Pořadatelky Melinda, Ellen a Ivcca.

V předchozích dnech jste mohli zaznamenat články k novému Blog Tour, dnes vám jeden přináším i já. Byť je jich pouze sedm, věřím, že si rádi počtete. A když ne… No, pořád tady pro vás mám tu soutěž o podepsané knihy a záložky, že ano? A to i od autorů, kteří se zde v článku buď pro nedostatek času, nebo pro obtíže s otázkou neobjevili. Otázka, na kterou bych já sama v jejich pozici nechtěla odpovídat (já vím, jsem ďábel) zněla následovně:

Na jakou otázku byste chtěli odpovědět, ale nikdo se vás na ni nezeptá?

Takže asi tak. A fenomenální odpovědi? Ty můžete najít níže. A formuláře k soutěži taky. A linkovač, že jo, abyste mohli mrknout i na další blogy.

Poslední z řady rozhovorů, tentokrát s Petrem Bergmannem, autorem regionálních místopisů, jenž byl do Velkého knižního čtvrtku zařazen s publikací Krkonoše / Karkonosze / Riesengebirge, kde jsou přiloženy grafiky Krkonoš, i současné fotky, z mého pohledu snímky perfektně znázorňující krásu našich (polských…) hor.

Petr Bergmann (Praha, 1967) je dlouholetý manažer a producent v umělecké oblasti. Od roku 2000 žije na Broumovsku, kde se věnuje regionální historii. Sběratelsky se zaměřuje na místopisnou grafiku, staré mapy, pohlednice, regionální literaturu a fotografie Krkonoš a Broumovska, ze svých sbírek sestavuje publikace a tématické výstavy. Soubor nazvaný Krkonoše na starých rytinách a litografiích je jeho čtvrtou místopisnou publikací. V roce 2016 založil zapsaný ústav Institut regionální paměti Broumovska, jehož je ředitelem.

Více o Velkém knižním čtvrtku

Čtvrtý v pořadí je Jozef Kollár, autor (nejen) knihy 55 minut mezi životem a smrtí o neobyčejných vynálezech, kterými si lidé chtěli probojovat cestu na svobodu. Co je na tom zajímavé? Všechno se to skutečně stalo.

Pozn. V jistém slova smyslu vypadla otázka, jaký byl autorův prvotní impuls pro napsání knihy (otázka nahrazena tou, co vidíte níže), tato otázka totiž byla zodpovězena v diskuzi na besedě autorů. Inspirací byl příběh z doslechu – přelet hranice horkovzdušným balónem, kdy se autor rozhodl, že chce o události vědět víc – detaily můžete najít níže v rozhovoru.

Jozef Kollár se narodil r. 1960 ve slovenské Trnavě. Vystudoval Filosofickou fakultu UK v Bratislavě. V letech 1991 – 1992 působil jako reportér. Napsal několik knih různých žánrů, například Žena v koberci nebo Byl jsem dětský špion. Za svoji tvorbu získal několik ocenění – Cena Ivana Kraska za nejlepší debut Nedorozumenie (1994), Cena Slovenského literárního fondu za reportáž (1997) Cena UNHCR za Príbeh utečenca (2000), Cena Slovenských pohľadov (2011). Je také autorem scénářů k několika dokumentárním filmům o lidech, kteří navzdory určitému hendikepu dokázali v životě překonat svůj osud. Kollárovy krátké prózy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, francouzštiny a maďarštiny.

Více o Velkém knižním čtvrtku

Třetí v pořadí je Lenka Horňáková-Civade, autorka knihy Marie a Magdalény, ale také mnohých dalších knih. Nejnovější z nich, kterou jsem právě zmínila, je výjimečná tím, že je to autorčina „francouzská premiéra“. Tuto rodinnou kroniku o třech ženách si autorka do češtiny přeložila sama.

Lenka Horňáková-Civade vystudovala VŠE a začala se studiem na FFUK. To už bylo po sametové revoluci, kdy se otevíral nový svět a nové obzory – před dokončením studií dala přednost cestování, které se jí stalo osudným: setkala se se svým budoucím manželem a usadila se na jihu Francie. Na pařížské Sorboně vystudovala výtvarné umění, kterému se věnuje aktivně: její kresby, akvarely a olejomalby jsou zastoupeny ve sbírkách v Austrálii, USA i v Evropě, jedna z jejích kreseb je použita i na obálce knihy. S vlastí i rodným jazykem zůstala ve spojení – česky vyšly její knihy Provence jako sen (2010), Lanýže (2011) a Pohlednice z kavárny (2015) – každá z nich jiným literárním jazykem odráží autorčino vnímání (jiho)francouzské reality, titul Prioritaire. Praha – Paříž (2013, spoluautorka Anne Delaflotte Mehdevi) zase pohled dvou žen-cizinek, z nichž každá žije v rodné zemi té druhé. Marie a Magdalény přinášejí zásadní změnu: Lenka Horňáková-Civade je napsala francouzsky (česky vychází v jejím vlastním překladu), téma je naopak české.

Více o Velkém knižním čtvrtku

Druhá na řadě je Petra Dvořáková, autorka knih pro děti i dospělé. Ve Velkém knižním čtvrtku se jí objevila kniha Každý má svou lajnu, která se soustředí především na teenagery. Stejně jako včera můžete nahlédnout i do medailonu. 🙂

Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Napsala několik knih pro dospělé i dětské čtenáře (Julie mezi slovy, Flouk a Líla, Proměněné sny, Sítě), za které získala různé literární ceny (Magnesia litera, Zlatá stuha). Pro Českou televizi připravuje scénáře k pořadům pro děti a mládež, například k Planetě Yó. Pro Český rozhlas napsala rozhlasové cykly Hajaja. Florbal miluje, občas ho sama hraje a ve volném čase chodí fandit svým dvěma synům, kteří jsou registrovanými hráči.

Více o Velkém knižním čtvrtku

Dnes tu pro vás mám první z řady rozhovorů, tentokrát s autorem knih Pepíci a Ach, ty Češky! –  druhá byla vydána v rámci jedenáctého Velkého knižního čtvrtku, obě patří do literatury faktu a obě mají leccos společného.

Mariusz Surosz (* 1963, Svinoústí) je polský novinář, esejista a historik.

Vystudoval historii a filosofii. Žil v Krakově. Od 2011 roku žije v Praze. Působil v několika nakladatelstvích, pracoval také jako tiskový mluvčí sportovního klubu MKS Cracovia. Texty přispívá do periodik včetně Polského deníku, Gazety Wyborcze, polské edice Newsweeku, Politiky nebo Tygodniku Powszechného. Knižně debutoval souborem sedmnácti esejů z roku 2010 s názvem Pepiki. Dramatyczne stulecie Czechów, jež věnoval důležitým osobnostem československých dějin 20. století jako jsou Vlasta Chramostová, Klement Gottwald, Milada Horáková, Milena Jesenská, Jan Masaryk, Jan Patočka, Jaroslav Seifert, František Kriegel či Milan Rastislav Štefánik. „Pepíci“ je zlidovělé polské označení pro Čechy. Kniha vyšla v českém překladu pod názvem Pepíci : dramatické století Čechů polskýma očima.

Více o Velkém knižním čtvrtku

Norská autorka Siri Pettersen na náš knižní trh vstoupila těsně před Světem knihy 2016 se svým románem Ódivnovo dítě. Siri jsem viděla na přednášce i autogramiádě. Protože jsem byla na třetím místě v soutěži o nejlepší recenzi středoškoláků na severskou knihu, získala jsem možnost s ní udělat rozhovor. I když jsem si s ní anglicky vyměnila v podstatě jen pár slov, od první věty mi bylo jasné, že mám před sebou osobnost. Rozhovor se kromě pár menších poznámek vedl v krásné norštině, já vám ho zde servíruji na stříbrném podnose z větší části, protože chci zpropagovat její knihu i zde na BLoKu. Přeji příjemné počtení!

Jak se Vám líbí naše čeština?

Miluju ji! Absolutně ji miluju! Slyšela jsem audioknihy, které namluvili vaši herci a bylo to naprosto úžasné! Čeština je velmi melodický, ale jistým způsobem i brutální jazyk.

