Recenze: Modré hlubiny

Název: Modré hlubiny / Deep Blue

Autorka: Jennifer Donnelly

Série: Waterfire Saga

Díl: 1.

Počet stran: 317

Nakladatelství: Egmont

Rok vydání: 2015

Vazba: Měkká

Děj:

Hluboko pod vodou, ve světě ne nepodobném našemu, žijí mořští lidé. Obývají oceány, moře i sladké vody po celé zeměkouli.

Serafina, dcera královny Miromaru, vyrůstá s neochvějnou jistotou – a zároveň celoživotním břemenem – že se jednoho dne stane vládkyní nejstarší podmořské říše. Zároveň ji však pronásledují podivné sny, které předpovídají návrat starého zla. Temné předtuchy se potvrdí, když Serafininu matku zasáhne vražedný šíp. Celá říše se ocitá v chaosu a Serafina na sebe musí vzít nelehký úkol: najít toho, kdo velí útočníkům, a zabránit válce mezi podmořskými národy. Pátrání ji zavede mezi další mořské panny, které pocházejí ze šesti různých vod. Uzavřou spolu neporušitelnou sesterskou dohodu a vydají se do boje proti temným silám, jež ohrožují existenci celého světa.

První dojmy z obálky:

Tomuhle se říká absolutní dokonalost. Šaty přesně odpovídají těm, co má Serafina při Dokimi na sobě a palác v plamenech pod ní je jasně spjat s příběhem. Trochu neodpovídá délka vlasů, ale to je jen malý zanedbatelný detail.

Hodnocení obálky:

O autorce:

Jennifer Donnelly je cenami oceněná americká spisovatelka, která píše pro mládež a dospělé. Narodila se v roce 1963 a vyrůstala v New Yorku. Navštevovala University of Rochester, obor anglická literatura a evropské dějiny. Též navštěvovala univerzitu v Londýně, v Anglii. V současnosti žije v New Yorku s svým manželem a dcerou.

Je známá hlavně díky svému historickým románům Northern Light a Revolution a trilogii The Tea Rose. Modré hlubiny napsala ve spolupráci s Disney.

Stránky autorky: www. jenniferdonnelly.com

Stránky série Waterfire Saga: www.waterfiresaga.com

Recenze:

Na Modré hlubiny jsem se těšila jako na žádnou jinou knihu v kategorii. Na jednu stranu jsem nečekala moc, na stranu druhou jsem byla nadšená, že v ČR konečně vyjde něco s mořskými pannami. V závěru mě kniha celkem dost mile překvapila, přesto by se chybičky našly.

Hned po otevření knihy jsem byla překvapená tím, že nic nechápu. V poslední době se mi dostávalo YA fantasy, u kterých nemáte potřebu nijak závratně používat fantazii, natož neustále nahlížet do rejstříku pojmů. Což byl taky jeden z faktorů, proč se mi ze začátku četla tak strašně těžko. Celkově ale šlo spíš o to, že se prvních 100 stran v podstatě nic nedělo. U čtení mě v tomto okamžiku drželo vědomí, že v knize vykreslený svět má velký potenciál stát se něčím jedinečným. Jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože v okamžiku, kdy došlo na otrávený šíp, jsem byla u knihy jako přikovaná a nakonec se ukázalo, že ten složitý náčrt rozličných kultur vážně táhne všeho, na čem příběh stojí. A to se mi už dlouho nestalo.

Serafina cítila, jak se jí podlamují kolena. Ucouvla před tou příšerou a na chvilku od ní odvrátila zrak. V tu chvíli spatřila miromarský národ shromážděný na její počest v amfiteátru. Byla jejich princezna, jediná dcera své matky. Kdyby je zklamala, kdyby uplavala jako zbabělec, kdo by je vedl, až se naplní matčin čas? Kdo by je bránil tak udatně jako Izabela?

Předem vás musím varovat, že se jedná o jeden z příběhů, kde si autorka od začátku do konce tvoří skvostný soukromý hřbitov. A to by nebylo tak zlé, kdybych v hlavě neměla jasnou představu, jaká je cílová skupina. Upřímně, kdyby se Disney rozhodlo z této knihy udělat animák, získal by Oscara. Příběh je napěchován prvky, které by ocenily juchající děti. Ale jelikož postavy jsou tu všechny náctileté, celé se to zmítá na dvou frontách, kdy jako milovníci YA zvedáte oba palce nahoru za perfektně promyšlený svět, celkem dobře šlapající děj s ne zrovna malým počtem mrtvých, ale jako už staršímu čtenáři máte sklony mlátit hlavou do zdi, proč autorka některé detaily nenapsala tak, aby seděly cílovce, pro kterou knihu zamýšlela napsat (což jsou podle mě náctiletí, ale pořád se můžu mýlit). A pak tu máme postavy…

„No právě, mami. Jenom Dokimi,“ odtušila Serafina a rozrušeně švihla ocasem. „Je to jenom obřad, při kterém mě Pravdivá buď potvrdí jako právoplatnou dědičku, nebo mě zabije! Jenom slavnost, při které musím zpěvně kouzlit stejně dobře jako sama kněžka zpěvu. Jenom chvíle, kdy mám složit zásnubní slib a přísahat, že jednoho dne dám naší říši dceru. Vlastně se není proč vzrušovat. O nic nejde.“

To je absolutně nejslabší článek knihy. Autorka svou pozornost soustředila na všechno ostatní, jen ne na jednotlivé charaktery. Ty jsou ve výsledku ploché a všechno, co o nich víme, je to, že jsou silné a odvážné. O princezně Serafině se dozvídáme, že by dala všechno za svůj lid, její kamarádka Nejla chce být návrhářkou, celý život považuje za soutěž krásy a když je nervózní, pojídá cukrovinky, další dvě jsou dobré navigátorky a to je všechno. Nic, žádný „nepodstatný“ detail, který by je odlišoval a donutil mě si je zapamatovat. Všechny totiž jednají stejně. Sympaticky, chytře, odvážně. Jen jedna je z nějakého důvodu protivná. Samozřejmě, kdyby došlo na otázku, které YA fantasy bych doporučila začínajícím čtenářkám, které třeba hledají svůj vzor do budoucnosti, Modré hlubiny by byly jedním z předních kandidátů, protože prostě Disney a jeho skvělá koncepce. A ne tak úplně dokonale dotažené detaily příběhu skrz prsty autorky.

Celkově patří toto dílo do lehkého nadprůměru, který se lehce čte, má naprosto úžasný smysl zapojovat vaši fantazii (čehož si já hrozně cením) a v neposlední řadě vás nechá napjaté, jak se to celé rozvine. K dokonalosti má sice daleko, ale já osobně si myslím, že místo v mé knihovničce YA maniaka si víc než zaslouží. A pár do budoucna slíbených re-readingů taky.

Hodnocení knihy:

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Egmont