Stovky, ne, tisíce pohádek končí šťastně, nebo přinejmenším morálně přijatelně. Chudá dívka si vezme bohatého prince, zlo je potrestáno a všichni se radují a veselí. Ale jaké byly ty původní a nepřikrášlené verze?
Není žádné tajemství, že původní pohádky jsou plné násilí a sexuálního podtextu. Skoro každý Evropan ví, že malá mořská víla se ve skutečnosti proměnila v mořskou pěnu a princ si vzal někoho jiného, nebo že existují „pohádky“ jako Děvčátko se zápalkami. Pak ale přišel Disney a přinejmenším v Americe zdárně zasel představu, že i ty prvotně zvrhlé verze jdou přetvořit v něco dobrého. Ještě před Disneym se provedla podobná domestikace týkající se téměř každé pohádky, kterou dnes známe, bylo to však větší množství autorů najednou, kdo ji zahájil. Tady jsou ty nejznámější.
Začněme zlehka: Kráska a zvíře, nádherná pohádka plná nejrůznějších poselství. Legendární otázka zvířete, zda s ním kráska povečeří původně ale sestávala z žádosti, zda s ním půjde do postele. Jiná verze zase vypráví, že spolu v jedné posteli spali už od první noci, jako sladká tečka za celým příběhem je proměna krásčiných sester v kamenné sloupy, a to za to, že se pokusily ze žárlivosti zabít nejprve zvíře a pak i samotnou krásku. Vlastně by se jim to bývalo podařilo, ale to museli opravdu zůstat mrtví a nevyužívat zázraků pro pohádky tak typických.
Když se Sněhurka vdávala, byla čtrnáctiletou dívkou a šťastný konec sestával mimo jiné i z toho, že zlé královně byly nasazeny rozžhavené železné boty, ve kterých se utancovala k smrti – všichni tomu samozřejmě přihlíželi a smáli se u toho. Ale vlastně si to zasloužila, to ona přeci snědla Sněhurčino domnělé srdce, játra a plíce, které jí přinesl myslivec. Avšak co bylo předtím, než ke svatbě a vraždě zlé královny došlo? Jedna verze vypráví, že si princ Sněhurku na svůj zámek v sedle odvážel stále jako mrtvolu, učarovala mu prý natolik, že s ní prostě musel být. Až v půli cesty jí z hrdla vyklouzl onen otrávený kus jablka. Ta druhá zvrácenější verze popisuje, jak Sněhurku ještě v rakvi princ znásilní a v zápalu vášně jí z krku vysaje jed proudící v jejích žilách.
Třeba taková Červená Karkulka je plná násilí dodnes. Vlk, kterému se do břicha zašijí kameny…, to je přeci jen trochu morbidní, ale není to nic proti symbolice, kterou skutečně obsahuje. Červená barva v té době byla znakem pro lehké děvy, Karkulka musela tedy svého času být prostitutka a vlk mužem pokušitelem, kterému by naivní dívky neměly podlehnout. A…, jo, samozřejmě, že ji v prvotní verzi vlk opravdu sežere. Žádný myslivec, žádné kameny, žádná studna. Ještě předtím je donucena sníst maso a vypít krev své babičky v domnění, že si dává koláč a pije víno.
Má nejoblíbenější hrůzostrašná verze je ta o Šípkové Růžence. Když ženatý král nalezne doslova mrtvou dívčinu, neodolá a znásilní ji. Stále v podivném smrtícím kómatu si ji odváží na svůj zámek, kde mu porodí dvojčata. Současná a dokonale nespící manželka se dětí chce zbavit tak, že je poručí uvařit pro svého nevěrného manžela, zavčasu je však zastavena a popravena. Růženka (tehdy pojmenovaná jako Talia, pokud trváte na detailech) je naopak vzkříšena jedním z dvojčat, které jí ten zpropadený trn vysaje zpoza nehtu v domnění, že se jedná o matčino ňadro. Ehm, no jo… Šťastně až do smrti.
Pak tu máme Popelku, která je dost hrozná i sama o sobě, avšak v původní verzi ještě o něco víc. Její sestry si zde totiž ve snaze vecpat do skleněného střevíčku svoje velké nohy uříznou paty a prsty, holubi jim ale za trest na závěr vyklovou oči. Nádhera. A třeba taková Mášenka a tři medvědi vyznívá ještě strašlivěji. V jedné z verzí je Mášenka medvědy roztrhána, v další zas poslána do nápravného zařízení,
To mi připomnělo Tři prasátka – věděli jste, že „slaměné“ a „dřevěné“ prasátko původně skončilo ve vlkově žaludku a už se z něj nedostalo? To cihlové prasátko mělo totiž připravený hrnec plný vařící se vody, do kterého vlk i se dvěma pozřenými prasátky spadl. Poučení? Nelezte nikomu do komína. Uvaří si vás a sní.
Taky je tu Jeníček a Mařenka, děti co si upečou ježibabu. Původně je to ale Satanova žena, které podříznou krk. Locika je zase svou „matkou“ Gothel i se svými dvojčaty vyhnána do pouště, kde musí roky třít bídu, princ je zase vlákán do pasti a shozen z věže. Trní, do kterého dopadne mu sice zachrání život, ale taky vypíchne oči. Když se po strastiplné cestě s Locikou a svými dětmi opět setká, jeho slepota je vyléčena. Ano, zase ta magická slza.
O kůzlátkách vám, předpokládám, nemusím vůbec říkat, že byla opravdu sežrána, ale to, že žabí princ se stal člověkem teprve poté, kdy s ním jeho žena hodila o zeď ze žádné dětské knížky nevyčtete. Jen tak mimochodem, pokud máte pochybnosti, pak ano, žabí princ se chtěl se svou manželkou ještě ve své slizké podobě vyspat.
Pokud máte chuť na další morbidní nechuťárny, vřele vás odkazuju na H. Ch. Andersena, je to jeden z mála autorů pohádek, u kterého původní interpretace přetrvala. A pokud máte radši „pohyblivou“ formu, zkuste mrknout na Mrazivá tajemství, pohádky jsou zde zobrazeny z trochu jiného a místy groteskního úhlu. + Pokud jste ještě nezkusili mrknout na seriál Once Upon a Time, napravte to, nabízí o něco brutálnější, ale o to charismatičtější úhel pohledu.
Social Icons