Recenze: Volání netvora

Název: Volání netvora / A Monster Calls

Autoři: Patrick Ness na námět Siobhan Dowd

Ilustrátor: Jim Kay

Počet stran: 216

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2012

Vazba: Pevná s přebalem

Děj:

Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne – jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho pořád jen peskuje a spolužáci jsou tak trochu tyrani. Pak se rozhádá se svou nejlepší kamarádkou a zůstane na všechno sám.

Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor – obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. A překvapivě si chce... povídat! Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc – podívat se děsivé pravdě do očí. Dokáže to Conor?

První dojmy z obálky:

Neskutečně hororová a k tématu vhodná i nevhodná. Já jen, že Volání netvora hororem opravdu není. Ale nevadí, i tak je nádherná. Stejně tak i vnitřní zpracování knihy. Jen formát by mohl být trošičku užší...

Hodnocení obálky:

O autorech:

Patrick Ness (*1971) je americký spisovatel, novinář a lektor, žije v Londýně. Narodil se na armádní základně Fort Belvoir poblíž Alexandrie ve Virginii, kde jeho otec působil jako výcvikový instruktor americké armády.

Jeho první povídka vyšla roku 1997 v časopise Genre. V roce 1999 se během práce na svém prvním románu přestěhoval do Londýna. Od té doby vydal celkem čtyři romány, za něž získal řadu literární cen – např. Guardian Children´s Fiction Prize, Booktrust Teenage Prize či Costa Children´s Book Award.

Vyučoval tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě a působil jako redaktor v Daily Telegraph, TLS, Sunday Telegraph a Guardian, kam píše recenze dodnes. V Nakladatelství JOTA vychází jeho dystopická série CHAOS: Hlas nože, Temný ráj a Válka Hluku.

Siobhan Dowd (1960–2007) byla oblíbenou autorkou knih pro děti. Za svá díla získala řadu významných cen. Napsala celkem čtyři knihy pro mládež, z nichž dvě byly vydány posmrtně. Zemřela ve věku 47 let na rakovinu. Byla první, komu udělili roku 2009 prestižní literární cenu Carnegie Medal in memoriam.

Recenze:

Tak tohle bylo jedním slovem úžasné. Nejdřív jsem čekala horor, poté jsem čekala něco, co mě posadí na zadek a úplně nakonec jsem čekala něco, co mě zabije. A měla jsem pravdu. Hvězdy nám nepřály se mohou jít zahrabat. :) Jestli John Green hraje na city, pak Volání netvora je naprosto devastuje. Smrt přítele se totiž přežít dá, ale představte si, že by umíral někdo z vaší rodiny. Minimálně já sama za sebe musím říct, že bych to nepřežila. Bez legrace.

Takže už jsem vás seznámila s epičností příběhu, teď jsou na řadě ilustrace. Ano, přesně tak - ilustrace! Ty dnes v YA moc nenalézáme, tady ovšem jsou a ne jen tak ledajké. Jedná se o černobílé poeticky laděné obrázky, které se podobají obálce knihy. Ukázku z nich můžete vidět v Book traileru, který naleznete níže.

Co mě trošičku štvalo, byl podceňovaný rozum třináctiletého kluka. Já nevím, ale po celou knihu mi připadal spíš jako dítě, než začínající teenager. Obecně vzato jsem pořád ještě dítě (Ano, tuto mou oblíbenou větu budou všichni v okolí slýchat alespoň do osmnácti... Teda do mé smrti, chci říct) a ještě teď si pamatuji svůj rozum v osmi letech, natož ve třinácti. Přesto ale nemohu říct, že by to knize nějak výrazně ubíralo na hodnotě.

Nejoblíbenější postavou této knihy je pro mě samozřejmě bez diskuzí netvor. Budu znít divně, když řeknu, že chci taky svého tisového netvora? Hádám, že ano... Naopak nejhorší postavou pro mě byl tatínek Conora. Opravdu neskutečně mě štvalo, že když šlo do tuhého, v poklidu si odjel zpátky do Ameriky a řekl, že přijede zase co nevidět. Ha, tak to asi těžko s tou semetrikou, co má doma.

Co mi opět o něco více znechutilo lidskou rasu, byla šikana Conora za to, že má jeho maminka rakovinu. Nevím, šikanu skrz nemoc někoho cizího jsem ještě nezažila, v každém případě mi přijde zatěžko uvěřit čemukoliv na tento způsob. Je až nechutné, že je někdo něčeho takového schopen. Mě by nikdy nenapadlo byť se jen odvrátit od někoho, kdo má nemocnou matku. Vážně, na tuhle situaci mě napadá jediné slovo, ale to bych byla sprostá. A já se sprostým výrazům zásadně vyhýbám... Řeknu jen jedno: v tomto případě to už nejsou děti, ale nestvůry. A nestvůry jsou stejně tak i rodiče, kteří něco takového dopustili. Ať si říká kdo chce co chce. Ale to bych už zase moralizovala, takže se raději přesunu o kousek dál.

Nejvíc mě na této knize štve, že jsem promarnila celé dva dny, kdy jsem se mohla učit a teď už bude neděle a já zase budu šílet z toho, že nic neumím. A to se divím, že mám špatné známky z přírodních věd. Jsem nemožný člověk, ale na co se učit fyziku, když budu stejně studovat vědy humanitní... Odpovím si sama - na nic. Ale dobře, tak udělám radost svému svědomí a jdu zase lámat hlavu nad písmeny a čísly. Tímto uzavírám dnešní recenzi. Howk.

Hodnocení knihy: