Recenze: Ještě než umřu

Název: Ještě než umřu / Before I Die

Autorka: Jenny Downham

Počet stran: 241

Nakladatelství: Eroika

Rok vydání: 2010

Vazba: Pevná s přebalem

Děj:

Sedmnáctiletá Tessa má stejné pocity, touhy a plány jako její vrstevníci. Na jejich uskutečnění má ovšem podstatně méně času. Trpí leukémií v pokročilém stadiu a v takovém rozsahu, že není možná žádná další léčba. Tessa se smiřuje s neodvratným osudem svérázným způsobem: sepíše si seznam věcí, které by ještě chtěla stihnout, dokázat, zažít, a pokud jí zdravotní stav dovolí, pustí se bezhlavě do jejich plnění.

Hluboká a pochopitelná lidská touha chovat se někdy jinak, než je běžné, porušit zákony, prožít skutečné dobrodružství, bláznivě se zamilovat, uniknout ze všednosti a konvencí se v kulisách umírání a omezeného času mění v napínavý a překotný boj o holé přežití, o samu podstatu lidské existence. Intenzivní příběh odkrývající pozadí zamotaných rodinných vztahů, skrytých bolestí, příběh o rodičovské, sourozenecké a partnerské lásce, příběh o smíření a pomíjivosti všedních problémů promlouvá svou neúprosností, nesentimentalitou a jednoduchostí ke všem generacím čtenářů.

První dojmy z obálky:

Jedna z těch, co nic neřekne, přesto svou jednoduchostí dokáže nádherně ozdobit vaši knihovnu. Mezi ostatními v daném žánru bych si jí ale všimla jen těžko, kdybych nevěděla po čem jdu. oči jsou sice poslední záchrana, která nezklame, ale neupoutají. 8/10 za malou shodu s příběhem a nevýraznost, jinak je dokonalá.

Hodnocení obálky:

O autorce:

Jenny Downhamová (nar. 1964) je britská spisovatelka žijící v Londýně. Původně se věnovala divadlu. Jako herečka působila sedm let v divadelní společnosti zaměřené na práci s komunitami mladých lidí v různorodých prostředích – ve věznicích a nápravných zařízeních, v nemocnicích, v mládežnických klubech a na sídlištích. Po narození druhého dítěte herectví opustila a tvůrčím prostorem se jí stalo psaní. I zde svůj zájem směřuje k dospívajícím lidem. Její první román Ještě než umřu ale není jen o životě dívky na pomezí dospělosti. Je především příběhem, který nás nutí přemýšlet nad tím, nakolik svůj život prožíváme naplno.

Recenze:

Ještě než umřu je jedna z těch knih, o kterým se moc nemluví. Máme Hvězdy nám nepřály, máme Jestli zůstanu, ale o této malé bílé knížečce neslyšíte skoro nic. Nejedná se o žádný příběh s výjimečnou hrdinkou, co nedokáže otevřít pusu bez toho, aniž by řekla nějaké přehnané moudro a hrála si na jednu z těch, co mají nejlepšího kluka na světě. Ne. Jediné, co ji dělá zvláštní, je seznam. Seznam věcí, co chce do své brzké smrti stihnout. Protože s smrtelně nemocných holek jsou kvanta. Ve filmech nám lidi s rakovinou pravidelně předhazují, nutí nás vědět. Nikdo vám ale neřekne pravdu. Pravdu o tom, jak moc suché a strastiplné to je. A že ani ta epická romance vaše bolesti a vztek nezažene. A že umřete s pocitem strachu, otupělosti a lítosti, že po sobě nic nezanecháte.

Už od chvíle, co jsem knihu začala číst, si kladu na srdce, abych Tessu nesrovnávala s Hazel a Jenny Downham s Johny Greenem. Dělám chybu, to vím, ale ten jeden odstavec nemůžu odpustit. Pokud jste zarytí zastánci Hvězd, doporučuju přeskočit o odstavec dál. Úplně na začátek musím říct, že nechápu, jak moc rozdílně lze dvě knihy se stejným tématem napsat. Hvězdy nám nepřály mě jednoznačně zklamaly, Ještě než umřu jsem četla jim na truc a mnula si ruce nad tím, že přeci jen existuje něco, co je napsané správně. Hned na začátku Hvězd Hazel říká, že knihy o rakovině jsou změkčené. Že její příběh vás vesměs srazí na kolena v němém výkřiku „tak takhle to teda je“. Upřímně. Johnu Greenovi se podařilo přesně to, co očividně nechtěl. Příběh Hazel a Guse změkčil. Hazel neměla depresi. minimálně ne tak hlubokou, jako Tessa. Navíc když porovnám své pocity ohledně Hvězd a Ještě než umřu, bez zaváhání vám řeknu, že s Hazel a Gusem budete smutní, u příběhu Tessy a Adama však budete umírat.

Chytne mě za ruku. „Proč s tebou musí bejt všechno problém?“
Odstrčím ji. „To nevím, Zoey, proč myslíš?“
„Není to přece žádný tajemství. Spousta lidí ví, že seš nemocná. Jakeovi to nevadilo, ale teď si myslí, že seš fakt divná.“
„Já jsem divná.“
Dívá se na mě přivřenýma očima. „Podle mě tě baví bejt nemocná.“
„Myslíš?“
„Neumíš bejt normální.“
„Jo, máš pravdu. Je to super. Chceš si to vyměnit?“

Legendární seznam, o kterém jsem se prve zmínila, čítá celkem deset základních bodů. Většina z nich je nelegální, sobecká vůči rodičům Tess a v neposlední řadě pitomá vůči ní samotné. Sama za sebe musím říct, že své priority bych si sestavila jinak, v každém případě nemůžu říct, že by Tessa v něčem udělala chybu. Ano, objevují se tu věci jako drogy, opakované porušení zákona, náhodný sex… Jenže ona umírá. A nemyslím si, že by jí měl do jejích posledních měsíců kdokoliv kecat.

Pod pojmem „umírám“ si představuji dva typy lidí. Ten první je zlomený, minimálně v duchu se neustále lituje, nevyleze z postele a podle potřebu roní krokodýlí slzy. Pak je tu ten druhý typ. Ten, který svůj smutek blokuje vztekem, chová se sobecky, nezodpovědně a v neposlední řadě pěkně nevyzpytatelně. A právě to je Tessa.

Od začátku čtete o dívce, která je na první pohled drzá, bezohledná a fakt naštvaná. Její malý bratr Cal to řeší typickým sourozeneckým přístupem „až umřeš, pojedem konečně někam na dovolenou“ a její otec blokuje smutek starostí o to, jestli se přeci jen nenajde nějaký lék. Kamarádka Zoey je zase nezodpovědná. S postupem času se všichni mění. Tessa nevede tak ostré řeči, začíná se víc než cokoliv jiného bát, Cal si začíná uvědomovat, že smrt starší sestry není žádný sen a tatínek je čím dál zlomenější. Zoey mění celý svůj postoj. Stejně tak se měníte vy. Uvědomujete si, že se žádný zázrak nestane, že k tomu vážně dojde. Umírání je v této knize suché, bolavé a dlouhé. A vám je líto, že se něco takového děje. Ať už se jedná o zamilované příběhy, kde je toto téma spíš „okrajově“, nebo něco takového jako tento nepřikrášlený příběh plný bolesti.

Krátce po knize jsem zhlédla film, pokud jste někdy slyšeli o titulu Now is good, pak ano, toto je knižní předloha. Film je dost osekaný, přeházený a pozměněný tak, aby hlavní hrdinka vypadala více nevinně. Stejně jako u většiny slabý odvar. Přesto jsem si stejně jako u knihy poplakala a troufám si říct, že když ho budete brát jako samostatný celek, nezklame vás. Navíc už jenom za ten casting musím dát oba palce nahoru.

Zoey řekne: „Až bude po všem a zase budeme jen ty a já, budem pokračovat s tvým seznamem. Uděláme šestku. Sláva, že jo? Minule jsem v telce viděla jednu ženskou.  Má rakovinu a teď někdy závodila v triatlonu. To bys taky mohla.“
„Ona má rakovinu prsu.“
„No a?“
„To je rozdíl.“
„Běhání a jezdění na kole ji motivuje. Co je na tom jinýho? Je pořád naživu, i když si všichni mysleli, že teď už bude mrtvá, ale místo toho je slavná.“
„Nesnáším běhání!“
Zoey nešťastně zavrtí hlavou, jako že schválně dělám problémy. „A co Big Brother? Nikoho jako seš ty tam nikdy neměli.“
„Začíná až příští léto.“
„A?“
„A? Zamysli se!“

Za co dávám palce dolů, je editorská práce. Za ty pletky mě/mně bych jsem měla chuť utrhnout někomu hlavu. No… Vlastně tak úplné pletky to nebyly. Na rozdíl od mě tam mně skoro vůbec nebylo… Dál čárky, což je dost co říct, když já jsem jedna z těch, které ty mršky spíš utíkají, než aby se zázračně objevovaly.

Kniha se čte extrémně rychle, příběh se s postupem stránek rozpíná, mění, až si nakonec říkáte, jestli to bylo vážně jen nějakých 240 stran. A pak si uvědomíte, že nemáte vidiny a celé je to přesně tak krátké, jak tak malá čísílka říkají.

Ještě než umřu je citlivý příběh plný bolesti, vzteku a nepřikrášlené bezmoci. Najdete v něm jednu drzou zlou holku, jejíž život ani zdaleka není perfektní. Dokonce ani po přeškrtnutí smrtelné nemoci. Jako bonus dostanete romanci, čekat byste ale měli hlavně knihu se smutným koncem, který vůbec není fér a ještě hnusnějším životem plným jehel, krve a depresí. Z Young Adult literatury jedna z nejlepších, kterou si jednou budu chtít přečíst znovu. Jednou, až nebudu na cucky… Až si budu chtít připomenout, že i ti co umírají, dokážou žít.

Hodnocení knihy: