakéhokoli kontaktu s osobami z Postrema, které nepřišly s námi.
- Za žádných okolností nesmíme navázat intimní fyzický ani citový vztah k osobě mimo naši komunitu.
Social Icons