Knižní rok 2015

(pro otrlejší povahy je vhodnější tohle – ale bacha, pár popěvků tam chybí)

Rok 2015 byl z knižního hlediska ze všech nejlepší. Ani nevím, proč tomu tak je, když povinností jsem měla víc než kdykoliv jindy. Zřejmě je to právě tím, protože četba byla povětšinou oddechová, vždycky na dobrou noc. A tak mi to vyhovovalo.

První knihou v tomto roce byl překvapivě druhý díl manga série K2. Ostatně, je to první série roku, kterou jsem dočetla do konce, a to hned na začátku. Bylo to fajn, oddechové, lepší si ani nemůžu přát. Povinná četba Epos o Gilgamešovi, takové nijaké, ale pořád lepší, než Oidipus (Sofokle, ty magore, kvůli tobě mám z řecké literatury noční můry!). Perlička ledna byla Krása od Bagshawe, fakt neskutečná kniha s opravdovým vývojem a snem, nikdy bych nečekala, že se mi obyčejná literatura pro ženy bude tak moc líbit (tento žánr beru jako převážně oddechový).

Pád od Lauren Kate dostal po dočtení 3 hvězdičky z 5, s odstupem to byly 2. Nikdy. Více. Láska na první pohled neexistuje, pan dokonalý neexistuje a hlavně, jediná realistická postava nesmí být záporák, sakra! Komu máme pak fandit? Jo. A nedělejte tělocvičnu v kostele, prosím.

Znovu jsem si přečetla Spáleniště: Zkouška, dojmy opět stejně zmatené a v duchu volání o pomoc. Bojím se jít na poslední díl trilogie. Knížečka Jestli zůstanu… Zřejmě kvůli tomu cellu naživo jsem si víc oblíbila film. To mi připomíná, že až díky této knize jsem si ujasnila, že klavír, cello a housle mají nejkrásnější zvuk na světě. Ano, přesně v tomto pořadí.

Únor se nesl ve znamení knih Martiny Wolfové. Dotkni se osudu a Zázračná esence byly pro mě minulý rok topky v žánru paranormální romance. V jako Vendeta, ještě lepší než film a právě proto jsem ji po nemožných sháňkách v průběhu roku (vlastně o tři měsíce později, ale přišlo mi to jako věčnost) sehnala za tu nejvyšší cenu, která kdy za jednu jedinou knihu padla. Ale stálo to za to.

Muži, kteří nenávidí ženy, to byla totální dokonalost, strašně ráda bych začala číst i další díly, ale jak říkám, minulý rok jsem nebyla schopná číst nic jiného, než oddechovou literaturu. Korektor, to byla dokonalost sama, doporučuju úplně všem. A Romeo a Julie. Roztrhat, zničit, spálit. Shakespeare musel být na drogách, když to psal. Takže, během velmi krátké doby se do sebe zamilují dva náctiletí, ti odstartují masovou vraždu a následně se kvůli své neskonalé lásce oba zabijí… Jediná pozitivní věc pro mě byl ten poslední bod, jinak to celé stálo za starou belu. Ale citace tam jsou úžasný, to zase ano.

Báječná léta pod psa, to mi taky trhalo žíly, zaklapla jsem v okamžiku, kdy došlo na andulky konzumující svíčkovou. O moc lepší změna přišla v podobě audioknihy Rozum a cit. Austen je pro mě bohyně a tohle byla nejlépe namluvená audiokniha, jakou jsem si poslechla.

Série, do které jsem se zamilovala, se jmenuje Deset malých nadechnutí a přečetla jsem ji fakt doslova celou za jeden rok. To se mi ještě myslím nestalo. Další audio, Vzpoura mozků. Tak nějak jsem se sama sebe ptala, jestli ji táta nečet v Ábíčku a přitom to byla zrovna ta, o které říkal, že na ni udělal zápis do čtenářského deníku. Pochopitelně změnil název, i autory a paní profesorka se zájmem odvětila, že takovou knihu ani nezná. Pochopitelně. Dneska v době internetů by byl v háji. Mimochodem, ten komix máme fakt ještě na půdě.

„Nosil jsem vodu slonům.“

Konečně jsem poznala Děti z Bullerbynu, a to v audio podobě. Bylo to milé, ale ne jako Luisa a Lotka. Re-reading Měsíčních kronik + Nejkrásnější – to byly nejlepší dystopie za tento rok, Anna krví oděná – horor, po kterém si netroufnete jít ani na záchod, přitom fakt dobré YA. A Ostrov lhářů. Monstrum, které byste chtěli zadupat do země. Divný, občas nelogický, přesto mrazivý a pro mě postrádající smysl. Nemám ráda tragédie.

