Psát knižní rok v únoru? To zní jako já. Kdybych měla všec shrnout, rok 2018 se v oblasti mých zájmů nijak neodlišoval od toho předešlého. Pořád jsem závislá na dvou muzikálech, které jsem uctívala už v roce 2017 (ehm, Anastasia a Fantom opery), knižní rok byl pravda poněkud chudší, ale nakonec jsem přežila, yay, máme malý důvod k oslavě.

V tomto článku bych chtěla shrnout to, co mě minulý rok „poznamenalo“ nejvíce, ať už v dobrém, či zlém, nejlepší knihy roku jsem vyfotila na titulku, všechny můžu vřele doporučit. A teď už se na to vrhneme.

Začneme asi Princezninými deníky, rok 2018 jsem začala právě pátým dílem této série. Pořád stejně dobré, krize s nic nedělajícími mořskými šneky mi povážlivě zvedla náladu a Mia s Michaelem jsou prostě OTP, to se nikdy nezmění.

Pokračujeme Probuzením Simona Spiera, což bylo poměrně velké zklamání, když si vzpomenu na všechen ten hype kolem, knihu jsem ale navzdory několika wtf okamžikům dočetla a ok, žádné trvalé následky se na rozdíl od některých níže jmenovaných knih nekonaly. To už neplatí pro Svůdné zlo, jeden velký nesmysl a Křišťálový meč, který mi zabil celou sérii. Tolik traumat z jedná hlavní hrdinky jsem dlouho neměla, Mare byla příšerně sebestředná a sakra nesympatická.

Chuť jsem si spravila s Francescou Zappií, nejprve knihou Uvnitř mé hlavy, kterou jsem četla už podruhé a která mi dokázala, že milá překvapení pořád ještě existují a hned nato knihou Eliza and Her Monsters, která se stala jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Už jen proto, jakým tématem se zabývala, a to ani nezmiňuji brilatně propojený text s komiksovými stránkami.

Neskutečně vtipnou záležitostí byla kniha Beauty of the Beast. Vím, nejspíš to není úplně reakce, jakou autorka původně svým dílem zamýšlela, ale fakt je, že jsem se celou dobu smála, až mi tekly slzy a bolelo mě břicho. Což mi připomíná, že si musím sehnat další knihy autorky. Fakt. Dobře, teď jsem se možná rozesmála nahlas.

„Thanks to Raffael, she felt only fullness, no pain.“ Tu větu si asi dám vytetovat.

Pokračujeme mangou Čarodějova nevěsta, která mě naprosto dostala (dokonce mám i Funko Pop Eliase ._.) a nesmíme opomenout Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky, která mě velmi rozčílila a nenechala ve mně jedinou pochybu o tom, že ženám by mělo být vše odpouštěno. Protože podle této neexistují dobré a zlé ženy, jen ženy, co něco dokázaly.

Všichni se shodneme na tom, že Dvůr křídel a zmaru nebyl až tak super jako druhý díl série, já si to ale stejně moc užila. Kromě toho jsem uzavřela první trilogii, za to jsem na sebe fakt pyšná.

Hezkou vycpávkou byly komiksy Sarah’s Scribbles, ty mi přirozeně opět sedly a pokračovalo se knihou Krutá krása, u které jsem byla hned od začátku odhodlaná ji nenávidět, protože když v textu vidíte věci jako „hlas měl jako šlehačku“, tak přirozeně zdrháte jako o život a křičíte „vlkodlak“ jako v pohádce o Mrazíkovi. Ale nakonec se mi moc líbila, i přes určité prohřešky ála šlehačka, jsem našla zalíbení ve vtipných dialozích a chemii hlavních hrdinů. Proto mám taky na TBR Karmínové pouto, že ano.

Hezkou vycpávkou byly komiksy Sarah’s Scribbles, ty mi přirozeně opět sedly a pokračovalo se knihou Krutá krása, u které jsem byla hned od začátku odhodlaná ji nenávidět, protože když v textu vidíte věci jako „hlas měl jako šlehačku“, tak přirozeně zdrháte jako o život a křičíte „vlkodlak“ jako v pohádce o Mrazíkovi. Ale nakonec se mi moc líbila, i přes určité prohřešky ála šlehačka, jsem našla zalíbení ve vtipných dialozích a chemii hlavních hrdinů. Proto mám taky na TBR Karmínové pouto, že ano.

Podstatným milníkem byla i další Cizinka, tentokrát Bubny podzimu, která se jak jinak umístila mezi nejlepšími knihami roku. Historie a romantika, to je prostě moje. A cestování časem. Hlavně cestování časem.

Tento rok jsem si také dala re-reading Počkám na tebe, což byla stejně dobrá new adultka, jak si ji pamatuji a… PŘEČETLA JSEM PROHNILÉ MĚSTO. To byl v mých čtecích plánech velký světlý bod, a i když se mi Šest vran pořád líbilo o krapet víc, Prohnilé město bylo jednou z nejlepších knih roku.

Někde v průběhu jsem se připravovala na Humbook, tady stačí říct, že Tisíc kousků tebe bylo na vraždu, Sníh, nebo popel jakbysmet a Věrka zase musela zůstat doma, protože přece nikam nepojede bez knížek na podpis, z toho už jsem patřičně vyléčená po prvním ročníku. Páni, ale jak koukám, Sníh, nebo popel mě poznamenal opravdu hodně.

Jop, ty smrtelné bolesti, co jsem při čtení zažívala, si pamatuju. Jako třeba, když si hlavní hrdinka hrála na supermana a snažila se mi namluvit, že bledá pleť vypadá ve světle ohně stejně jako tmavá pleť černochů. Jasně.

Extra velké tlusté vykřičníky, protože teď přichází Mara Dyerová, naprosto úžasná série, u které jsem celou dobu jsem nevěděla, na čem jsem. Je to schizofrenie, duchové, nebo mimozemšťani? Nikdo neví, až do konce dvojky mě držela napnutou jako kšandy, teď mi ještě zbývá poslední díl. A romantika taky super!

Příjemným překvapením byl Hlas nože, asi jediná kniha svého druhu, na kterou pořád jaksi nemám slova. Následovala Fangirl, která si mě získala stejně snadno jako Eleanor a Park. Tady mi sedla halvní hrdinka, styl i námět, který se dotýkal stejné oblasti jako výše zmíněná Eliza. Dokonce si teď nejsem jistá, jestli už to taky nebyl re-reading. Nevadí, úžasné o nic méně.

Ne vždycky může být všechno fajn, Krásná katastrofa byla právě tím druhým čtením, které mi znechutilo pohled na celou sérii. Ve finále jsem vlastně celkem vyděšená z toho, že se mi to poprvé tak líbilo. Travis byl na vraždu a knížka na spálení, to je všechno, co k tomu tak můžu říct.

