Nic nebude, řekla jsem. Tak jen jednu, řekla jsem. Kašlu na to, Zusak je Zusak!
Včerejšek byl šíleně nádherně katastrofální, nic takového jsem nečekala. V každém případě jsem si to užila. Ne tak jak bych chtěla, ale o tom později. Hezky popořádku.
Vstávalo se v 6:45, všichni jsme vypadali jako chodící mrtvoly, protože z nervozity jsem usnuli až ve velmi pozdních hodinách. Dvacet minut na to udělat ze sebe člověka a posledních pár sekund zrekapitulovat si, jestli máme všechno. A pak honem na autobus, protože nikdy nevíte, kdy řidičům prdne v bedně a projede pět minut předtím, než je napsáno v jízdním řádu. Stihli jsme to včas. Mysleli jsme si. Pak byl čas odjezdu. A všichni jsme začali jančit poté, co mamka v jízdním řádu přečetla, že autobus v tuhle hodinu nejede. Je fakt, že než se autobus objevil, internetové jízdní řády od nás obdržely dost nepěkných slov. A tím začalo peklo.
Když jsme dojeli na místo určení a chtěli nasednout na vlak, hlásilo se desetiminutové zpoždění. Mamka pohotově opět načuřená řekla, že to zná, takže pojedem do Brna autobusem, i když to celé objíždí. A víte co je fajn? Že vlak nakonec přijel ve stejnou chvíli, když už jsme seděli a zavíraly se dveře. Jo a pan řidič kecal přesčas, takže jsme se báli, že to fakt nestihneme a vlak do Prahy nám ujede. Ušetřím vás mé letargie, která nastala, když máma opakovaně nadávala, že to nestihnem. V Brně další šok. Šaliny jezdí po patnácti minutách. A my jsme nejspíš tu, co měla jet nestihli. Takže další tři minuty nadávání a letargie, až nakonec ta potvora líná přijela a naše zadky odvezla až na hlavní nádraží, kde mamka bezkompromisně koupila tolik jídla, že by to nakrmilo celou armádu. Jo a neustále opakovala, že máme čas. Já už připravená na zklamaní mlčela jak zařezaná a ani nedoufala, že bychom to stihli včas. A víte co? My to stihli. Dokonce tak, že jsme vlak viděli přijíždět na nástupiště. Na pohled relativně klidná cesta se zasekla kousek od Prahy, kde hlásili desetiminutové zpoždění. Pak patnáctiminutové. A pak se to vyšplhalo na 35 minut. To mi fakt zkazilo radost, protože bylo jasné, že Jotu od začátku nestihnu. Když jsme pak dorazili do Prahy, brácha, já i máma jsme měli čumáky přilepené na skle a koukali na ten výjev. Na hlavním nádraží jsem pak byla počastována nadšeným „ty vole“, když jsem si spravovala nohavici u džín. I tobě, milý Pražáku! A pak metro. Fuj, hnusně tam je. Ale dopravuje to rychle. Jo a spletli jsme si nástupiště, takže jsme to celé museli v céčku obíhat. A byly zmatky s jízdenkama. A pak jsme dojeli. A výstaviště bylo tááááááák velké.
Cestu nahoru na balkon jsem našla celkem rychle (s bráchou jako ocáskem v patách), pak začalo rozpačité prohledávání davu. Vsadila jsem na jistotu a šla k té největší skupince, co jsem viděla,pak rozpačité představení, „vyber si balíček knih“, což jsem udělala a popadla ten první, co jsem viděla. Víte co. Ono je divný, když ostatní už sedí a vy se máte hrabat v knížkách, přeci jen jsem dorazila o půl hodiny později. Ale dobrý, viděla jsem Girl Online, vidělsa jsem nestydaté plavky, třetí už jsem neřešila a šla. To se ukázalo jako mírný šáh vedle, ale když jsem se začetla, celkem s údivem jsem si musela přiznat, že se to fakt nečte špatně. A jo, fakt je to cestopis. Konkrétně Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa. Jsem zvědavá, do jakých žánrů ještě zabruslím… Asi nejhorší pro mě na srazu se podepsat do té Joťácké kroniky, či co to bylo. Rachel Roo mi ji pak dala ještě jednou abych si vytvořila celou stránku. Myslela jsem, že růže ještě umím. Ne, na veletrhu se tato domněnka ukázala jako silně milná. Ale ok. Celkově se pak hovořilo o takových těch základních blogerských tématech, o kreativitě a nové propagaci knih, o e-boocích (jo, uvědomila jsem si, že by nebylo špatné nějaký článek na tohle téma fakt napsat)… A když už tam byl Vojta z KK, musela jsem si říct o záložku. Na Rachel jsem zapomněla, takže nic nebylo. Ale jelikož brácha na mě vyrukoval s tím, jestli už jich beztak nemám naskrblených dost, musela jsem trochu sklesle připustit, že to tolik nevadí. A teď si zpětně uvědomuju, že jsem se ani nezeptala Dee na ty úžasný placky. Hm. A samozřejmě blogeři. Ať už na srazu Joty, nebo v sále, viděla jsem jich hodně. A na některý jsem blbě koukala. Jmenovitě na Rachel, ale to bylo kvůli Zašité v knihách, která ji nemohla v davu u Albatrosu najít. 😀 Takže pardon. 😀 A pak mi bylo líto, že jsem s koktáním musela odejít dřív (jo, byla jsem hrozně rozpačitá), protože jsem plánovala ještě něco jiného. A to jsem tam byla chvilku. Jedna z věcí která mě mrzí. Další následovaly.
Po tom hektickém začátku jsem totálně zapomněla, že by mi mamka měla skočit podškrábnout Hell Boys. Takže je nemám. A ještě ke všemu jsem se dozvěděla, že na křtu byla i Petrusová. Život je pech, mohla jsem mít podpis od obou.
Po Jotě jsme rozmýšleli, jestli ještě zajít na Rande s fyzikou, ale jelikož už mělo za dvacet minut končit a místa k sezení byla obsazená, trochu to postrádalo smysl. Tak jsme vyrazili ke knižním šampionům za Lábusem. A nesli jsme s sebou knižní Arabelu k podpisu. My s mamkou nadšené protože Arabela, Cirkus Humberto, Čert ví proč a protože PAN HEREC (zkuste mi vymluvit, že jste neměli rádi Rumburaka) a brácha protože Já padouch, Doba ledová a Simpsonovi. A nejen že jsme dostali podpis, prohodilo se i pár větiček, což bylo fakt super. A pak mě mamka s bráchou zanechali u Albatrosu na besedě s Janišovou a Tuzarovou a odešli do Mořského světa. Doteď si nadšením mnu ruce, protože jsem se potkala se Zašitkou (zašitá v knihách), která byla fakt moc maličká a já to trochu neslušně řekla nahlas. A bylo to boží. A dostala jsem podpisy. A Tereza Janišová si vzpomněla, že jsem vyhrála tu soutěž u fanklubu Lindsey Stirling. Ale po konci besedy jsem zase musela hned odejít, abych obešla všechny stánky.
Tady začala zkáza, protože nejen, že jsem musela držet pařáty zpátky, musela jsem se bránit smrtelnému horku v pravém křídle a ještě ke všemu valit oči u Svojtky, co všechno si kupuje brácha. A pak přišla řada na mě. Koupila jsem si pár magnetických záložek, doplnila sbírku Zusaka, s váháním šáhla i po Spočítej hvězdy, potkala Terku Matouškovou, od které jsem si i s věnováním a záložkou odkoupila Vílí kruhy a u Metafory za hubičku získala Prokletí ohně. To mi připomíná, že jsem se divila hlasům jednotlivých lidí, které jsem potkala. Jo, to máte tak, když stalkerujete přes fb a pak všechny vidíte naživo. Což bych ráda udělala už mnohem dřív, ale já a srazy… Hmmm… S mou špičkovou orientací a smyslem pro komunikaci by to bylo zajímavé. Ale asi bych na místo určení ani nedorazila. 😀 Jo! A sesbírala jsem asi milardu reklamních předmětů. Což mě nutí udělat pořádne muhehehehe. + Ten vějíř od Joty byl fakt úžasný nápad, měli by je blahořečit.