Všude manžel o dvou kůrkách – kniha, kde budete chtít hlavní hrdinku přizabít a navíc ještě vykuchat. Osudová náhoda jako perfektní romanťárna, navíc si od autorky budete chtít přečíst něco dalšího. A poté Tereza – Etiketa pro dívky, kde byl příběh úplně mimo. Nejhorší na tom je, že ta etiketa tam byla zapasovaná fakt dobře, ale autor s chováním teenagerů prostě přestřelil (mám pocit, že Tereza už pomalu ani teenager nebyla, ne?).

A teď přichází na přetřes série Aféra Blackstone. Fakt se mi líbil první díl, četl se rychle, dejme tomu i bavil, ale ten druhý to celé totálně pohnojil. Ženská se chlapovi svěřuje s nejniternějšími obavami a on akorát myslí na to, jak ho mít svěšeného… Fajn, tohle se může stát jednou, ale nonstop? To mu přidává do kafe Viagru?

Dvě knihy roku pro mě byly Voda pro slony a Černý led. K jedné jsem viděla film a přestala dýchat u knižního zpracování, ta druhá by do filmu mělo jít, protože by to byl skvělý námět. Ano, byla tam nějaká ta romantika, ale ten nápad, kdy musíte přežít v zimě na horách, když všude řádí sněhová bouře a navíc se krajinou potuluje  vrah…

V květnu byl Svět knihy. Pokud si chcete počíst, můžete zabruslit na můj dřívější článek. Následuje Kate Daniels, kterou bych přirovnala k Mercy Thompson, prostě další z řady brilantních Urban Fantasy. Nenasytná od Sylvie Day… Už mě to nebaví tak jako dřív, protože se zde vůbec nic neděje. Další díl budu číst pravděpodobně jen z donucení.

Kniha, kterou jsem si hodně oblíbila, se jmenuje Ještě než umřu. Skvělá, přímo geniální. Takhle si představuju popis smrtelné nemoci. Inkarceron, to byla nejoriginálnější dystopie, Hot Boys, Hell Boys – vtipné, romantické, lehce detektivní, prostě počin české autorky, který byste si měli přečíst.

Dál tu máme Zapomnění, to byla kniha, kterou jsem chtěla číst už hodně dávno, ale dostala jsem se k ní až letos. Líbila se mi moc, ale přišlo mi, že tak úplně nerozvinula svůj potenciál. Pak přišla Starshow, milá třešnička na dortu a Gabrielova trilogie, opět romanťárna, ale v ojediněle dobré formě. Jen u toho třetího dílu už jsem chcípala nudou.

It is a truth universally acknowledged, that a single man in possession of a good fortune, must be in want of a wife.

A konečně! Pýcha a předsudek. Je v podstatě jedno, že Darcyho bych nejradši nakopala do zadku, v celé knize se toho děje pramálo a je to jedno velké klišé (ale ne úplně, nikdo, kdo si vezme Collinse, nezažívá klišé), já to prostě miluju. Stará Anglie, nádherná móda, vybrané způsoby, vnitřní znázornění dřívější vyšší vrstvy, počátky feminismu (zdravého feminismu, kde se žena může rovnat muži, ne jako ty dnešní fanatičky), rozličné charaktery a dvojice, kterým musíte fandit. A nejhorší na tom je, že film, ani seriál se mi nelíbily o nic méně.

Potom Modré hlubiny – prostě Disney, které by mohlo jít do filmu a… A… První kniha v AJ! Která mi tu ležela už tři roky… Jmenuje se Irises a je dokonalá. Přichází Pax, horor pro děti, ze kterého se já strašpytel roztřesu strachy, Cizinka – jeden z nejlepších historických románů, jaké jsem zatím četla, Jonathan Strange & pan Norrell, to bylo mistrovské dílo, Poe, který na mě byl až moc drastický, ale přesto psal hodně, hodně dobře, spousta koupených knih před Vánocemi, navíc ještě některé z antikvariátu, na které jsem fakt hrdá a které se obyčejně nedají sehnat.

První kniha prosince byla Rudá královna, což byla dystopie, moc pěkná, řekla bych o několik stupňů lepší než Selekce. A posledních pár knih – Dítě s hvězdičkou, což byl vážně dojemný komix, Harry Potter a Kámen mudrců, což bylo milé dílko, ale modlu si z něj rozhodně neudělám, Vánoční koleda – ta byla dokonalá jak jazykem, tak zápletkou, prostě klasika a poslední dvě „knihy“ roku Kyanid a štěstí a Jak přežít v kostce. Prostě dvě vtipné knihy z úplně odlišného soudku.

Tak. To byl můj knižní rok 2015. Jaký byl ten váš?

PS. Hodně knih jsem bohužel musela vynechat.

PPS. No, fakt.

PPPS: Zašitka vzkazuje, že jsem citlivka.