Recenze: Měsíční píseň

Název: Měsíční píseň / Moon Called

Autorka: Patricia Briggs

Série: Mercedes Thompson / Mercedes Thompson

Díl: 1.

Počet stran: 283

Nakladatelství: Fantom Print

Rok vydání: 2009

Vazba: Pevná s přebalem

Děj:

Mercy Thompson si žije svůj vlastní stereotypní život v garáži. Její denní program spočívá v opravování aut, provokování jejího souseda a menších procházek v přírodě. Je to ale stereotypní, když uvážíme, že její soused je vlkodlak, Mercy je kožoměnec a opravuje auta nejen lidem, ale také nadpřirozeným bytostem? Pokud ano, to že jí zavítá do garáže nový vlkodlak, jí život změní. A to ne ve zrovna kladném slova smyslu.

První dojmy z obálky:

Zvláštní a rozhodně dokáže zaujmout. Ani nevím, čím mě obálka uchvátila, každopádně kniha mě přitahovala už velmi dlouho. Ale to rozvinu až později... Teď by bylo na místě říct, že se mi líbí ta modrošedá tématika a vůbec celá obálka. Mimochodem, knbiha má i takovou tu provázkovou záložku - to se mi vždycky líbí. Jenom ta moje to nemá, protože když mi přišla, měla ji někde v trapu. Ale tak co bych za tu úžasnou cenu chtěla. :-)

Hodnocení obálky: 

Co jsem od knihy čekala:

Další knihu o vlkodlacích, která mi dokáže přiblížit jejich povahu a vůbec jejich život. Nečekala jsem ale, že v knize bude hlavní hrdinka kožoměnec.

Menší seznámení s knihou:

Mercedes Thompson je série, která má mezi čtenáři své stálé místo a je velice kladně hodnocena. Dle mého názoru je to opravdu nejlepší kniha o vlkodlacích, co jsem kdy četla. Mrazení mi vlkodlaky přiblížilo a dokázalo mi je vtisknout do srdce. Smečka mi ukázala temné a dravé vlkodlačí stránky. Co mi dala Měsíční píseň? To poznáte za chvíli.

Proč jsem si knihu vybrala:

Myslím, že úplně poprvé jsem na ni natefila na fóru Školy noci (to bylo mé období, kdy jsem Školu noci považovala za jednu z mých nejoblíbenějších sérií). Tehdy jsem nad ní mávla rukou a řekla si, že to bude nějaká blbost pro dospělé. No, dospěla jsem a na knihu narazila zase -už vážně nevím kde- a začala číst.

Recenze:

Poprvé jsem knihu začala číst jako e-book, ale asi po... zdá se mi 60 stranách jsem toho nechala. Už tenkrát mi kniha přišla úžasná, ale myslím, že jsem to udělala na truc. Myslím zavření dokumentu do doby, než se mi do rukou dostane "hmotná" kniha. Každopádně, když jsem ji opravdu dostala, byla jsem strašně moc nadšená. Přislíbila jsem si, že ji přečtu do té doby, než uvidím Patricii Briggs na její autogramiádě. Taky že jsem to stihla a byla to teda jízda, to vám řeknu.

Měsíční píseň není ten typ knihy, kde vám je nesympatická hlavní hrdinka kvůli tomu, že nad něčím věčně fňuká. Mercy je přesný opak ufňukané malé holčičky a když už něčeho nelituje, nesesype se na zem jako hromádka neštěstí. Líbí se mi také, že si vždy ví rady a nestojí jako tvrdé Y s otevřenou pusou, když na to přijde. Mercy se také dost odlišuje svým věkem, možná právě proto je tato série spíš pro dospělejší čtenáře. Mně osobně se tato odlišnost hrozně moc líbila (jestli to tak můžu říct), protože dnešní autorky už píší jen o ženách pod 20 (výjimkou je např. Sookie Stackhouse). Jejich smůla, že knihy potom čtou většinou jen teenageři.

Styl psaní mi přišel jednoznačně jako jeden z nejlepších. Autorka psala záživně, srozumitelně a vůbec tak, aby se čtenář od knihy nemohl odpoutat z toho důvodu, že je kniha nudná nebo zdlouhavá. Moc se mi také zamlouvalo, že podobně jako u Sookie Stackhouse rozebírala v knize jeden zásadní detektivní příbeh od kterého se vše odvíjelo. Upřímně doufám, že v tom bude v dalších dílech pokračovat a nezklame mě.

A co by to bylo za knihu bez... jak to mám říct? Chlapa? To zní divně. :D Jenom doufám, že víte, co tím míním. Prostě a zkrátka nějakého toho milostného trojúhelníku. Od začátku jsem tak trochu doufala, že Mercy skončí s Adamem, ale nevěděla jsem, jestli nezůstanou jen jako "přátelé" - mírně řečeno, ve skutečnosti by Adam klidně sežral kočku Mercy. Proto jsem pořád váhala a když se to konečně vyhrotilo, přimotal se tam ten blbec Samuel. Nenávidím ho. Jasně, chápu jeho situaci a soucítím s ním, ale přesto... Scény s ním byly pro mě jako něco naprosto cizího. A na konci jak do "něčeho" (opravdu nechci spoilerovat) vtrhnul. Myslela jsem, že ho něčím přetáhnu. Takže jsem rozhodně team Adam.

A teď už se dostáváme k tomu, co mi dala Měsíční píseň. Myslím si, že je to velice originálně pojata kniha o vlkodlacích. A to i z toho důvodu, že do knihy autorka zapletla i kožoměnce. Tím myslím Mercy. Nejvíce mě překvapilo, jak vlkodlaci umí číst z řeči těla. Mávnete nervózně rukou a oni hned vědí na co myslíte. Příkladem by mohl jít Bran u kterého stejně nejsem úplně přesvědčená, že neumí číst myšlenky. A ta dokonale popsaná hierarchie! No, Patty, u mě máš tedy čestné místo v žebříčku nejoblíbenějších autorů.

To že autorka v knize popisovala především vlkodlaky, neznamená, že zanedbala jiné nadpřirozené bytosti. Našim ostrozubkám se věnovala také poměrně dost. I zde byla hierarchie velice dobře vylíčena. Kromě toho se mi líbilo, že všechny popisovala realisticky, ne bezhlavě jako dokonalé bytosti, které jsou hodné a kdesi cosi. Právě to, že příběh stál nohama na zemi, dělalo knihu uvěřitelnější a tím pádem i mnou více oblíbenější.

Já vím, že bych měla přestat pět samou chválu a konečně začít s kritikou, když já jsem i po těch týdnech od doby přečtení stále zaujatá a nedokážu na nic rozumného a kritického přijít. Mercy se mi prostě hrozně, hrozně a ještě jednou hrozně moc líbila.

Závěr:
Knihu doporučuji dospělejším čtenářům hlavně z toho důvodu, že je hlavní hrdinka opravdu dospělá. Jsem team Adam, takže se Samuelem na mě nechoďte. Měsíční píseň je úžasná kniha a když se mě někdo zeptá, jestli je to skutečně tak dobré, odpovím mu, že ano. Proto vám říkám, neváhejte a přečtšte si to. Stojí to za to.

Hodnocení knihy: