Většina z vás pravděpodobně zaznamenala to, že u nás nedávno vyšla v překladu první kniha od Miroslavy Varáčkové, a to pod titulem Adaptace. V souvislosti s touto „událostí“ se v Praze 19.2. konal i křest, kde jsme se my blogeři mohli setkat s autorkou, nechat si podepsat knížku a samozřejmě být svědky onoho posvátného aktu.
následují odstavce plné groteskního humoru, pokud chcete přeskočit rovnou na besedu a křtění, začněte u vyznačeného úseku „Je to tady!“
Všechno to začalo velice poklidně.
Ne. To byl vtip. Copak jste něco takového čekali?
Když jsem se dozvěděla o křtu jen pár dní předem, měla jsem oči navrch hlavy, protože jsem na jednu stranu chtěla moc jet, na stranu druhou jsem sama moc dobře věděla, že den předtím mám zkoušku a v Den D má máma zase doktora. Navíc jsem se plánovala věnovat matice, takže jsem myslela, že je to uzavřená záležitost a do Prahy se nepojede. Svoji frustraci jsem si patřičně vylila na mámě, ta mi obratem sdělila, že když budu mít s kým jet, můžu. Nemohla jsem, všechno tedy opět na bodě mrazu. Poté, co mě máma před zkouškou i po zkoušce přesvědčovala, že to nebude tak super, jak to vypadá, jsem byla připravená porušit dva zákony Bible najednou (cti otce i matku svou, nezabiješ), abych měla konečně svatý pokoj, ale pak mi bylo řečeno, že mám tu registraci zkusit. To byly čtyři hodiny odpoledne. Registrace byla otevřená od pravého poledne. Miluju svoji mámu.
Přišla jsem, viděla jsem, zvítězila jsem. Podmínkou bylo, že se celou cestu budu drtit matiku. Brňáci moc dobře ví, že cesta tam a zpátky trvá nejméně 5 hodin, a to pokud nemá zpoždění. Ale jelo se!
Tak nějak jsem si ještě nezvykla, že cestování se u nás neobejde bez následků. Cestou tam běželo všechno jako na drátkách. Spoje navazovaly, vlak jsme akorát viděli přijíždět, nikde nebylo místo, abychom mohli uskladnit bundy, musely jsme si zahrát košíkovou a házet je na dva metry vzdáleného prostoru nad sedadly. Vypadalo to, že matematika se cestou tam konat nebude. Jenže pak přišel ten průvodčí a zrovna když nám cvakal jízdenky, poznamenal, že zadní vagon je prázdný, takže bychom tam měly klid. Považuju to za projev otevřené nenávisti boha vůči mně, protože jsme musely projít pět přeplněných vagonů kvůli tomu, abych se mohla seznámit s logaritmy. Nehledejte v tom logiku, stačí říct jen tolik, že vlak poprvé, co jsme jely do Prahy, neměl zpoždění a já byla vysvobozená už za 2 a půl hodiny. Jedna z mála věcí, kterými jsme se snažila odvést pozornost, bylo rozebírání cesty. Prozatím vám stačí vědět, že máma si mimoděk postěžovala, že je škoda, že nejedeme metrem, protože šaliny (Tramvaje, mami! Tramvaje!) nás vozí po Brně skoro pořád. Tahle poznámka je důležitá pro cestu zpět, zapamatovat!
Je to tady!
Všechno jsme našly, v kavárně jsme byly co by dup a už jsme dostávaly dárečky a losovaly si čísla do tomboly. Jop, mamina byla obdarovaná taky, ale tím lépe pro vás, protože na konci článku vás čeká slíbené překvapení. Kdybych to měla popsat jedním slovem, řekla bych, že to byla bomba. Byl to první křest, kterého jsem se účastnila, navíc jsem si Adaptaci zapsala na seznam hned, jak vyšla na Slovensku, takže jsem kulila oči na všechno, co jsem v kavárně mohla vidět. Než všechno začalo, stihly jsme si s mamkou vyměnit asi na miliardu panických pohledů, abychom tu zmáčenou knížku přežily, zavzdychat si nad těmi božími dortíky a obdivovat, jak bylo všechno hezky přichystané (ok, sice bylo zapotřebí trochu manévrování, aby se přese mě všichni dostali k občerstvení, ale nevadí).
