Hned na úvod článku jsem vám sem chtěla nacpat jednu nejmenovanou titulní píseň z nejmenovaného muzikálu, ale… No, ono to na mě stejně dolehlo až v druhé polovině roku, takže, když sem na úvod dám Anastasii, bude to jenom fér. Opět platí, že ne všechno, co jsem tento rok četla zde najdete, ale to, o čem chci mluvit určitě ano.
Nový rok jsem začala s knihou Dryáda, což bylo pokračování Kelta, které jsem měla rozečtené… věky. Ano, i tento rok jsem v takovém srabu, že jsem i ty nejlepší knihy četla tempem polomrtvého šneka. A Dryáda byla dobrá, ne tak dobrá jako první díl, ale i tak to bylo super.
Desítka nejlepších knih za rok 2017
Pokračovala jsem knihou Všechno, úplně všechno, což byla příprava na film, který se dle mého vyvedl mimochodem celkem dobře, ačkoliv kniha je v tomto případě vždy na prvním místě, ta mi svým stylem připomněla Eleanor a Parka, navíc obsahovala jeden pěkný plot twist a pěkné kresbičky navíc.
Jako správný blázen jsem si znovu přečetla Vážku v jantaru, a to kvůli druhé řadě seriálu, tento rok jsem pak také zvládla přečíst Panice a Lorda Johna. Stejně příjemnou záležitostí byly Povídky podivných a Dvůr mlhy a hněvu – ten velmi překvapil, protože na rozdíl od prvního dílu obsahoval jednu akci za druhou a… No, prostě Rhys, že jo, co si budem povídat. A taky jsem si znovu přečetla Twilight, tentokrát poprvé v originále.
Překvapením roku pro mě byla Dcera kostí a dýmu a série Mezi láskou a smrtí. Obě šeredně podceňované a já si je přitom fakt zamilovala. Laini kvůli snovému stylu, Meg díky příjemně temnější atmosféře.
Naopak obrovským zklamáním pro mě byla Spáčka a vřeteno, Sojčák, Hlavně to nikomu neříkej a Grafitové děvče. První dvě zmiňované jsem jsem jednoduše možná nepochopila (Hlavně Sojčáka, co to sakra bylo?), nebo nedocenila a ty od Miroslavy Varáčkové… Ach jo, mně se Adaptace fakt líbila, proč tohle na mě muselo působit tak nedotaženě a protivně, to nepochopím. A taky Skvrna, ta byla prostě krátká a nedovysvětlená.
Zážitek po grafické stránce byl Warren XIII. a Vševidoucí oko, o kterém jste možná nemuseli slyšet, ale kterého vám z celého srdce doporučuji, z kategorie pro mladší (Je to pro mladší?) pak ještě Dárce, který mě totálně odrovnal. A myslím, že teď už se vážně můžeme věnovat záležitosti, kterou jsem načala hned na začátku.
Existují normální lidi, kteří čtou a čtou, něco je chytne, zařadí to na svou poličku oblíbenců a víc to neřeší. A pak jsou tu lidi jako já. Pokud si něco zamiluju, miluju to věčně a věčně to všem cpu. Ale musí tu být něco, co ve mně fakt probouzí fanatismus.
Začalo to Stmíváním, dlouho to byla Pýcha a předsudek, jeden čas také Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Jane Eyreová, nebo taky Cizinka. Pokud jste lidi, se kterými si píšu… Já vám to fakt nezávidím.