Podobnou hrůznou zkušenost jsem měla i se Sempre, extrémně naivní představou o tom, jak funguje mafie, to stejné platí o knize Řekni mi tři věci, která skrývá jedinečnou oduševnělou dívku s citlivým sdrcem a zálibou v knihách. Dělám si srandu, je to bruneta v moři blondýn, otevře knížku a hned je z ní Virginia Wolf, všechny odsuzuje kvůli vzhledu, přesto se do ní zamiluje úžasný kluk, který poznal její vnitřní krásu a bla, bla, bla. Někde po skončení knížky si ten kluk možná uvědomí, že je vlastně mnohem jedovatější, než ty party blond Barbie z L.A. Protože v L.A. jsou jen samé Barbie, že ano. A pokud máte zájem o mrchu s dvojím měřítkem, sáhněte po Zbožňuju New York, nebudete zklamaní.

Ale zpátky k příjemnějším knihám. Závěr roku jsem začala Krutým princem, který se staly mou nejoblíbenější knihou roku a taky se dostala mezi nejvíc vážené favority mé knihovny. Zamilovala jsem si hlavní hrdinku (víte co, mně ani nepřišla zlá, jako spíš skutečná a na tom si stojím) a atmosféru knihy, představu vílího světa, i ten love-hate vztah, co mezi sebou hrdinové mají. Stejně dobré jako Dvory, přísahám!

All the Crooked Saints patřil a nepatřil mezi průměr. Úžasné myšlenky, ale také hluchá místa, kdy jsem nenáviděla sebe i autorku. Přesto, velmi originální kousek, to se musí nechat. A kniha Věř mi byla zase moc hezká oddechovka s citlivým tématem, celkově jedna z těch lepší New Adult.

A na závěr roku další Princezniny deníky (pořád stejně dobré) a Píseň zimy, jedna z mých nejvíc oblíbených knih vůbec, kterou široké okolí nesnáší a já ji absolutně zbožńuji. Obzvlášť protože se jedná o retelling Laybrintu s Davidam Bowiem a hlavně (což vám nikdo neřekne, ale je to tam) Fantoma opery. Děj není bohatý na plot twisty, to si ale kniha bohatě vynahrazuje jedinečnou atmosférou, na kterou mě osobně dostala.

Poslední kniha, kterou bych normálně ani nezmiňovala, byl komiks Persephone, nádherně zpracovaný retelling na Persefonu a Háda, který nikdo moc nezná, protože kniha vyšla v menším nákladu, přesto si zaslouží svou pozornost.

Co se týče mého kulturního vyžití (nebudeme počítat Anastasii a Fantoma opery, to jsem se už zařekla na začátku), zamilovala jsem si muzikály Mean Girls, Největšího Showmana, Moulin Rouge, Rent a mimojiné také Dreamgirls. S tím se pojí i moje naplno rozjetá Funko Pop továrna na vlastní postavičky, kterou ocenila i oficiální stránka muzikálu Anastasie na Broadwayi (sdíleli mi fotku, yay). Dokonce se mi splnil sen – konečně jsem si pořídila dvě originální panenky Barbie a proč to říkám… Obě dvě jsou z muzikálu Wicked.

Byla jsem na Světě knihy, což byl jako vždy velmi příjemně strávený čas, kromě muzikálů jsem si rovněž našla i dva seriály, kterými jsem momentálně naprosto posedlá. Čas čarodějnic a Chilling Adventures of Sabrina, kdyby někoho zajímalo. A musím pochválit, zvládla jsem nějakým způsobem rozjet i Instagram a celkově se ve focení zlepšila. Já, všech chromáků král, možná zamrzlo peklo, nebo tak něco. Kdo ví.

Co vy a váš (ne)knižní rok 2018? Oblíbené a nenáviděné knihy? Překonání vlastních hranic, nebo běžná rutina?

Hned na úvod článku jsem vám sem chtěla nacpat jednu nejmenovanou titulní píseň z nejmenovaného muzikálu, ale… No, ono to na mě stejně dolehlo až v druhé polovině roku, takže, když sem na úvod dám Anastasii, bude to jenom fér. Opět platí, že ne všechno, co jsem tento rok četla zde najdete, ale to, o čem chci mluvit určitě ano.

Nový rok jsem začala s knihou Dryáda, což bylo pokračování Kelta, které jsem měla rozečtené… věky. Ano, i tento rok jsem v takovém srabu, že jsem i ty nejlepší knihy četla tempem polomrtvého šneka. A Dryáda byla dobrá, ne tak dobrá jako první díl, ale i tak to bylo super.

Desítka nejlepších knih za rok 2017

Pokračovala jsem knihou Všechno, úplně všechno, což byla příprava na film, který se dle mého vyvedl mimochodem celkem dobře, ačkoliv kniha je v tomto případě vždy na prvním místě, ta mi svým stylem připomněla Eleanor a Parka, navíc obsahovala jeden pěkný plot twist a pěkné kresbičky navíc.

Jako správný blázen jsem si znovu přečetla Vážku v jantaru, a to kvůli druhé řadě seriálu, tento rok jsem pak také zvládla přečíst Panice a Lorda Johna. Stejně příjemnou záležitostí byly Povídky podivných a Dvůr mlhy a hněvu – ten velmi překvapil, protože na rozdíl od prvního dílu obsahoval jednu akci za druhou a… No, prostě Rhys, že jo, co si budem povídat. A taky jsem si znovu přečetla Twilight, tentokrát poprvé v originále.

Překvapením roku pro mě byla Dcera kostí a dýmu a série Mezi láskou a smrtí. Obě šeredně podceňované a já si je přitom fakt zamilovala. Laini kvůli snovému stylu, Meg díky příjemně temnější atmosféře.

Naopak obrovským zklamáním pro mě byla Spáčka a vřeteno, Sojčák, Hlavně to nikomu neříkej a Grafitové děvče. První dvě zmiňované jsem jsem jednoduše možná nepochopila (Hlavně Sojčáka, co to sakra bylo?), nebo nedocenila a ty od Miroslavy Varáčkové… Ach jo, mně se Adaptace fakt líbila, proč tohle na mě muselo působit tak nedotaženě a protivně, to nepochopím. A taky Skvrna, ta byla prostě krátká a nedovysvětlená.

Zážitek po grafické stránce byl Warren XIII. a Vševidoucí oko, o kterém jste možná nemuseli slyšet, ale kterého vám z celého srdce doporučuji, z kategorie pro mladší (Je to pro mladší?) pak ještě Dárce, který mě totálně odrovnal. A myslím, že teď už se vážně můžeme věnovat záležitosti, kterou jsem načala hned na začátku.

Existují normální lidi, kteří čtou a čtou, něco je chytne, zařadí to na svou poličku oblíbenců a víc to neřeší. A pak jsou tu lidi jako já. Pokud si něco zamiluju, miluju to věčně a věčně to všem cpu. Ale musí tu být něco, co ve mně fakt probouzí fanatismus.

Začalo to Stmíváním, dlouho to byla Pýcha a předsudek, jeden čas také Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Jane Eyreová, nebo taky Cizinka. Pokud jste lidi, se kterými si píšu… Já vám to fakt nezávidím.

Dlouho, předlouho jsem čekala na live action zpracování Krásky a zvířete, což se stalo mou asi první posedlostí v tomto roce, krátce poté byl zveřejněn soundtrack k Broadway verzi Anastasie, kde jsem už začala mít podezření, že ty muzikály začínám vyhledávat, no… a nakonec Fantom opery. Toho jsem nejdřív ani nechtěla vidět, přemluvila mě Maťa a od té doby to strašně žeru. Sranda je, že jsem nejdřív viděla 25. výročí s Raminem, které mě až na pár částí, kde hrála ta ďábelská znělka, nechytlo. Chtěla jsem to nechat spát, pak jsem si po částech pustila film a s nadšením jsem si koupila knihu. Z té jsem byla po přečtení zničená a když to řeknu slušně, totálně podělaná. Film jsem pak viděla už v kuse, a to ne jednou. Následovalo znovu 25. výročí, Love Never Dies, Dr. Jekyll and Mr. Hyde, Wicked a já nevím, co všechno, než jsem si fakt naplno uvědomila, že jsem totálně v háji a ke knihám se přidala závislost na muzikálech. Touto skutečností trpí hlavně můj otec a mě to vůbec netrápí.

S tím souvisí i můj návrat k Fan Fiction, což je mé nejhorší provinění, ke kterému se radši ani nebudu vyjadřovat a taky méněcenné okamžiky, kdy už nic nebude jako Fantom a tak. Ale jo, i přesto jsem zvládla přečíst i něco dalšího.

Snoubení tmou následovalo mám pocit hned po Fantomovi, což mi připomíná, že jsem sakra pořád nenapsala ještě tu recenzi (jednou se prostě oběsím), což je počin české autorky, který vás svou upírskou tematikou asi bude odrazovat, pokud ale žerete paranormální romanťárny, rozhodně je to váš šálek kávy. A ne, není to takový to, kde dialogy vypadají jak kdyby se bavily děti, fakt ne.

Vrcholem roku bylo Šest vran a Temnější tváře magie, což jsou knihy, které toho mají mnoho společného, nikoliv však dějově, ale stylem psaní, které se soustředí hlavně na charaktery, nikoliv na děj a v neposlední řadě zde byl i The Handmaid’s Tale, což je záležitost neskutečně hrozivá, přesto si nezaslouží méně, než plný počet hvědiček, procent a čehokoliv, co tam můžete vecpat.

DINOSAUŘÍ PORNO TADY, PŘESTAŇ SCROLLOVAT

Jo. A teď to dinosauří porno. Víte, já jsem v blogerské sektě. Jedna členka, Vendea, mě nejdřív nejen přemluvila na dinosauří porno, které někteří členové už měli tou dobou za sebou, ale i na dračí porno, které četla celá sekta společně. Pokud chcete zažít nebývalé rozkoše a objevit opravdový naplňující sex (jako vážně, ta čarodějka to dělá s drakem, co má úd velký asi tak dva metry a nejenže se to do ní vleze, ale při vyvrcholení draka ji to ani zevnitř neroztrhá), tohle je přesně pro vás. Samozřejmě, protože jsme sekta, zareagovali jsme na to po svém a vznikla tak Lovkyně dobrodružství (hlavní hrdinka již zmiňovaná Vendea) a Uštknuta láskou (hlavní hrdinka já). To byly takové skvosty, že jsem si knižní výzvu musela navýšit o jednu knihu, abych rok nezakončila s dvouhlavým nacistickým hadem, ale něčím, co bylo… No, něčím, co bylo o dost méně úžasné. Což byla shodou okolností Temnější tvář magie, ale to je fuk, porno se žraloky a s hady nikdy nic už netrumfne. Teda kromě porna s jednorožcem (hlavní hrdinka potvora Maťa, která si jednorožce dokonce sama mohla vybrat), na které celá sekta čeká, až ho ten jeden člen napíše. Ne, vážně, tohle byl nejhorší závěr roku, nevím, jestli se mám smát, nebo plakat. Jo a Vendea se nás ještě pořád snaží dotlačit mezi zlobry, na které vám sem chci hodit odkaz, ale nejde to, protože moje sekta nejspíš někde chlastá, i když plakala, že bude na silvestra doma, a tak a… no… Modlete se za nás, prosím.

Což mi připomíná, ještě pořád tu mám tři autorky, které mi vyloženě lezly krkem. Nejpříšernější záležitosti se letos týkaly Jenny Han, A. G. Howard a Stephanie Perkins. Od Han jsem nejdřív zkusila Laru Jean, tam jsem se zhrozila, co za mrchu ta hlavní hrdinka vlastně je (ne, neomluvím se, hlavní hrdinka byla šíleně prolhaná), následovalo Léto, které mi jednoduše přišlo trapné a jak jsem si tak říkala, že si alespoň spravím chuť Šepotáním, protože tam přece nic pokazit nejde… Ach jo.

Zdravotní sestra, co injekční stříkačku nosí v kapse, následuje motiv blázince a lidí, co byli zbaveni svéprávnosti, o kterém si asi autorka přečetla v nějaké starší knize z 20. století, nebo nevím, potom soused, co vám má co mluvit do toho, jestli někam pojedete, nebo ne a váš otec ho určitě poslechne (hovadina, u nás by si tohle nemohl dovolit ani můj vlastní brácha a taky mě zná ten úžasný „celý život“, „od dětství“ a tak), vrchol bylo pak samotné završení trilogie, které jsem si záměrně nechala vyspoilerovat a které mě rozesmálo k slzám. A ne, Krverůž jsem nečetla a nikdy nechci, to je zločin proti lidství takhle hanit klasiku a skvělý námět, který by šel zpracovat o dost lépe, než jako divná incestní romantika mezi dvěma půlkami jedné duše.

A jako třešnička na dortu Stephanie Perkins. Jakože fakt. Annu a Lolu jsem už jednou četla, dala jsem tomu snad plný počet hvězdiček…? Oh, my. To bylo fakt hrozný. Začala jsem Annou, strašně se mi hnusila celá ta představa, kdy ona chce holce převzít kluka a dělá se lepší, než jsou všichni ostatní, pokračovala jsem Lolou, což bylo dost podobné, akorát někoho podváděla ona a Isla už byla prostě takové to, že už to ani moc nechci číst. Dost mě překvapilo, jak jsem znovu změnila názor na autorku, kterou jsem dřív měla ráda a jak moc se najednou ztotožňuji s názory jako je například tento.

Abych článek zakončila něčím pozitivním, tento rok jsem měla i několik hezkých zážitků. Mezi nimi Svět knihy, kde jsem byla plné čtyři dny a kde mě ten čtvrtý už bolelo celé tělo a už to prostě nešlo a tak, takže příště už jen tři dny a autogramiáda autorky Margaret Atwood a teď jsem si sakra jistá, že toho bylo víc, ale já si nevzpomenu, tak přeskočím na letošní poklady, mezi nimiž je podepsaná Stephenie Meyer, Richelle Mead, V. E. Schwab a Leigh Bardugo. Od Maggie Stiefvater mám dokonce i tu vytouženou malůvku. Taky jsem začala sbírat figurky Funko Pop, i ty custom, které někdo podomácku vyrobil (jako Feyre, Rhyse a fantoma) a začala jsem kupovat knižní boxy, které za to fakt stojí. Dva jsem dokonce vyhrála, náhodně, od Owlcrate.

Co se týče knih, nečetla jsem nijak výjimečně, mohl za to můj psychický stav, i další faktory, naplno jsem ale rozjela četbu v angličtině, hodně se mi zalíbily už zmíněné muzikály, což mi z mého pohledu otevřelo úplně nový okruh zájmu, a to nejen kvůli tomu, že jsem si navykla filmy sledovat i bez titulků. Začala jsem víc fotit, což je poznat na Instagramu, i tady blogu, dokonce jsem se tím začala bavit a momentálně je to ve stádiu, kdy jsem se svými schopnostmi spokojená (nechlubím se, na IG stalkuju miliardy úžasných lidí, co fotí tisíckrát lépe, než já, ale na můj antitalent je to výkon).

Nakonec to nebyl špatný rok, rok 2016 naproti tomu byl o dost horší. Co vy? Nějaké důležité události, četli jste hodně, nebo bylo vaše skóre horší, než obvykle?

P.S. To jste si mysleli, že ty tři variace na Fantoma byly dost? Ne, ani náhodou.

Dělat roční shrnutí v únoru, no jasně. Rok 2016 pro mě z osobního, ani knižního hlediska nebyl příliš příznivý. Protože všechno souvisí se vším, nepřečetla jsem ani zdaleka tolik, kolik bych chtěla. Navíc se u mě rozvinul šeredný nešvar. Kromě toho, že jsem občas nezvládala nic moc, než vstát z postele, jsem obsah knih ihned po přečtení zapomínala. Z pochopitelných důvodů jsem se je rozhodla označit za nepřečtené a teď mi leží na poličce a čekají, až je přečtu. Knižní výzvu jsem ani zdaleka nesplnila, nezměrné množství knih jsem zas nedočetla (bude samostatný článek) a začala jsem hromadně konzumovat filmy. Každopádně, pojďme mrknout na těch pár knih, co jsem dočetla „tím správným způsobem“ až do konce.

Hned na začátku roku jsem si dala re-reading Jane Eyreové, znovu jsem se zamilovala a vysledovala veškeré dostupné množství verzí, co jsem našla. V této inkriminované době jsem se musela nad dialogy pana Rochestera a Jane pořád smát a genialitu některých filmových zpracování nezměrně obdivovat. Jo, taky jsem si knížku pořídila v angličtině a překvapivě zjistila, že se to vůbec nečte špatně. A MÁM TU BOŽÍ KOŽENOU VERZI Z WORD CLOUD CLASSICS.

(pro otrlejší povahy je vhodnější tohle – ale bacha, pár popěvků tam chybí)

Rok 2015 byl z knižního hlediska ze všech nejlepší. Ani nevím, proč tomu tak je, když povinností jsem měla víc než kdykoliv jindy. Zřejmě je to právě tím, protože četba byla povětšinou oddechová, vždycky na dobrou noc. A tak mi to vyhovovalo.

První knihou v tomto roce byl překvapivě druhý díl manga série K2. Ostatně, je to první série roku, kterou jsem dočetla do konce, a to hned na začátku. Bylo to fajn, oddechové, lepší si ani nemůžu přát. Povinná četba Epos o Gilgamešovi, takové nijaké, ale pořád lepší, než Oidipus (Sofokle, ty magore, kvůli tobě mám z řecké literatury noční můry!). Perlička ledna byla Krása od Bagshawe, fakt neskutečná kniha s opravdovým vývojem a snem, nikdy bych nečekala, že se mi obyčejná literatura pro ženy bude tak moc líbit (tento žánr beru jako převážně oddechový).

Pád od Lauren Kate dostal po dočtení 3 hvězdičky z 5, s odstupem to byly 2. Nikdy. Více. Láska na první pohled neexistuje, pan dokonalý neexistuje a hlavně, jediná realistická postava nesmí být záporák, sakra! Komu máme pak fandit? Jo. A nedělejte tělocvičnu v kostele, prosím.

Únor se nesl ve znamení knih Martiny Wolfové. Dotkni se osudu a Zázračná esence byly pro mě minulý rok topky v žánru paranormální romance. V jako Vendeta, ještě lepší než film a právě proto jsem ji po nemožných sháňkách v průběhu roku (vlastně o tři měsíce později, ale přišlo mi to jako věčnost) sehnala za tu nejvyšší cenu, která kdy za jednu jedinou knihu padla. Ale stálo to za to.

Muži, kteří nenávidí ženy, to byla totální dokonalost, strašně ráda bych začala číst i další díly, ale jak říkám, minulý rok jsem nebyla schopná číst nic jiného, než oddechovou literaturu. Korektor, to byla dokonalost sama, doporučuju úplně všem. A Romeo a Julie. Roztrhat, zničit, spálit. Shakespeare musel být na drogách, když to psal. Takže, během velmi krátké doby se do sebe zamilují dva náctiletí, ti odstartují masovou vraždu a následně se kvůli své neskonalé lásce oba zabijí… Jediná pozitivní věc pro mě byl ten poslední bod, jinak to celé stálo za starou belu. Ale citace tam jsou úžasný, to zase ano.

Báječná léta pod psa, to mi taky trhalo žíly, zaklapla jsem v okamžiku, kdy došlo na andulky konzumující svíčkovou. O moc lepší změna přišla v podobě audioknihy Rozum a cit. Austen je pro mě bohyně a tohle byla nejlépe namluvená audiokniha, jakou jsem si poslechla.

Série, do které jsem se zamilovala, se jmenuje Deset malých nadechnutí a přečetla jsem ji fakt doslova celou za jeden rok. To se mi ještě myslím nestalo. Další audio, Vzpoura mozků. Tak nějak jsem se sama sebe ptala, jestli ji táta nečet v Ábíčku a přitom to byla zrovna ta, o které říkal, že na ni udělal zápis do čtenářského deníku. Pochopitelně změnil název, i autory a paní profesorka se zájmem odvětila, že takovou knihu ani nezná. Pochopitelně. Dneska v době internetů by byl v háji. Mimochodem, ten komix máme fakt ještě na půdě.

„Nosil jsem vodu slonům.“

Konečně jsem poznala Děti z Bullerbynu, a to v audio podobě. Bylo to milé, ale ne jako Luisa a Lotka. Re-reading Měsíčních kronik + Nejkrásnější – to byly nejlepší dystopie za tento rok, Anna krví oděná – horor, po kterém si netroufnete jít ani na záchod, přitom fakt dobré YA. A Ostrov lhářů. Monstrum, které byste chtěli zadupat do země. Divný, občas nelogický, přesto mrazivý a pro mě postrádající smysl. Nemám ráda tragédie.

Všude manžel o dvou kůrkách – kniha, kde budete chtít hlavní hrdinku přizabít a navíc ještě vykuchat. Osudová náhoda jako perfektní romanťárna, navíc si od autorky budete chtít přečíst něco dalšího. A poté Tereza – Etiketa pro dívky, kde byl příběh úplně mimo. Nejhorší na tom je, že ta etiketa tam byla zapasovaná fakt dobře, ale autor s chováním teenagerů prostě přestřelil (mám pocit, že Tereza už pomalu ani teenager nebyla, ne?).

A teď přichází na přetřes série Aféra Blackstone. Fakt se mi líbil první díl, četl se rychle, dejme tomu i bavil, ale ten druhý to celé totálně pohnojil. Ženská se chlapovi svěřuje s nejniternějšími obavami a on akorát myslí na to, jak ho mít svěšeného… Fajn, tohle se může stát jednou, ale nonstop? To mu přidává do kafe Viagru?

Dvě knihy roku pro mě byly Voda pro slony a Černý led. K jedné jsem viděla film a přestala dýchat u knižního zpracování, ta druhá by do filmu mělo jít, protože by to byl skvělý námět. Ano, byla tam nějaká ta romantika, ale ten nápad, kdy musíte přežít v zimě na horách, když všude řádí sněhová bouře a navíc se krajinou potuluje  vrah…

Kniha, kterou jsem si hodně oblíbila, se jmenuje Ještě než umřu. Skvělá, přímo geniální. Takhle si představuju popis smrtelné nemoci. Inkarceron, to byla nejoriginálnější dystopie, Hot Boys, Hell Boys – vtipné, romantické, lehce detektivní, prostě počin české autorky, který byste si měli přečíst.

Dál tu máme Zapomnění, to byla kniha, kterou jsem chtěla číst už hodně dávno, ale dostala jsem se k ní až letos. Líbila se mi moc, ale přišlo mi, že tak úplně nerozvinula svůj potenciál. Pak přišla Starshow, milá třešnička na dortu a Gabrielova trilogie, opět romanťárna, ale v ojediněle dobré formě. Jen u toho třetího dílu už jsem chcípala nudou.

It is a truth universally acknowledged, that a single man in possession of a good fortune, must be in want of a wife.

Potom Modré hlubiny – prostě Disney, které by mohlo jít do filmu a… A… První kniha v AJ! Která mi tu ležela už tři roky… Jmenuje se Irises a je dokonalá. Přichází Pax, horor pro děti, ze kterého se já strašpytel roztřesu strachy, Cizinka – jeden z nejlepších historických románů, jaké jsem zatím četla, Jonathan Strange & pan Norrell, to bylo mistrovské dílo, Poe, který na mě byl až moc drastický, ale přesto psal hodně, hodně dobře, spousta koupených knih před Vánocemi, navíc ještě některé z antikvariátu, na které jsem fakt hrdá a které se obyčejně nedají sehnat.

První kniha prosince byla Rudá královna, což byla dystopie, moc pěkná, řekla bych o několik stupňů lepší než Selekce. A posledních pár knih – Dítě s hvězdičkou, což byl vážně dojemný komix, Harry Potter a Kámen mudrců, což bylo milé dílko, ale modlu si z něj rozhodně neudělám, Vánoční koleda – ta byla dokonalá jak jazykem, tak zápletkou, prostě klasika a poslední dvě „knihy“ roku Kyanid a štěstí a Jak přežít v kostce. Prostě dvě vtipné knihy z úplně odlišného soudku.

Tak. To byl můj knižní rok 2015. Jaký byl ten váš?

PS. Hodně knih jsem bohužel musela vynechat.

PPS. No, fakt.

Ano, já vím, že jsem zaspala dobu o asi 4 týdny, ale je to moje tradice, takže si ji neodpustím. Rok 2014 byl na knihy absolutně úžasný, co se ale týče stránek, bylo to horší. To se dalo taky čekat, ten rok byl jeden z nejhorších v mém životě a ty stresy byly vážně příšerný. Přesto jsem přečetla spoustu skvělých knih, o jejichž jména se s vámi chci podělit. Omlouvám se předem, jestli na nějaké zapomenu, není to moje chyba. 🙂

(ano, jestli plánujete tohle celé přečíst do konce, budete potřebovat dobrou hudbu)

První přečtenou knihou v tomto roce byla Nezkrotná, třetí díl Crossfire. Skoro se až zdá, že by vážně mohl být poslední, přesto se ale chystají ještě další dva. Na odreagování určitě super. V souvislosti s Nezkrotnou mě napadá Padesát odstínů svobody, kniha, kterou jsem už prostě nedočetla. Nevím, asi mi ruplo v bedně, ale žádná kniha z tohoto žánru by neměla mít tolik stran. U toho třetího dílu jsem to vzdala někde na 120. straně. Fakt nemám nervy na to, abych pořád četla dokolečka o tom samém a mezitím se událo maximálně tolik, že si vnitřní bohyně prdla. Žili šťastně až navěky, Ana měla s Christianem plno dětí a jestli neumřeli, dělají to doteď. Fajn. Jdeme dál.

Jedním z největších překvapení pro mě bylo Volání netvora – dokonalá kniha s nádhernými ilustracemi. Krásně mi zahrála na city. Pak následovalo Easy? a Dublin Street. Obě knihy něčím speciální, Dublin Street mile překvapila. Nevyhnula jsem se ani re-readingu, a to na Vampýrskou akademii a Hunger Games. Samozřejmě v souvislosti s filmy. Ten byl co se týče VA dobrý, filmová Rose měla charisma (ale mohla v některých partiích pár kil nabrat), co je nejhorší, je absence druhého dílu. Hm… Třeba se to ještě změní. A Hunger Games… Mám něco ještě vůbec dodávat?