Uvaděče dělal Vojta z Knižního kukátka (Eclectic Guy), který autorku pěkně vyzpovídal (to, že autorka dopředu neví, o čem bude psát, jsem se dozvěděla vážně až na místě), samotná Miroslava Varáčková pak představila svoji tvorbu, dala pár tipů pro pisálky (Pokud se budete nudit, jděte na to! Já na besedě sepsala celý román!), přečetla ukázku a vyjádřila radost, že na rozdíl od jejích předchozích zkušeností s cestováním dojela v pořádku, což doufám platilo i pro její zpáteční cestu. A pak se šlo na věc. Mámu a mě střídaly pocity horka a zimy, bály jsme se, co na tu chudinku vychrstnou, ale ani v tomhle mě křest nezklamal. Obřadně se nechala jenom trochu pokropit květem bílé růže namočeným do sklenky vody, takže nedošlo k žádnému ublížení na zdraví a knize byly snad úspěšně přisouzeny dobré prodeje.
Poté následovala autogramiáda, na které jsme kromě podpisu mohli vyloudit i odpovědi na své dotazy (mě v tu chvíli nic nenapadlo nic originálního, tak jsem si jen zamilovaně odnesla podepsanou knížku a snažila se samým štěstím neprorazit strop). A mezitím, co se čajovalo, kafovalo, jedlo (dortíky!) a oždibovalo, mimo jiné i kecalo, si pro nás Syki a spol. připravili zapeklitý úkol, za který jsem je všechny z duše nenáviděla.
Poté, co nám byly rozdány papíry, jsme čelili kreativní výzvě. Otázka zněla: Co bychom dělali, kdybychom do rukou dostali odstrašující materiál, který odhaloval otřesné pravdy o naší vládě a my ji tak mohli zneškodnit, jenom kdyby nebylo toho, že vězní naši rodinu a bedlivě sleduje každý náš krok. Já jsem měla jasno do půl minuty. Nakreslila jsem krásného oběšence, protože kdybych se pokusila dokumenty zveřejnit, rodinu i mě by určitě zabili a kdybych si to rozmyslela, tak už jen kvůli pomyšlení na vzpouru by se stalo to samé. Oběsit sama sebe jako ideální řešení. Jo. A taky jsem tak trochu odhalila své morální hodnoty, když jsem sepisovala zásady mé rebelie. Popravdě bych v takové situaci byla velmi nečestná a zdaleka ne tak hrdinská, jako knižní hrdinky. A světe, div se! Ono se to povedlo!
S sebou jsem si odnesla překrásné omalovánky, a jelikož jsem šla první na řadu, tak právě ty, co se mi líbily nejvíc. Jedná se o různé „momentky“ a památky s celého světa, protože zrovna v těchto jde hlavně o cestování. Jen co jsem se vzpamatovala, začala se losovat tombola. Jop. I tady jsem šla na řadu jako první, takže jsem ukořistila první díl Mary Dyer a po pár dalších vylosovaných číslech (zaznamenala jsem, že hodně populární byla Kečupová mračna, ale to se dalo tušit) jsem šla na řadu zase, protože prostě máma, která si nechce převzít knížku za svoje číslo. Teda, samozřejmě, že by taky vzala druhý díl Mary Dyer stejně jako já, ale to je čirá náhoda. Vážně. Ale já jí tu Maru klidně půjčím, když si řekne. Možná.
Metro
Poté, co pro mě Rachel Roo ukořistila ta čísílka do tomboly, co jsem odevzdala (Děkuju!), jsme s mámou začaly prchat na vlak, přičemž jsme po cestě rozebíraly všechno, co se dalo. No. A pak jsme sedly na tramvaj. Máma mi později řekla, že by přísahala, že viděla 26, ale já bych za to ruku do ohně nedala. Všimly jsme si toho na mostě, kde jsme začaly panikařit a máma panikařit, že to nestihnem a budeme se muset vrátit. Když nám jedna laskavá Pražačka vysvětlovala, že musíme přestoupit na metro, bylo mi to všechno úplně jasný. Jen taková perlička: máma asi tři minuty pořád dokola opakovala, že jsme přece jely přes most, takže nechápe, jak můžeme sedět ve špatném čísle. Ehm. V Praze je sice asi tisíc různých mostů, ale nevadí. My prostě jedeme přes most, tak jedem správně, že jo?