Dlouho, předlouho jsem čekala na live action zpracování Krásky a zvířete, což se stalo mou asi první posedlostí v tomto roce, krátce poté byl zveřejněn soundtrack k Broadway verzi Anastasie, kde jsem už začala mít podezření, že ty muzikály začínám vyhledávat, no… a nakonec Fantom opery. Toho jsem nejdřív ani nechtěla vidět, přemluvila mě Maťa a od té doby to strašně žeru. Sranda je, že jsem nejdřív viděla 25. výročí s Raminem, které mě až na pár částí, kde hrála ta ďábelská znělka, nechytlo. Chtěla jsem to nechat spát, pak jsem si po částech pustila film a s nadšením jsem si koupila knihu. Z té jsem byla po přečtení zničená a když to řeknu slušně, totálně podělaná. Film jsem pak viděla už v kuse, a to ne jednou. Následovalo znovu 25. výročí, Love Never Dies, Dr. Jekyll and Mr. Hyde, Wicked a já nevím, co všechno, než jsem si fakt naplno uvědomila, že jsem totálně v háji a ke knihám se přidala závislost na muzikálech. Touto skutečností trpí hlavně můj otec a mě to vůbec netrápí.
S tím souvisí i můj návrat k Fan Fiction, což je mé nejhorší provinění, ke kterému se radši ani nebudu vyjadřovat a taky méněcenné okamžiky, kdy už nic nebude jako Fantom a tak. Ale jo, i přesto jsem zvládla přečíst i něco dalšího.
Snoubení tmou následovalo mám pocit hned po Fantomovi, což mi připomíná, že jsem sakra pořád nenapsala ještě tu recenzi (jednou se prostě oběsím), což je počin české autorky, který vás svou upírskou tematikou asi bude odrazovat, pokud ale žerete paranormální romanťárny, rozhodně je to váš šálek kávy. A ne, není to takový to, kde dialogy vypadají jak kdyby se bavily děti, fakt ne.
Vrcholem roku bylo Šest vran a Temnější tváře magie, což jsou knihy, které toho mají mnoho společného, nikoliv však dějově, ale stylem psaní, které se soustředí hlavně na charaktery, nikoliv na děj a v neposlední řadě zde byl i The Handmaid’s Tale, což je záležitost neskutečně hrozivá, přesto si nezaslouží méně, než plný počet hvědiček, procent a čehokoliv, co tam můžete vecpat.
DINOSAUŘÍ PORNO TADY, PŘESTAŇ SCROLLOVAT
Jo. A teď to dinosauří porno. Víte, já jsem v blogerské sektě. Jedna členka, Vendea, mě nejdřív nejen přemluvila na dinosauří porno, které někteří členové už měli tou dobou za sebou, ale i na dračí porno, které četla celá sekta společně. Pokud chcete zažít nebývalé rozkoše a objevit opravdový naplňující sex (jako vážně, ta čarodějka to dělá s drakem, co má úd velký asi tak dva metry a nejenže se to do ní vleze, ale při vyvrcholení draka ji to ani zevnitř neroztrhá), tohle je přesně pro vás. Samozřejmě, protože jsme sekta, zareagovali jsme na to po svém a vznikla tak Lovkyně dobrodružství (hlavní hrdinka již zmiňovaná Vendea) a Uštknuta láskou (hlavní hrdinka já). To byly takové skvosty, že jsem si knižní výzvu musela navýšit o jednu knihu, abych rok nezakončila s dvouhlavým nacistickým hadem, ale něčím, co bylo… No, něčím, co bylo o dost méně úžasné. Což byla shodou okolností Temnější tvář magie, ale to je fuk, porno se žraloky a s hady nikdy nic už netrumfne. Teda kromě porna s jednorožcem (hlavní hrdinka potvora Maťa, která si jednorožce dokonce sama mohla vybrat), na které celá sekta čeká, až ho ten jeden člen napíše. Ne, vážně, tohle byl nejhorší závěr roku, nevím, jestli se mám smát, nebo plakat. Jo a Vendea se nás ještě pořád snaží dotlačit mezi zlobry, na které vám sem chci hodit odkaz, ale nejde to, protože moje sekta nejspíš někde chlastá, i když plakala, že bude na silvestra doma, a tak a… no… Modlete se za nás, prosím.
Což mi připomíná, ještě pořád tu mám tři autorky, které mi vyloženě lezly krkem. Nejpříšernější záležitosti se letos týkaly Jenny Han, A. G. Howard a Stephanie Perkins. Od Han jsem nejdřív zkusila Laru Jean, tam jsem se zhrozila, co za mrchu ta hlavní hrdinka vlastně je (ne, neomluvím se, hlavní hrdinka byla šíleně prolhaná), následovalo Léto, které mi jednoduše přišlo trapné a jak jsem si tak říkala, že si alespoň spravím chuť Šepotáním, protože tam přece nic pokazit nejde… Ach jo.
Zdravotní sestra, co injekční stříkačku nosí v kapse, následuje motiv blázince a lidí, co byli zbaveni svéprávnosti, o kterém si asi autorka přečetla v nějaké starší knize z 20. století, nebo nevím, potom soused, co vám má co mluvit do toho, jestli někam pojedete, nebo ne a váš otec ho určitě poslechne (hovadina, u nás by si tohle nemohl dovolit ani můj vlastní brácha a taky mě zná ten úžasný „celý život“, „od dětství“ a tak), vrchol bylo pak samotné završení trilogie, které jsem si záměrně nechala vyspoilerovat a které mě rozesmálo k slzám. A ne, Krverůž jsem nečetla a nikdy nechci, to je zločin proti lidství takhle hanit klasiku a skvělý námět, který by šel zpracovat o dost lépe, než jako divná incestní romantika mezi dvěma půlkami jedné duše.
A jako třešnička na dortu Stephanie Perkins. Jakože fakt. Annu a Lolu jsem už jednou četla, dala jsem tomu snad plný počet hvězdiček…? Oh, my. To bylo fakt hrozný. Začala jsem Annou, strašně se mi hnusila celá ta představa, kdy ona chce holce převzít kluka a dělá se lepší, než jsou všichni ostatní, pokračovala jsem Lolou, což bylo dost podobné, akorát někoho podváděla ona a Isla už byla prostě takové to, že už to ani moc nechci číst. Dost mě překvapilo, jak jsem znovu změnila názor na autorku, kterou jsem dřív měla ráda a jak moc se najednou ztotožňuji s názory jako je například tento.
Abych článek zakončila něčím pozitivním, tento rok jsem měla i několik hezkých zážitků. Mezi nimi Svět knihy, kde jsem byla plné čtyři dny a kde mě ten čtvrtý už bolelo celé tělo a už to prostě nešlo a tak, takže příště už jen tři dny a autogramiáda autorky Margaret Atwood a teď jsem si sakra jistá, že toho bylo víc, ale já si nevzpomenu, tak přeskočím na letošní poklady, mezi nimiž je podepsaná Stephenie Meyer, Richelle Mead, V. E. Schwab a Leigh Bardugo. Od Maggie Stiefvater mám dokonce i tu vytouženou malůvku. Taky jsem začala sbírat figurky Funko Pop, i ty custom, které někdo podomácku vyrobil (jako Feyre, Rhyse a fantoma) a začala jsem kupovat knižní boxy, které za to fakt stojí. Dva jsem dokonce vyhrála, náhodně, od Owlcrate.
Co se týče knih, nečetla jsem nijak výjimečně, mohl za to můj psychický stav, i další faktory, naplno jsem ale rozjela četbu v angličtině, hodně se mi zalíbily už zmíněné muzikály, což mi z mého pohledu otevřelo úplně nový okruh zájmu, a to nejen kvůli tomu, že jsem si navykla filmy sledovat i bez titulků. Začala jsem víc fotit, což je poznat na Instagramu, i tady blogu, dokonce jsem se tím začala bavit a momentálně je to ve stádiu, kdy jsem se svými schopnostmi spokojená (nechlubím se, na IG stalkuju miliardy úžasných lidí, co fotí tisíckrát lépe, než já, ale na můj antitalent je to výkon).
Nakonec to nebyl špatný rok, rok 2016 naproti tomu byl o dost horší. Co vy? Nějaké důležité události, četli jste hodně, nebo bylo vaše skóre horší, než obvykle?
P.S. To jste si mysleli, že ty tři variace na Fantoma byly dost? Ne, ani náhodou.
Social Icons