Druhá na řadě je Petra Dvořáková, autorka knih pro děti i dospělé. Ve Velkém knižním čtvrtku se jí objevila kniha Každý má svou lajnu, která se soustředí především na teenagery. Stejně jako včera můžete nahlédnout i do medailonu. 🙂
Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Napsala několik knih pro dospělé i dětské čtenáře (Julie mezi slovy, Flouk a Líla, Proměněné sny, Sítě), za které získala různé literární ceny (Magnesia litera, Zlatá stuha). Pro Českou televizi připravuje scénáře k pořadům pro děti a mládež, například k Planetě Yó. Pro Český rozhlas napsala rozhlasové cykly Hajaja. Florbal miluje, občas ho sama hraje a ve volném čase chodí fandit svým dvěma synům, kteří jsou registrovanými hráči.
Jaký byl úplně první impuls pro napsání vaší nejnovější knihy Každý má svou lajnu?
Ten impuls vzešel z toho, že se chodím koukat u nás ve Znojmě na florbalové zápasy, mimo jiné protože oba moji synové jsou florbalisté za TJ Znojmo. Ze začátku mě florbal úplně nebral, protože když jsem ho viděla, jako už před lety poprvé, tak jsem si říkala: Taková rychlost, jak tam ten míček lítá! Skoro mi přišlo, že to ani nejde hrát, ale pak jsem tomu podlehla a začala jsem hrát i sama, takže už to téma… Příběh se vám pak už nabídne a vytvoří sám.
Spoléháte na originalitu, nebo se řídíte tím, co čtenáři chtějí?
Já spoléhám na jedno jediné – na nápad a téma, které mě zajímá. Ne, že bych nemyslela na čtenáře, nebo se sama sebe neptala, co čtenáři chtějí, ale mě když napadne určitá myšlenka a chci psát, tak píši bez ohledu na to, jestli to vydám, nebo nevydám. Takhle je to pro mě asi nejpřirozenější.
Jak podle vás vypadá literární úspěch?
Když má kniha čtenáře. Nemusí jich mít podle mě ani nějaké přehršle, ale když se s těmi čtenáři potká…
Srdcoví čtenáři?
Ano, přesně tak. Anebo například co se mých dřívějších dětských knih týče, byl pro mě největší úspěch s Julií mezi slovy. To když mi desetiletá holčička napsala, že jí umřela maminka, její tatínek má novou partnerku a ona se s ní nedokáže srovnat a když si přečetla Julii mezi slovy, tak se jí vztahy s ní daří lépe vyvíjet. To je pro mě ten úspěch – něco, co bych nepoměřovala cenami. Někdy se ty „ceněné“ knihy se čtenářem nepotkávají.
Nebo také, že si tu určitou knihu člověk zapamatuje. Že to není taková ta kniha „Jo, to jsem přečetla.“ a „Jasně, taková rychlovka, odložím a za týden nevím, co v ní bylo.“ Mám pocit, že možná i ta zapamatovatelnost je pro čtenáře dobrá.
Vaše oblíbené knihy?
Životní Narcis a Goldmund od Hesseho, Tichá dohoda od Kazana a z dětství Táta nemá smutky rád od Drijverové. A ze současnosti Jirka Hájíček, to jednoznačně, toho mám strašně ráda.
Tady mám otázku, zda hrajete florbal, ale tu už jste mi vlastně zodpověděla…
Ano, hraju a nejsem moc dobrá. *smích*
Kdy jste ho začala hrát?
Hrát jsem ho začala asi před třemi lety. Synové hrají profesionálně, kromě toho mají ale i amatérskou skupinu, kam si chodí zapinkat a tehdy jim chyběl hráč, takže do party vzali, doslova na milost, svou čtyřicetiletou matku. Pro mě je to strašně náročné, protože uběhat sedmnáctileté, nebo devatenáctileté kluky… No, není to žádná sláva.
Píšete knihy pro děti i dospělé. Je pro vás některá z těchto kategorií atraktivnější, než ta druhá?
Pro mě je tím impulsem vždy téma, nápad a příběh. V té chvíli je mi jedno pro jakou věkovou kategorii to je, já jdu za tím nápadem. Ani to nemám nijak rozlišené, nebo jak mi někdo říká „To je odpočinek, psát pro děti.“ Není. Někdy je to i těžší. I když má člověk pocit, že to jde rychleji…
Poslední otázka – co byste čtenářům vzkázala, abyste je nalákala na svou tvorbu?
No, tak ať se na ni podívají. *smích* Ale ne, ona je ta tvorba strašně různorodá, je pro různé cílové skupiny, ale třeba k té nejnovější knize bych řekla, že je pro holky i kluky a ten florbal je tam ne jako pozadí, ale jako bod, kde se odehrávají takové ty běžné teenagerovské problémy a starosti, taky radosti a lásky.
*Foto autorky vypůjčeno z: https://www.kosmas.cz/autor/17001/petra-dvorakova/
Social Icons