Protože se Svět knihy blíží mílovými kroky, dnes tu pro vás mám rozhovor s Majgull Axelsson, mimo jiné autorkou Dubnové čarodějky. Letos ji na veletrhu uvidíte představovat novinku Nejmenuji se Miriam. Za poskytnutí rozhovoru tímto děkuji nakladatelství Metafora, z této příležitosti mám opravdovou radost.

Nedávno jsme tu měli recenzi na knihu Galgad – příběh strážce země. Teď si dáme rozhovor s autorem a příště… Hm, příště by to mohlo být ještě něco jiného, ne? 🙂

Galgad je vaše první dílo, nebo jste s psaním začal už dřív? Spisovatelem jste se chtěl stát odmalička, nebo to bylo jako blesk z čistého nebe?

Galgad je vůbec první věc, kterou jsem napsal. Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy zkoušet psát. Od mládí mě lákala hra na kytaru a hudba. Ale pak z toho nějak sešlo.

V jaký okamžik vás námět napadl?

Seděl jsem v autě na benzínce a pil kávu. A tenkrát se mi v hlavě zrodil hrdina i se jménem. Přijel jsem domů a zapsal si vzhled, vlastnosti, úlohu strážců atd…

Jaký to byl pocit držet knihu poprvé v rukou? Byl to pocit nevýslovného štěstí, nebo spíš panický záchvat, že už nic nemůžete přepsat?

Žádný pocit nevýslovného štěstí neproběhl, i když jsem myslel, že proběhne.

Když jsem z palety vytáhl první výtisk, tak jsem se spíš pousmál, že jsem se tolik let dřel pro něco tak malého. Ale kniha je navrhnuta s ohledem na co nejefektivnější tisk na stránku.

Na druhou stranu je hodně knih, které jsou dějově kratší než Galgad. Ale čtenáře mohou klamat na první pohled. Můžou být větší, můžou mít více stran. Ale sazba textu na stránce je řídká s velkými písmeny.

Využíval jste při psaní pomoci beta čtenářů, nebo jste s knihou vytasil, až když byla hotová?

Využil jsem zpětné vazby od několika přátel a doporučil bych to všem začínajícím autorům. To má opravdu cenu zlata.

Máte okolo psaní nějaký zvláštní rituál, nebo prostě sednete ke stolu?

No určitě potřebuji hudbu, která vyvolává emoce, nebo člověka prostě jen uvolní. Je důležitý i klid od okolí.

Píšete raději na klávesnici, nebo na papír? Co prostředí?

No první verzi jsem psal ještě do sešitu rukou. Ohledně děje nemá s knihou moc společného a samotná úroveň byla dost špatná.

Postupem času jsem pochopil, že v psaní má obrovskou roli to nekonečné přepisování, takže u mě z tohoto pohledu vítězí klávesnice. Na papír rukou bych se v té hromadě úprav nevyznal.

A prostředí je následující, všude se povalují papíry s poznámkami, knihy, na nástěnkách rozepsané postavy, vývoj děje. Několik stěn místnosti je polepeno obrázky přírody, zvířat, fantasy náměty, válečníky… Takové prostředí postupně vzniklo při psaní prvního dílu.

Jaká je vaše nejoblíbenější kniha a autor? Co knihy v dětství?

No asi Tolkien a jeho fantasy knihy. Harry Potter se mi líbil. Z našich končin určitě Jaroslav Monte Kvasnica, četl jsem dvě z jeho knih o vlcích, to je opravdu úžasná záležitost.

No já jsem pořádně začal číst tak před 5,5 lety, když jsem se rozhodl, zkusit napsat tento příběh. Takže ojedinělý případ z dětství byl Poklad na ostrově, knihu jsem loni našel v krabici. Jde taky o takovou slabší knížku, ale ten příběh se mi líbí. Žádné velké zdržování, roztahování příběhu počtem stran, ale rovnou na věc, tempo vás drží stále u knihy.

Ovlivňuje vás vaše volba knih při psaní?

