Autorka: Samantha Vérant
Počet stran: 252
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2015
Vazba: Pevná s přebalem
Děj:
Samanthě Vérantové se ve čtyřiceti letech zhroutil celý život – je bez práce, po krk v dluzích, bez dětí a v rozvodovém řízení. Připadá si naprosto ztracená… do chvíle, než narazí na sedm starých milostných dopisů od Jeana-Luka, přitažlivého Francouze, kterého potkala v Paříži, když jí bylo devatenáct. Na internetu nachází jeho e-mailovou adresu a posílá mu krátkou zprávu, ve které se omlouvá za své mlčení. Omluva je přijata, Samantha a Jean-Luc se virtuálně sbližují a oba si rychle uvědomují, že vášeň, kterou pocítili před dvaceti lety, ještě nevyhasla.
Samantha ví, že odjet do Francie za mužem, se kterým zažila jediný bláznivý horký den plný vášně, je šílenství, ale je to šílenství, na které čekala po celý život.
První dojmy z obálky:
Dechberoucí, úžasná, nádherná… Přesně takovou bych dávala za vzor dokonalosti (ať už se jedná o přenádherný přebal, nebo o trochu tmavší našedlou obálku pod ním. Rovněž musím pochválit úpravu vnitřní strany desek a začátky kapitol – důkaz toho, že v jednoduchosti je krása.
Hodnocení obálky:
Samantha Vérantová je amatérská znalkyně vína závislá na cestování a odhodlaná, i když někdy velice nekonvenční, šéfkuchařka. Žije v jihozápadní Francii, kde se může věnovat všem svým zálibám, provdaná za přitažlivého Francouze, raketového vědce, kterého potkala v roce 1989, ovšem na další setkání (a také společný život) si museli počkat ještě dvacet let.
Více o autorce na samanthaverant.com
Recenze:
Sedm dopisů z Paříže je jedna z knih, do které jdete úplně naslepo a jediné, co víte, je, že má zatraceně nádhernou obálku. Pak vám přijde domů, vy ji otevřete a zjistíte, že se jedná (přesně jak jste čekali) o romantický příběh s poměrně nízkým počtem stran a malým sladkým překvapením navíc. Aby bylo jasno, já se autobiografiím vyhýbám jako čert kříži. Když jsem viděla tolik vodítek v anotaci a upozornění na začátku knihy, že příběh se skutečně stal a všechny postavy v něm jsou reálné, pěkně jsem se vyděsila – protože když si někdo sám napíše biografii, znamená to, že jejich příběh je zajímavý a já nejspíš budu dalších pár dní po přečtení ronit slzy nad tím, co se to sakra děje. Protože autobiografie většinou šťastné nebývají. Jenže tahle byla.
Seděla jsem na gauči a v hlavě se mi rojily myšlenky; proč by si vdaná žena schovávala tolik dopisů, které pro ni údajně nic neznamenaly? Opravdu mi tolik záleželo na tom, co si o mně myslí opačné pohlaví? Potřebovala jsem si uchovat důkaz, že mě měl někdo rád?
Jako malá jsem byla nejvíc ze všeho zamilovaná do Paříže, okouzlení Anglií přišlo až později a tato kniha opět oživila touhu vidět Eiffelovku, projít se zapadlými uličkami a alespoň jednou navštívit Notre-Dame. Francie je nádherná země, Paříž je okouzlující město a já bych si netroufla ukázat prstem, koho by popisy tamějších památek a krajiny nechaly chladným. Ani Samantha Vérantová v tomto ohledu nezaostává a přináší nám barvitý náhled do „zákulisí“, který vy jako čtenáři budete zbožňovat.
„Ale no tak, Sam. Vím, že jsi snílek, ale buď realistka. Neviděla jsi ho dvacet let…“
Vytáhla jsem fotografii, kterou jsem od něj konečně dostala.
„Na první fotce, kterou mi poslal, si odstřihl hlavu. Poprosila jsem ho o snímek, na němž bude i s hlavou. Přišla fotka z nějakého večírku, kde mu bylo dvacet. Nakonec mi minulý týden poslal tuhle a vysvětlil mi, že už není ten krasavec, kterého jsem kdysi poznala.“
Otočila jsem monitor k mámě. Na fotografii měl na sobě černý oblek s tmavomodrým lemováním a zářivě modrou košili. I když i tady trochu ořízl vršek hlavy, nejspíš proto, že mu opravdu začínaly ubývat vlasy, nezáleželo na tom.
Autorka píše příběh v první osobě, velmi často trousí francouzská slovíčka (která si jako naprostí blázni prostě musíte vyhledat na mobilu, který máte už předem přichystaný při ruce) a neopomíná všechno všední a „špatné“ obohatit o trochu toho světla a cukříčku k tomu. Děj je svěží, celé se to čte velmi rychle a i přes mnohá (a občas těžko uvěřitelná) klišé jsou postavy realistické a sympatické. Fakt, že je tato kniha spíše autobiografií, je víc než cokoliv jiného nádhernou tečkou příběhu, který chytí za srdce nejednoho čtenáře.
Knihu bych doporučila všem romantickým duším, které si po dni plném shonu chtějí odpočinout u něčeho optimistického a nenáročného, velké plus budou mít pak milovníci Francie. Na víc než 8 hvězdiček to dnes nevidím, přeci jen se pořád pohybujeme v řadách oddechové literatury, kterou čteme na dobrou noc.
Hodnocení knihy:
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu Knihcentrum
Social Icons