Poté, co jsme absolvovaly sprint a střídavě se vezly Béčkem a Céčkem, jsme doběhly k vlaku, kterému právě pískali odjezd a který nám (Ano, přesně tak!) ujel. Jasně. Je jedno, že ještě asi minutu stál a my mačkaly tlačítko, on byl prostě už na cestě. Kdyby tam byla klika, nestalo by se to.
Takže jsme pádily zpátky k tabuli, kde jsme zjistily, že za tři minuty jede vlak do České Třebové a víte co? Sprintovaly jsme zase. Vlak jsme stihly a k mému neskonalému štěstí se vrhly zase na matematiku. Grimasy, co jsem u toho dělala, musely toho staříka vedle strašit ještě v noci ve snu. A to nám ještě explodovala minerálka. Ty knížky mi fakt někdo z duše nepřál, jinak si tu zlitou podlahu nedokážu vysvětlit.
Po úmorných hrůzách jsme si na dvacet minut kedly na nádraží a čekaly, až nás z České Třebové něco odveze do Brna. Sice jsme mezi Brnem měly ještě několik zastávek, ale tím lépe, alespoň jsem měla čas na matiku!
A pak Brno! Konečně! Teď už jen počkat na ten pitomej spoj, co nás dopraví do naší milované díry světa (jak jinak o tom chcete mluvit, když vám tam skoro nic nejede) a otecko nás polomrtvé odveze domů.
Přesně o půl druhé jsme otvíraly dveře a ještě hodinu se snažily usnout, protože tak krásná cesta si vyžadovala naši pozornost i poté, co už jsme měly nohy v teple a mohly se radovat z nádherného zážitku.
Abych to shrnula, extrémně jsem si to užila, a to i přestože nebyla pokřtěná jen knížka, ale také já, a to vařícím čajem v rukou Deny. Ale nevadí, já jsem ráda, že jsem se svou šikovností něco nepřevrhla a od té sklenice s citronem se raději držela na délku paže, takže moje opařená noha to chápe. 😀 Každopádně jsem nenašla žádné hluché místo, ani nedostatek, za mě tedy vydařená akce. A teď ta část, která vás nejvíc zajímá!
PŘEKVAPENÍ
Protože nejsem skrblík a nechci mít jednu knihu dvakrát, mám tu pro vás soutěž, které mě jednoho kusu navíc zbaví. A možná ještě něco dalšího…
Takže, co můžete vyhrát?
- Podepsanou Adaptaci od Miroslavy Varáčkové
- Záložku
- Tužku
- Placku
Co pro to musíte udělat? V komentáři uvést:
- Jméno/přezdívku
- Odpověď na otázku: Co byste dělali, kdybyste měli stejnou možnost jako já a drželi v ruce přísně tajné dokumenty, které by odhalily zločinnost současné vlády v plném měřítku, ale vaše rodina by byla v ohrožení života a vy byste věděli, že pokud materiály zveřejníte, pravděpodobně ztratíte své nejbližší.
- Zásady vaší rebelie, kterou byste vedli (opravdu můžete napsat cokoli, já psala o tom, jak bych kradla a podváděla a taky mi to vyšlo)
- Popsat vaše logo rebelie (já nakreslila pěkného oběšence, takže můžete popsat opravdu cokoliv chcete – pokud bude z něčí strany zájem o kreslení, napište mi do komentářů, zveřejnila bych případně e-mail, na který byste příspěvky zasílali)
- Není povinné, ale byla bych ráda, kdybyste dali palec hore Miroslavě Varáčkové a Slovartu a sdíleli tuto soutěž.
Edit.: E-mail, na který můžete posílat obrázky (ale nemusíte, k tomuto bodu opravdu stačí třeba jen říct, že byste měli ve znaku slona, kreslení není povinnost): fantasy.world.by.ells@gmail.com
Soutěž budu hodnotit podle originality odpovědi, tak se pěkně zamyslete, 5. března 2016 končíme. 🙂 Soutěž je otevřená pro české čtenáře. A malá motivace na konec:
Děkuji nakladatelství Slovart, které celou akci zorganizovalo a poskytlo mi možnost se křtu zúčastnit + darovalo tak nádherné knížky. 🙂
Social Icons