Dýchání pod vodou a Hvězda. Hvězda lepší, velmi výjimečná a ojedinělá ve své kategorii. Dýchání pod vodou… Těžké téma, no. Taťána a Alexandr + Letní zahrada… Do pr… Já se omlouvám, ale to byla hrozná síla. Jestli se někdy ten Měděný jezdec dostane na stříbrné plátnu, umřu už jen při úvodních titulkách. A pak Zlodějka knih. Nádherná kniha, nádherný film. Obojí mělo emoce, i když kniha byla samozřejmě lepší. Ale filmová Liesel byla úžasná. I Max. A když už jsme u té historie, taky tu bylo Ve stínu černých ptáků. Ne, tohle monstrum nechci už nikdy ani vidět. Všechno bylo tak procítěné, reálné a z toho konce mi bylo hrozně špatně. Jedna z nejdotaženějších knih, co jsem kdy četla. Ale na mě prostě moc.

Ha, a pak jsem narazila na Austenland. Perfektní snímek, méně perfektní kniha. Přesto se to četlo dobře. A samozřejmě trilogie Rudá jako rubín přečtená na jeden zátah. Krása, i film byl zajímavě zpracovaný, ale až moc namíchaný. Sakra, přečetla jsem v tomhle roce vůbec něco vyloženě hrozného? Jo, Odstíny života. Něco, co mohlo dopadnout dobře, kdyby děj nebyl tak napěchovaný.

Ten, kdo stojí koutě, tenká kniha plná myšlenek a inspirace. Kdyby nic, tak tuhle a Zlodějku knih si musíte přečíst. A nesmím ani zapomínat na S hlavou v oblacích (pejru) a Pekáč buchet. Ta první byla lepší, ta druhá byla sice dobrá, ale měla své chyby. Víc se brzy dozvíte v recenzi.

Včera Tě budu milovat, jedno z dalších šokingů tohoto roku. Nečekala jsem moc a dostala jsem hodně. V souvislosti s překvápkem si pak vybavím Slzy muža, prvotinu slovenské autorky, která mě hrozně mile překvapila. Musím si koupit i Životom nekráčam sama. Určitě. První hrob napravo a Druhý hrob nalevo – hrozně vtipné detektivky se smrtící dávkou sarkasmu. Nedala bych je ani za nic.

Selekce, to byla takové příjemná výplň, ale nic převratného. Rovněž jsem přečetla i pár klasik. Jsou jimi Lakomec, Král Oidipús  a Kulička. Takové ty krátké a vyjma Oidipa mě to bavilo.

Kdyby se mě někdo zeptal na nejočekávanější novinku, řekla bych Podivné město. To byl sakra nářez. Jediný horor, který jsem schopna číst. Já se tak moc těším na zpracování od Tima Burtona!

Eleanor a Park jsem očekávala stejně horlivě a má trpělivost se vyplatila. Vím, že se opakuji, ale překrásný příběh. No, a nakonec Tady a teď + Markutské království. Tady a teď se mi líbilo, ale v některých ohledech to bylo vážně divné. Markutské království… To jsem přečetla jeden díl a ani nejsem zvědavá na další. A to jsem si koupila oba díly. Ach jo… Když ono to bylo tak hrozně… Já nevím, ale asi tisíckrát za den na někoho narážet… + Kdykoliv se vyskytl nějaký chlap, hlavní hrdinka ho musela přitahovat. Samozřejmě.

Na závěr… Vím, že jsem nastopro něco zapmněla, občas i záměrně, protože článek už je takhle hrozně extrémně dlouhý. Nevím, jestli to vůbec někdo dočetl do konce, jsou to takové chaotické neuspořádané myšlenky těch knih, o kterých bych chtěla něco napsat. Tento rok bude určitě lepší (musí), měla bych toho přečíst i víc… Snad… Ale raději nebudu nic slibovat, nebo mi do toho zase něco vleze. 😀

Ačkoliv byl tento rok celkem plodný, musím se přiznat, že jsem čekala trochu víc. Od sebe, od ostatních a dokonce i od knih. V minulých letech (panebože, už zním fakt jak kdejaká bábrle) tu bylo Hunger Games a jiné knihy, které mi braly dech a teď když se dívám na seznam přečtených knih, si nejsem tak úplně jistá, jestli se ten průměrný počet "nejlepších z nejlepších" nesnížil. Ale co, i kdyby ano, pořád si můžu dát re-readingy těch knih starších. :)

Hned na začátek: Letos jsem svou Knižní výzvu splnila, takže se můžu radovat a i když jsem opět nepřesáhla svůj limit, jsem se sebou, co se týče množství přečtených knih spokojená. A teď k jednotlivcům.

První přečtenou knihou tohoto roku byla Zapomenutá. Tu si živě pamatuji ještě teď. Měla skvělou atmosféru, četla se bezvadně a stala se jednou z mých oblíbených knih. Pak tu máme Padesát odstínů temnoty. Nejlepší díl série, protože se v něm alespoň něco dělo. Třetí mám momentálně rozečtený, ale pokaždé mám strach, aby mě ten med celou nepohltil. Ve dvojce se všechno víceméně dořešilo, trojka je prostě zbytečná. No, uvidím.

Pak tu máme Jméno hvězdy - tahle kráska byla docela dobrá, ale řekla bych, že nijak extra. Dál je tu Polibek pro Annu - ten byl skvělý, ještě teď se usmívám. Dále Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla - kniha docela dost překvapila, nečekala jsem, že mě tolik chytne. Potom série Křídla, na kterou celkově vzpomínám v dobrém, ovšem na první díl až tak moc ne.

Rozpolcení a Boj o trůn - poslední dva díly ze série Trylle, které mě překvapily a které se mi celkově líbily. Goliáš - závěr série Leviatan, který trochu zklamal, protože ještě teď jsem na autora trochu naštvaná, že to takhle ukončil. Závěr Lovkyně snů - super. Nebezpečná láska - víc než super. Proč jen je to fuška shrnovat všechno na konci roku?! Ach, já už vím, zmiňuju všechny knihy. A víte co? Ne, já to udělám trochu jinak. Vypíchnu ty, o kterých chci mluvit a fertig.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti - to byla kniha přímo famózní. Hrozně moc se těším na další díl, který by u nás měl vyjít už příští rok, pokud vím (doufám).

Hvězdy nám nepřály - Ukamenujte mě, ale pro mě byl tento příběh jedno velké zklamání. Krom toho ten překlad byl katastrofální. Ano, ke konci mi bylo extrémně do pláče, ale jelikož jsem čekala něco, co bude mít nějaký větší cíl, tak kniha nebyla podle mého gusta. Smrt je strašná i u starých lidí, natož u dětí, ale to už vím z reálu. Knihy mám na to, abych četla o něčem neobvyklém. Tohle bylo opravdu smutné, ale neobvyklé? Nope. A dál už raději nebudu přemýšlet, jinak mi bude do pláče zase.

