Recenze: Ve stínu černých ptáků

Název: Ve stínu černých ptáků / In the Shadow of Blackbirds

Autorka: Cat Winters

Počet stran: 342

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2014

Vazba: Pevná s přebalem

Děj:

V roce 1918 si v kalifornském San Diegu vybírají svou daň smrtící chřipka a první světová válka. Šestnáctiletá Mary Shelley Blacková, pojmenovaná po slavné autorce románu o Frankensteinovi, dívka s přírodovědným nadáním, která se ocitla bez rodičů, odjíždí ke své tetě z Portlandu v Oregonu do San Diega.

Zděšeně sleduje, jak se zde zoufalí pozůstalí hrnou na seance a k fotografům duchů, kde hledají útěchu. Jedním z takových fotografů je i bratr jejího milého Stephena Emberse Julius, jehož Mary Shelley považuje za podvodníka.

Po Stephenově smrti na válečné frontě ve Francii se Mary Shelley vystaví v bouři bleskům, je zasažena a nakrátko umírá. Když se vrátí mezi živé, má zvláštní schopnost – cítit chuť emocí. Stephenův duch se k ní v noci vrací a prosí ji o pomoc – nemůže odpočívat v pokoji, protože ho mučí tajemní obrovští černí ptáci.

Uvěří Mary Shelley v existenci duchů? A podaří se jí odhalit důvod Stephenova utrpení a pomoci mu?

První dojmy z obálky:

Jedním slovem nádhera. A tím nemyslím jen obálku. Grafické zpracování je vážně nádherné - stejně tak jako u Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Dívka na obálce skvěle vystihuje hlavní hrdinku i povahu příběhu + čtenář alespoň ví, jak vypadá Juliův plakát mnohokrát zmiňovaný uvnitř knihy.

Hodnocení obálky:

O autorce:

Cat Wintersová v roce 2013 vydala svou prvotinu, román Ve stínu černých ptáků, který je nominován na cenu YALSA (Young Adult Library Services Association, organizace knihovnických služeb pro mladé dospělé) za nejlepší román pro mladé.

Druhý román Cat Wintersové, The Cure for Dreamimg, má vyjít na podzim 2014. Jejími autorskými vzory jsou mj. sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe, Sarah Watersová, Margaret Atwoodová, Daphne du Maurier.

Cat Wintersová žije v Portlandu v Oregonu s manželem a dvěma dětmi.

Recenze:

Nějak takhle… obvykle o knihách říkám, že jsem o jejich potenciálu před přečtením neměla ani ponětí, ale tady u této zvláštní duchařiny musím říct, že jsem to čekala. Před otevřením té božsky zpracované knihy jsem si přečetla nespočetně recenzí (většinou jsem narážela na ty kladné) a navzdory svému přesvědčení, že nebudu dělat ukvapené názory, jsem se vážně začala těšit.

Hned na začátek musím uvést, že se mi kniha četla hrozně pomalu. Neberte mě špatně, styl autorky je velmi čtivý a za jiných okolností bych měla její příběhy slupnuté během chviličky, ale tentokrát jsem musela číst po malých dávkách, protože toho na mě bylo zkrátka moc. Já hloupá si rozečetla tuto knihu hned poté, co jsem dokončila trilogii Měděný jezdec, takže jsem byla z války, španělské chřipky a chmurných událostí celá nesvá. Bylo to příšerné, číst o beznaději hlavní hrdinky, když na jedné straně jí zemře velmi blízký přítel Stephen a na straně druhé se k ní plíží španělská chřipka jako tichošlápek. Ostatně, právě proto má ode mě kniha snížené hodnocení… Ale to už bych trochu předbíhala.

Vážně mě iritovalo, jak moc mě autorka v průběhu čtení trápila. Nesnáším, když zemře některá z hlavních postav a děj se pak pořád točí dokolečka v tom útrpném rytmu, že „smrtka bere bez rozdílu“. Ale abych se zase špatně nevyjádřila – to co tu čtete není stížnost na perfektní knihu, ale na mou melancholii ohledně trochu smutného konce, který byl na mě prostě moc.

Co se týče postav, hlavní hrdinka si mě získala především svým geniálně originálním myšlením, ale také svou neufňukaností, které si velmi cením vzhledem k tomu, že je děj zasazen do tak depresivní doby. Kéž bych dokázala být v některých situacích tak klidná jako ona… Ale abych se vrátila k té originalitě – vážně jsem si cenila to, jak byla Shell potrhlá. Mám ráda geniálně potrhlé hrdinky… Obzvlášť takové jako je tahle. Samotný Stephen mi byl sympatický díky své lásce k focení a skutečnosti, že občas potřeboval pomoc stejně jako normální obyčejný normální člověk. Tety Evy mi bylo líto, ráda bych věděla, jestli si nakonec někoho našla, aby nemusela být tak osamělá, protože po celý příběh měla jednu smůlu vedle druhé.

Co mě fascinovalo nejvíc, byla skutečnost, že Ve stínu černých ptáků je autorčina prvotina. No věřili byste tomu? Tedy alespoň ti, co knihu četli mi musí dát za pravdu, že Cat Winterspůsobila jako ostřílená pisatelka. Nehledě na to, že její znalosti daleko převyšovaly standart. A právě tady se dostáváme k samotné španělské chřipce…

Tento odstaveček nebude mít s knihou nic moc společného – jen bych se ráda podělila o svůj názor. Nepřijde vám trochu divné, že španělská chřipka vypukla uprostřed dění 1. světové války a odešla s jejím koncem? Já jen… Na světě je hodně záhad, které bych kolikrát přiřkla nějaké vyšší moci a tohle je jedna z nich. Jestli narážím na Boha? Ne, ale na nějakou vyšší sílu určitě. Přijde mi, jako by nás matka příroda trestala za to, jak se tu všichni chováme a tohle byl jeden z jejích vychovávacích prostředků. Jaká to ironie, že se do budoucna nikdo nepoučil… Války vedeme stále, chováme se hůř než zvířata. Jsem zvědavá, za jak dlouho matce Zemi dojde trpělivost, protože lidé jsou ta nejhorší stvoření, co tu kdy byla. Ale to už hodně odbočuji od tématu, takže recenzi zakončím nějakým tím shrnutím. :)

Recenzi bych zakončila nějak takto: Brilantní a realistické čtivo, které dokáže zaujmout nejen svou duchařskou podstatou, ale také samotným líčením událostí kolem španělské chřipky a první světové války. A musím ještě říct jedno. Kniha je naprosto dokonalá – těch dvou hvězdiček co jsem ubrala kvůli špatnému konci, si nevšímejte, to je jen můj skromný přecitlivělý názor. Pokud máte rádi mrazivé příběhy a nevadí vám trocha nostalgického smutku, jděte do toho a tuhle knížku si přečtěte.

GIF bonus:

Má očekávání:

Při otevírání knihy:

Během čtení knihy:

Po přečtení knihy:

Hodnocení knihy:

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Jota