Každopádně ty knihy jsem nekoupila sama od sebe, pokaždé jsem přinutila mamku říct, ať si je teda koupím, takže je to na její triko. 😀 Chtěla jsem si koupit ještě víc (hlavně třeba u Joty, u které jsem nakonec nevzala nic – kaju se), ale po delším uvažovaní jsem si řekla, že toho fakt mám na čtení už dost a můžu popřípadě kupovat později. Což jak se znám, to nebude dlouho trvat.
Následovala cesta domů. A další panikaření. Pražáci jsou fakt prdlí, protože u velkých budov jako je výstaviště nemají nikde výdej jízdenek. Jo, jsme blbí, že jsme nekoupili i zpáteční, ale víte co. Mamka s hysterčením, že půjdeme pěšky hledala nějakou záchranu, až jsme přišli k ceduli s jízdními řády a našli z druhé strany sms jízdenku. Dvě minuty jsme nadávali, že to nefunguje, až to konečně přišlo a my mohli jet. Vlak jsme nestihli, museli jsme tedy hodinu čekat. A ne, ještě zdaleka to není všechno.
Cestou do Brna si k nám přisedly dvě fakt moc milé staré paní. A přisedly si velmi mile. Tak mile, že jsem si zasedla mobil a o pět sekund později začala polemizovat nad tím, proč mi sakra hoří zadek. S hysterčením jsem několik minut hledala praskliny a škrábance, které na něm nebyly a doufala, že mobil pojede tak, jak má. Naštěstí funguje. A nekoukejte na mě tak zle, do letošního roku jsem měla ještě tlačítkový, takže jsem na něj hrozně opatrná, protože tyhle věci jsou fakt křehké.
Dvě moc milé paní s námi jely až do Pardubic. Měli jsme hlavy jak čtverečky, protože i když jsme jasně dávali najevo, že bychom rádi mlčeli a masírovali si nohy, mluvili spolu a s námi stále. Mysleli jsme, že je zabijem. A vlak měl deset minut zpoždění. Brácha nepokrytě začal naříkat. Dvě milé paní nebraly ohledy a žvanily do úmoru. V Pardubicích se málem zapomněly, takže jsme je všichni tři nadšeně vyprovodili. Brácha pak bezkompromisně zatáhl závěsy a vyčerpaně padl na sedadlo, kde začal lamentovat, proč my. Já v duchu už umřela. Cesta do Prahy byla v tomto směru o moc lepší, sice jsme jeli v plném kupé, ale lidi to byli normální. Fuj, fakt hrůza.
V Brně pak panikaření, že náš vlak domů nestihnem, protože cvikačky byly na našem nástupišti rozbité a pak ve vlaku už relativně klid. Jako perlička nakonec bylo vystupování z vlaku. Byli jsme v posledním vagónu, přes mé varování mamka nebrala ohledy a držela se kliky od zadních dveří. Jo. Otevřely se. Třikrát. Mamka je očividně všehoschopná. Nádherný pohled ven v té rychlosti, to vám řeknu. A pak autobus a byli jsme doma. Unavení, ale spokojení. Tak. To byl můj Svět knihy. Co vy? Jak jste pořídili? 🙂
PS: Dostali jste se k této pozvánce? Co na ni říkáte? Já jsem trochu zmatená…
PPS: Omlouvám se tímto Zašitce za „debilní přezdívku“ a za to, že jsem na ni půl minuty čuměla, než mi došlo, kdo to je. 😀
Social Icons