No ke knize jsem pročítal mnoho z literatury faktu: o přírodě, předcích, historie… Tam šlo hlavně o inspiraci. Ale je pravda, že než si začínající autor najde svůj styl, měl by být hodně opatrný, jaké knihy s příběhem bude číst. I když si to neuvědomuje, může se mu vloudit pod ruce styl autora, kterého právě čte. Nejhorší asi je, když má člověk nějaký vzor. Pak se může stát lehce jeho kopií.

Která postava z vaší knihy je vaše nejoblíbenější?

Těch je víc, ale asi Galgad. Je přece jen první postavou, která mě kdy napadla, následně odstartovala celé tohle dobrodružství se psaním.

Galgad – příběh strážce Země má být první ze série příběhů, můžete nám prozradit něco o tom dalším, nebo je to zatím tajemství?

No tento díl měl být vlastně jen takovým stručnějším úvodem. Původní představa byla, že by mohla být druhá kniha dvakrát tak dlouhá, ale to se asi s velkou pravděpodobností nestane. No uvidíme, jak to celé dopadne. Přijdou důležitější témata, kterých jsem se chtěl dotknout postupně v knihách, čtenář se dozví více o strážcích. Doufám, že se mi podaří se někam posunout, zbavit se nějakých těch nedostatků, který měl první díl, aby byla další kniha o kousek lepší. Jestli se to podaří, to ukáže čas.

Co byste na závěr vzkázal začínajícím spisovatelům?

Hlavně výdrž. A pokud patříte mezi ty, kteří chtějí přijít s něčím svým, tak vy musíte mít dvakrát tak větší výdrž. Protože pokud neznámý začínající autor napíše knihu mimo zrovna populární vlny, je to hodně špatná kombinace pro hledání nakladatele.

Nevím jak vy, ale mně se tahle menší zpověď a nahlédnutí do zákulisí líbilo moc. Na závěr můžu snad jen prozradit, že jestli vás kniha alespoň trochu zaujala, měli byste na blogu najít další zajímavý článek obsahující soutěž. Zatím nebudu prozrazovat podrobnosti, ale už brzy se dozvíte víc.

Vím, že jsem původně měla sepsat své vlastní interview, ale autorka se mi bohužel neozvala (svůj podíl na tom má zřejmě i to, že mi seznam x krát napsal, že píšu na neexistující mail), proto je tu "náhradní příspěvek" s přeloženým rozhovorem z Seventeen. Není tedy můj, jen se mi líbil a proto ho přidávám i sem. Snad se bude líbit stejně jako mně. :)

PS: Fakt doufám, že to není tak krkolomné, jak se to zdá mě. :D

***

Jak jsi k Tady a teď přišla?

Ann Brashares: Začalo to s klíčky prvních myšlenek: Co by se stalo, kdyby se dívka z budoucnosti vrátila do naší doby? Co by se stalo, kdyby se zamilovala do člověka z naší současnosti? A co kdyby se bakterie přeměnila na skutečnou bakterii - bakterii přenášenou komáry, kteří jsou všudypřítomní v jakékoliv změně klimatu, jenž přináší mor a zkázu do pozdější části našeho století, tam kde začíná život Prenny.

Jak moc si jsou knihy Tady a teď a Sesterstvo putovních kalhot podobné?

Obě knihy se zaměřují na lásku - na romantickou lásku a jiné druhy lásky. Také doufám, že sdílejí tu samou emocionální intenzitu. Oba příběhy v sobě zahrnují trochu magie, ale jsou zakotveny v realitě a jejich postavy jsou dost reálné. Samozřejmě mají i své odlišnosti! Tady a teď má pevně soustředěný děj, zatímco série Sesterstvo putovních kalhot zahrnuje mnohem více postav, takže vyprávění víc skáče.

Jaká je Prenna, hlavní postava příběhu?

Prenna je dívka, která si váží poctivosti, odvahy a hlubokého emocionálního spojení. Na začátku knihy nemá povoleno být, nebo mít některou z těchto věcí. Součástí příběhu je, že Prenna bojuje za svobodu, aby mohla být sama sebou.

Co doufáš, že si čtenáři vezmou z Tady a teď?
V první řadě doufám, že potěšení. Rovněž doufám v to, že to je skvělé čtení a nemůžu si pomoci, ale zároveň doufám, že to je stimulace v hlubším slova smyslu. Tady a teď je kniha o dívce, která se zamiluje, rovněž je to ale i kniha o dívce, která zná osud světa na 80 let dopředu. A není to snadný osud. Než začala žít tady, viděla a vytrpěla děsivé věci. Osud světa není až tak záhadný nebo obtížný na předpovězení. Diví se, jak můžeme všichni jen tak stát a dovolit, aby se to stalo.

***

Nedávno u nás vyšla kniha Zapomenutá, kterou napsala Catherine McKenzie. Já osobně jsem z ní byla nadšená, protože ve mně zanechala hluboké stopy. U nás v České republice není autorka moc známá, ale v Americe jsou její knihy bestsellery. Kromě Zapomenuté napsala také Arranged a Spin. Poté, co jsem se dozvěděla (právě díky tomuto rozhovoru), že Arranged s největší pravděpodobností vyjde u nás příští rok, byla jsem nadšená. Ale to už bych psala zase o něčem jiném. Přeji příjemné počtení! :)

Má recenze

Web autorky

Interview na Books in Ashes - myslím, že určitě stojí za to, abyste si jej přečetli

Catherine, moc děkuji, že jste ochotna se mnou udělat tento rozhovor – jste první, koho budu zpovídat. První otázka bude samozřejmě o vašich knihách – my v České republice sice víme, o čem pojednává Zapomenutá, ale vaše další knihy jako Spin a Arranged jsou nám prozatím záhadou. O čem pojednávají? Na jakém projektu v současné době pracujete?

Spin pojednává o novinářce, která sleduje celebritu na rehabilitaci. Arranged je o ženě, která využije službu dohodnutého sňatku. Pokud půjde vše dobře, Arranged vyjde v České republice příští rok.

Jak byste se charakterizovala?

Jsem dříč, který čím víc dostane práce, tím víc jí musí udělat. Když ale nemám co dělat, dokážu být i líná.

Tuto otázku si nemohu odpustit… Jaký je váš vztah k Africe?

Žádný nemám! Afrika se mi prostě zdála jako dobré místo, kam zasadit příběh.

Jakou scénu ze Zapomenuté máte nejraději?

Líbí se mi scény s Emmou a Dominikem; líbí se mi jejich interakce. Je ale těžké si mezi všemi scénami vybrat.

Zažila jste někdy něco podobného jako je tomu ve vašich knihách? Zakládáte své příběhy raději na realitě, popřípadě na vlastních zkušenostech nebo si speciálně vymýšlíte zápletky a vše ve vašich knihách je pouze vaše představivost?

Naštěstí ne! Mé příběhy jsou pouze smyšlené a svůj život se od nich snažím držet dál.

Co vás nejčastěji inspiruje k psaní? Máte nějaké speciální návyky?

Jen si představuji pocity, které je třeba popsat. Nemám žádné zvláštní zvyky, až na to, že potřebuji psát s nějakým zvukem v pozadí; televize, hudba.

Jakou hudbu posloucháte?

Matt Nathanson, Bob Dylan, The Indigo Girls... Mohla bych pokračovat dál a dál. Miluju hudbu.

Jste spíš optimista, realista nebo pesimista? Jak tato skutečnost ovlivňuje vaše psaní?

Jsem optimista, ale mám i své pesimistické chvíle - stejně tak i realistické. Myslím, že člověk musí být optimista, aby napsal svůj první román a doufal v jeho publikování.

Jak vypadá váš obvyklý den?

Pracuji jako právnička, takže jdu prostě do práce. :)

A poslední otázka… Proč by si čtenáři měli přečíst Zapomenutou, popřípadě vaše ostatní knihy (v České republice je mnoho čtenářů, co čtou anglické knihy).

Doufám, že se budou při čtení bavit. Obvykle do příběhu také vkládám životní lekce.

Ještě jednou vám moc děkuji za poskytnutý rozhovor a přeji vám mnoho dalších literárních úspěchů – ostatně jistě jako každý, kdo četl Zapomenutou.

Díky!