Návrat z temnoty - Absolutně největší překvapení roku. Čekala jsem druhořadé fantasy (ne, já si téměř nikdy nečtu anotaci) a měla jsem tu psychologický YA román, co mě chytil za duši a nenechal mě vydechnout.

Mediátor - Skvělá série, která se rovněž zapíše mezi mé oblíbené. Ještě teď si mnu ruce, když si vzpomenu na slovo querida. :D A hlavně na to, jak byla Susannah občas úplně slepá. Ale dopadlo to dobře, tak se všichni radujme.

Jsem roztříštěná - Za tento rok nejlepší dystopie, co dodávat?

Jana Eyrová - Klasika od které jsem moc neočekávala a která mi dala hodně.

Měděný jezdec - Ach, bože, je to tady. Tohohle mučedníka jsem dočetla nedávno, ještě teď jsem rozpolcená a nejsem schopná číst jakoukoliv náročnější knihu (aneb právě proto jsem ke konci roku dočítala Barvy lásky a podobné knihy tohoto typu). Plánovala jsem, že recenzi nenapíšu, ale asi budu muset, jinak se z toho vážně zblázním a pořád budu čučet na Google mapy a hledat Isaakijevský chrám spolu s Letní zahradou a Neptunem, co jí vlastní dítě. A u toho budu mít čaj a budu čekat na léto, kdy budu moct jíst zmrzlinu. :D

A teď trochu celkově. Můj největší úspěch a zároveň neúspěch tohoto roku? Gympl. Proč úspěch? Protože jsem nebyla pod čarou. Proč neúspěch? Protože náš učitel matematiky je naprosto šílený a vůbec všechny přírodní vědy jsou šílené. A zkuste mi sakra říct, že zpětně budu tohle období považovat za nejšťastnější v mém životě! :D To byste pak v přímém přenosu mohli sledovat tygra, co jde na lov. :D

Ach jo... Já tak moc nechci rok 2014. Chci zpátky letní prázdniny a svoje leháro a nechci a nechci se učit. :D Ostatně, právě proto se zítra budu jenom flákat a číst a kromě procházky mě z postele nikdo nedostane. Aneb jak na nový rok, tak po celý rok, ne? :)

Co si tak vzpomenu, nejlegračnější na tomto roku bylo, že jsem v roce 2011 tvrdila: V příštím roce nevyjde moc dobrých knížek, to hodně ušetřím... No, to jsem se celkem dost spletla. Těch knih, co jsem minulý rok zkoupila bylo strašně moc a strašně moc jich určitě bude i v tomto roce a já brzo přijdu na mizinu, páč už pomalu upřednostňuju knížky před oblečením a důležitými složkami pro život... A to je fakt špatný. Toto je shrnutí o tom, jak nastala apokalypsa u Ells v podobě potopy knih.

Asi bych měla sepsat nějaký seznam, či co, ale v tom jsem nikdy nebyla dobrá - nedokázala jsem se rozepsat. Ještě než ale začnu mluvit o knihách strašně mě láká vytáhnout na světlo to, jak mě strašně moc a moc těší, že můj blog čtete. Vy všichni. Že mi píšete, jak vás mé články baví a... Prostě mě neustále udivuje, že můj blog pořád někdo čte. Já vím, články přidávám hlemýždím tempem, kolikrát mě někdo musí nutit, aby něco napsala, ale... Prostě děkuju. Děkuju za podporu projevenou v roce 2012 a doufám, že bude stejná i v roce 2013 (to číslo je děsné, jak já chci, abych zamrzla v roce 2009).

Za minulý rok jsem přečetla přesně 40 knih. Budu se snažit vytáhnout ty nejlepší, takže tu nejspíš nenajdete všechny. V roce 2012 jsem se poučila, že ne všechny bestsellery musí být nutně dobré. Odkaz dračích jezdců mě přesvědčil o tom, že klasické fantasy není nic pro mě. Knihy se mi nečetly dobře a já se musela doslova prokousávat dějem. Příšerné. Dál jsem se taky přesvědčila, že spin-off série nikdy nebudou tak dobré jako ty původní v podobě Pokrevních pout a Vampýrské akademie. Pokrevní pouta se mi líbila opravdu moc, ale na VA prostě neměly. Rose je Rose a Dimitrij je Dimitrij. Kdyby tam nebyl Adrian, asi bych se unudila k smrti.

Kromě zklamání jsem ale zažila i velmi... velmi pozitivní reakci na dystopie. V březnu jsem přečetla Hunger Games a... Lidi, co vám budu povídat, byly to ty nejlepší knížky, co jsem minulý rok četla. A co víc, tato série se pro mě stala vzorem a vůbec celkovou srdeční záležitostí.

Taky jsem se přesvědčila, že L. J. Smith si nezaslouží, abych ji měla v knihovna a tak šel Tajný kruh i s Upířími deníky k někomu dalšímu - na co mi budou tady ležet, když mohou udělat někomu jinému radost, že? Ovšem Temné vize mám stále u sebe.

Dále jsem přečetla další úžasné upířiny - Srdce v sázce a Dvě zrcadla, mou první knihu o zombících - Zombie blondýny, první knihu od Breziny - Šíleně divocí andílci, poté Čísla, která byla asi snad nejhorší knihou za rok 2012 a osud si usmyslel, že mě o ni připraví. Ano, poprvé mi někdo nevrátil knížku. Naštvalo mě to. Teď mám druhý díl v knihovně a neustále se přesvědčuju, ať ho přečtu a pošlu dál, aby mi pořád nepřipomínal tu mrazivou zkušenost, ale nějak to nejde. Zklamalo mě to. Když vám někdo nevrátí knížku, je to děsný pocit, ať je ta kniha sebevíc špatná.

Poté jsem přečetla Stefanovy deníky, které mám taky v knihovničce. Byla to příjemná kniha, která mě přesvědčila, že to s Upířími deníky ještě nemám vzdávat, a tak jsem alespoň pozměnila názor na to, že si dalšídíly možná někdy přečtu. Dále jsem přečetla Prokletý maturiťák - sbírku povídek, které by zasloužily vlastní knihu, protože byla tak sešmodrchané, že to zkazilo celkový dojem knihy. Dále jsem přečetla Měsíční píseň, kterou mi následně podepsala sama autorka. Byla jsem nadšená z knihy, autorky a všeho okolo tak, že jsem pomalu vypadala jako někdo, kdo je na drogách. :D Byla to má první autogramiáda a já jsem za ni strašně moc vděčná.

