Dnes tu pro vás mám první z řady rozhovorů, tentokrát s autorem knih Pepíci a Ach, ty Češky! – druhá byla vydána v rámci jedenáctého Velkého knižního čtvrtku, obě patří do literatury faktu a obě mají leccos společného.
Mariusz Surosz (* 1963, Svinoústí) je polský novinář, esejista a historik.
Vystudoval historii a filosofii. Žil v Krakově. Od 2011 roku žije v Praze. Působil v několika nakladatelstvích, pracoval také jako tiskový mluvčí sportovního klubu MKS Cracovia. Texty přispívá do periodik včetně Polského deníku, Gazety Wyborcze, polské edice Newsweeku, Politiky nebo Tygodniku Powszechného. Knižně debutoval souborem sedmnácti esejů z roku 2010 s názvem Pepiki. Dramatyczne stulecie Czechów, jež věnoval důležitým osobnostem československých dějin 20. století jako jsou Vlasta Chramostová, Klement Gottwald, Milada Horáková, Milena Jesenská, Jan Masaryk, Jan Patočka, Jaroslav Seifert, František Kriegel či Milan Rastislav Štefánik. „Pepíci“ je zlidovělé polské označení pro Čechy. Kniha vyšla v českém překladu pod názvem Pepíci : dramatické století Čechů polskýma očima.
Jaký byl úplně první impuls pro napsání vaší nejnovější knihy?
Musel jsem. Knížka Pepíci měla v Polsku a také v Česku takový úspěch, že mi polská nakladatelství nabídla novou smlouvu. Tak jsem vzal peníze a musel to napsat.
Tak to to je jednoduché…
No, jednoduché…
Jednoduché, proč to napsat, ale je mi jasné, že psát knížku je opravdu těžké. Nápad je, řekla bych, snadný, ale to zpracování…
Víte co, já samozřejmě vtipkuji, že to je snadné. Je to opravdu těžké. Proč? Protože především: Najdete hrdinku. To je zaprvé. To byla Věra Čáslavská a tu jsem obstarával tři, nebo čtyři roky, protože paní Věra vůbec nechtěla hovořit s novináři. Vůbec. Měla nabídky z Japonska, z USA a všem říkala ne. To bylo ještě to těžké období, kdy byla po smrti bývalého manžela, a toho, co zažila později, nemocná. A všichni její kamarádi a přátelé paní Čáslavské byli takoví… Já vám to řeknu takhle, já vždycky říkám, že dokážu sehnat jakékoliv telefonní číslo. To znamená, že když potřebuji číslo na premiéra Sobotku, tak ho najdu. Pracoval jsem jako novinář a vím, že to zvládnu. A to číslo paní Čáslavské jsem najít nezvládl. Byli to tak loajální přátelé, že mi nikdo nedal ani mail, ani číslo. Po čtyřech letech se to ale podařilo. Takže samozřejmě, tohle nebylo snadné. To byla první věc.
Druhá věc: měl jsem nápady, které se nepodařilo sepsat. Měl jsem nápad popsat osud nějaké Bulharky, to protože jsem byl na Olšanských hřbitovech a našel tam hroby mladých Bulharů a všichni, co tam byli, si mysleli, že to jsou Rusáci. A já se dozvěděl, že to byli Bulhaři, kteří v období Pražského povstání bojovali na české straně. A odkud se tady vzali Bulhaři? Jejich rodiče, nebo prarodiče se totiž přestěhovali do Česka a měli zde ovocné sady. Druhá nebo třetí generace Bulharů se už cítila jako Češi. Byl nápad něco vytvořit s Ruskou, Slovenkou… A to se nepodařilo.
Takže máte pravdu, není to snadné, je to těžké. Navíc sehnat nějaký pramen, v archivu se čeká tři měsíce, a tak dále… Ale když jsem se rozhodl… A samozřejmě i setkání s paní Čáslavskou, paní Šáchovou, paní Rusnok…, to byly překrásné zážitky.
Spoléháte na originalitu, nebo se řídíte tím, co čtenáři chtějí?
Já to řeknu takto. Můj kamarád vždycky říkával: „Dělej to, co miluješ.“ A já svoji první knihu Pepíci považuji za svůj slabikář. V ní je šestnáct, nebo osmnáct osudů různých Čechů, teď by ta kniha měla být pro pokročilé. To znamená, že kromě osudů ženy by v pozadí měla být historická esej o dané době, ve které žila, například když je hrdinka Zdena Kolečková, o osudu Němců, o vztazích česko-německých, nebo na Těšínsku polsko-českých, když jsou hrdinky Polky, které tam bydlí…
Jak podle vás vypadá literární úspěch?
To nevím, to jsem nezažil. To znamená, můžeme říct, že se můj život měnil, poté co byly tyto knížky vydány, protože dřív jsem byl nezaměstnaný a nejkrásnější odpověď, kdy jsem si chtěl najít práci, mi v jednom takovém podniku řekli, že budu v této místnosti vypadat špatně (pozn. rozhovor dělán v knihovně, kde předtím probíhala beseda). Takže co to je úspěch, to opravdu nevím. Myslím si, že úspěch je klidný život.
Vaše oblíbené knihy?
Když jde o beletrii, tak je to Mistr a Markétka, samozřejmě mám rád eseje, tzn. historické a literární a myslím že takové jméno jako Zbigniew Herbert, to tady nikomu nic neřekne, ale oblíbené knihy tady v Česku, to je všechno, co napsala Radka Denemarková a Miloš Doležal.
Mají podle vás české a polské ženy hodně společného, nebo se od sebe nějak výrazně liší?
Já si myslím, že to, co je pro ženy nejdůležitější, je v Česku i Polsku stejné. Když se podíváte jaké hodnoty mají Češi a Poláci, jsou stejné. To znamená: rodina, zdraví, dobrá práce a myslím, že každá žena řekne, že láska. Takže si myslím, že to je stejné. Samozřejmě, když jde o nějaké politické, nebo náboženské názory, tam může být rozdíl, ale to není nejdůležitější. Ty nejdůležitější hodnoty jsou stejné.
Jaká žena je z těch, co jste do knihy Ach, ty Češky! zahrnul podle vás nejobdivuhodnější?
To ať posoudí čtenář, pro mě je každá z těchto žen zajímavá. Samozřejmě tak, jak jsem řekl, největší problémy jsem měl se setkáním Věry Čáslavské, ale nemohu říci, že… No, řeknu to takto. Když je po smrti a už neuvidí, že se kniha vydala, tak je mi to líto a stává se pro mě takovým nejdůležitějším osudem. No, ale co se dá dělat. Nemohu říci, který osud je… Každý osud pro mě byl opravdu zajímavý.
Poslední otázka – co byste čtenářům vzkázal, abyste je nalákal na svou tvorbu?
To je těžké. Například ti, kteří mají zájem o osud Věry Čáslavské se mohou z mé knížky dozvědět, proč dobyla tolik medailí. Proč? Protože měla talisman. Měla talisman z Polska. Například. *smích* A tohle nikdo neví.
A myslím si, že především to, co píši, považuji za pravdu. To znamená, že aby byla nějaká krásnější pointa, se nic záměrně neupravuje, protože když je to literatura faktu, tak máme mezi sebou já a čtenář dohodu. Že píši pravdu. Samozřejmě, mohu udělat nějakou chybu, kterou jsem udělat nechtěl, ale v textu opravdu není nic takového, co bych nazval fikcí.
*Foto autora vypůjčeno z: http://www.polskyinstitut.cz/?d=program&i=1721&lng=cz
Social Icons