Dále jsem přečetla Divergenci, která mě zklamala a přinutila mě říct, že se nic nevyrovná Hunger Games. Byla dobrá, skvěle se četla, ale... Není to Hunger Games. Stěží to má na čtyři hvězdičky z pěti. HG bych dala šest z pěti. Bez váhání.

Dále jsem přečetla Gjorky - skvělá oddychovka, Marcela ve skutečném světě, který se mi líbil natolik, že jsem později napsala autorovi děkovný dopis, že napsal něco tak skvělého. A Francisco mi odpověděl i s nabídkou, že mi pošle nějakou svou knihu. S autogramem. Asi si dokážete představit, jak jsem byla vyjevená. No, a tak zde mám Irises, která čeká, až to s ní zkusím.Doufám, že moje angličtina bude jednou natolik dobrá, abych tu úžasnou knihu přečetla.

Dále jsem přečetla druhý a třetí díl Princezniných deníků, které mě přesvědčily, že je Meg úžasná a úžasně píše. To mi připomíná, že bych se měla zmínit o tom, že jsem ulovila čtyři díly z Mediátora. Nechápu jak, ale mám je v knihovničce, koukají na mě a já si přeju abych získala ještě ten třetí a čtvrtý.

Dále jsem přečetla grafický román Hra o trůny. Ne, normální knihy se číst nechystám, ale grafický román byl skvělý, to nepopírám. Poté je tu Banka těl, která se skoro rovná Hunger Games. Strašně se mi líbila a je to jedna z těchnejlepších dystopií. A pak je tu Cinder, další dystopie, avšak s pohádkovou tématikou, která mě uchvátila na první pohled. Netrpělivě očekávám další díl, jen tak pro informaci.

Pak je tu 0.4 Soumrak civilizace. Originálně napsaná kniha tak tenoučká, jak jen může být a zároveň tak dechberoucí. Dále jsem přečetla své první manga - Fly High! aneb "Ono se to čte jinak než ostatní knihy!", dále je tu kniha Padesát odstínů šedi, která se mi opravdu líbila a vím co mi řeknete, ale já prostě neodolala a ano, udělám recenzi, ale netuším kdy. :D

A poslední dvě knihy - Dědička a Finále. Dědička mě velmi mile překvapila. Je to originální a skvělé dílo a Finále... No, brzy udělám recenzi, ale ze začátku mi to přišlo jako podivná slátanina. Ovšem po konci musím říct, že ve mně zanechala hlubší dojem.

Tento rok jsem se také odhalila před kamerou (ha, ha) aneb "Ano, vážně jsem tak šíleně kudrnatá." a dál... já vlastně ani nevím, co bych dál sdělila. Možná to, že jsem si za minulý rok udělala obrovskou spoustu internetových přátel, kteří mi pořád dokolečka tvrdí, že jsem anděl - aneb "Vy jste se asi fakt všichni zbláznili - včetně mě." - Zoufale toužím po tom, aby mi někdo, řekl, že jsem ďábel, stejně jako mi to říkají rodiče.

Nedávno jsem také získala nové místo pro své knížky. No, vlastně jsem i nějaké ztratila, ale to je jedno. V květnu budu znovu fotit, tak potom porovnám v čem je rozdíl. :D Nevím, co dál bych uvedla, snad jen abych poděkovala těm, kteří přečetli celý článek. Takže já se zatím loučím a přeju šťastný nový rok. :)

Knižní rok 2011 pořádá Abyss.

V tomhle projektu půjde o malé shrnutí toho, co mě potkalo v roce 2011... Ach jo, já se s tímhle rokem nechci loučit!

Nejkrásnější obálka

Ticho od Beccy Fitzpatrick

Celá série Zavrženého má krásné obálky, ale tahle je prostě nej nej nej.

Nejveselejší (nejbláznivější) kniha

 Emily Strange: Ztracené dny od Roba Regera

Zkuste si kousek z téhle knížky přečíst a pochopíte, proč si myslím, že je Emily blázen... :D Geniální blázen... 

 Nezapomenutelná kniha

Lovkyně snů od Lisy McMann

Lovkyně snů byla vážně úžasná a jen tak na ni nezapomenu.

Nejsmutnější závěr

Milý Johne od Nicholase Sparkse

Moje druhá přečtená knížka od Sparkse... Já jen upřímně doufám, že takhle nepíše všechny své knihy, protože smutné konce nesnáším...

Nejlepší kniha bez prvků fantasy

Princezniny deníky od Meg Cabot

Ono je to tak napůl. No řekněte sami... Není přeměna z normálního člověka na princeznu za jeden den tak trochu fantasy? :D

Nejlepší jednorázovka

Hladová přání od Terezy Matouškové

Já jen doufám, že budou mít pokračování, i když je na konci to slovíčko "Konec".

Nejhorší kniha

Svět podle Snoopyho od Charlese M. Schulze

Jo. Snoopyho jsem četla taky, ale vůbec jsem se nesmála... Garfield má rozhodně lepší vtipy.

Nejočekávanější kniha

Na Ticho jsem se nemohla dočkat a dokonce jsem ho zachránila před vánočním stromečkem.

Nejnudnější kniha

Svět podle Snoopyho od Charlese M. Schulze

Opět hovořím o Snoopym... Já se jím prostě nemohla prokousat!

Největší zklamání

Zlatý kompas od Philipa Pullmana

Ne že by to byla ta nejhorší kniha pod sluncem... Já jsem jen čekala něco víc.

Nejnapínavější kniha

Poslední oběť od Richelle Mead

Když už se zdálo, že má Rose jasný cíl, tak ho zase musela pozměnit. To mi lezlo čístečně na nervy a kniha byla právě tímto napínavější...

Nejzajímavější svět

Leviatan od Scotta Westerfelda

Někdy jsem si svět Leviatanu ani neuměla představit - hodně mi pomohly ilustrace K. Thompsona.

Nejklasičtější fantasy svět

Letopisy Narnie

Letopisy Narnie byly to jediné, co jsem přečetla z fantastické klasiky.

Největší překvapení

Temné vize od L. J. Smith

Kdo četl něco od Smith, tak mi jistě dá zapravdu, že není jedna z nejlepších spisovatelek... Jenže Temné vize jsou vážně dobré...

Autor s největší fantasií

Scott Westerfeld

Jak už jsem psala... Scott má prostě neuvěřitelnou fantazii.

Série která chodí pro nápady jinam

Tajný kruh

Tajný kruh mi přijde už vážně trochu ohraný... Pokaždé to samé... Nemůžeme být spolu! A och, co jsem to provedla? Bla bla bla...

Nejočekávanější český překlad pro rok 2012

Tohle vám fakt nedokážu říct. Je jich strašně moc.

Top 6 nejlepších Titulů

PS.: Šťastný nový rok! A hlavně zdravý rok!