Poslední z řady rozhovorů, tentokrát s Petrem Bergmannem, autorem regionálních místopisů, jenž byl do Velkého knižního čtvrtku zařazen s publikací Krkonoše / Karkonosze / Riesengebirge, kde jsou přiloženy grafiky Krkonoš, i současné fotky, z mého pohledu snímky perfektně znázorňující krásu našich (polských…) hor.
Petr Bergmann (Praha, 1967) je dlouholetý manažer a producent v umělecké oblasti. Od roku 2000 žije na Broumovsku, kde se věnuje regionální historii. Sběratelsky se zaměřuje na místopisnou grafiku, staré mapy, pohlednice, regionální literaturu a fotografie Krkonoš a Broumovska, ze svých sbírek sestavuje publikace a tématické výstavy. Soubor nazvaný Krkonoše na starých rytinách a litografiích je jeho čtvrtou místopisnou publikací. V roce 2016 založil zapsaný ústav Institut regionální paměti Broumovska, jehož je ředitelem.
Předpokládám, že sběratelé si své materiály často nechávají v soukromé sbírce, co vás přimělo je vytáhnout na světlo, nebo vůbec něco takového začít sbírat?
No, já jsem trochu jiný typ sběratele, mě ke sběratelství přivedlo právě to, že tyto materiály nebyly dostupné veřejnosti a mým záměrem je poskytnout je veřejnosti – pro studijní účely, pro krásu, kterou představují… Nejsem ten typ sběratele, který je má někde v trezoru. Ale dělám tedy jednak publikace a dělám výstavy, takže to nejsou jenom tyto knihy, třeba za loňský rok jsem měl dvanáct výstav.
Jak podle vás jako autora místopisů vypadá literární úspěch?
To co dělám já není klasická literatura. Já se snažím texty nepsat jako suchý technický popisek – snažím se o jakousi literární vypravěčskou formu, ale rozhodně nejsem literát, nepovažuji se za spisovatele, spíš za písmáka. Pro mě je úspěch to, že místní lidé, kteří žijí v místě, které popisuji, si knihu koupí, přijdou a řeknou, že se jim líbila. Pro mě není úspěch počet prodaných kusů, anebo nějaké měřítko zisku, pro mě je úspěch to, že potěším lidi, kteří žijí v místech, o kterých píšu, nebo o kterých udělám knížku. Teď mi byly vydány Malé Svatoňovice, které byly za čtyři měsíce vyprodané a knihu si koupili převážně místní – tak to je pro mě úspěch.
Byl při sbírání materiálů, nebo focení nějaký kuriózní zážitek?
No, kuriózní… Získat nový přírůstek do sbírky, to je kuriozita. Kuriozita je to, že před sebou máte rytinu, je tam něco napsáno, musí to být z Krkonoš a člověk vůbec neví, kde to je a teď opravdu musíte hledat… Je to sled kuriózních zážitků. Potom to hledání v krajině, když se vypravuji do těch míst, snažím se je dohledat, ale že bych měl kuriozitu, kterou bych vás pobavil, to ne. Kuriózní je to, že opravdu ty nejcennější věci, nebo ty, kterých si ve své sbírce nejvíce cením, jsou opravdu koupené na aukci v Americe, nebo ve Švýcarsku – něco takového se u nás už opravdu nedá sehnat.
Místo, které jste si v Krkonoších nejvíc oblíbil?
Sněžné jámy, to je pro mě velmi příjemné místo a Obří důl. To jsou moje dvě nejmilejší místa.
Váš další projekt?
Momentálně pracuji na druhém dílu knihy Broumovsko na historických zobrazeních, takže to bude pravděpodobně další z obrazových knih, ale teď připravuji, protože na Broumovsku žil benediktinský mnich Sigismund Ludvík Bouška, který byl zároveň spisovatel, básník, výtvarník, hudební skladatel, malíř, řekněme multitalentovaný člověk.
Kvůli tomu, že byl mnich a kněz nemohl své talenty rozvíjet tak, jak by nejspíš mohl, kdyby žil civilním životem, nicméně vytvořil velkou spoustu rozdílně kvalitních, ale i velmi kvalitních věci, letos má 150. výročí a já mám velkou sbírku jeho rukopisů, maleb, různých grafik a všeho možného, takže o něm právě k tomuto výročí připravuji výstavu a publikaci. To bude můj další počin, který musím k červnu odevzdat do tisku a potom tedy to Broumovsko.
Další taková zajímavost, kterou bych zmínil, je, že se mi podařilo koupit v aukci rodovou kroniku broumovského rodu Zocherů, což byl selský rod a velmi pravděpodobně je to jediná kronika svého druhu, nebo alespoň já nevím o druhé rodové kronice selského rodu. Existují kroniky měst, obcí, klášterů, zámků, ale tohle je selský rod a od nějaké poloviny sedmnáctého století do konce devatenáctého století je zde popsaný život tohoto rodu, život vesnice, jejich profesí a všeho možného.
To musí být opravdová rarita – kroniky se většinou psaly o bohatých, proč by někdo mapoval selský rod?
Ano, tato kronika vznikla protože se jeden z nich (z prostého rodu) stal mnichem a dostalo se mu vzdělání. A protože někdo v rodině musel tyto věci sbírat, zřejmě k tomu měl i podklady. Byli tam nejen hajní, ale i učitelé a intelektuálové. Je to rukopis na téměř 400 stran, tudíž spousta materiálu – v současné době se dělají transkripce do normální němčiny, pak budeme dělat překlad a až bude hotový, budu zvažovat, zda dokument zpracuji jako literaturu faktu, anebo ho nechám někým beletrizovat. To se tedy teprve uvidí, momentálně je to ale velký projekt, kterému se věnuji…
Poslední otázka – co byste čtenářům vzkázal, abyste je nalákal na svou tvorbu?
Určitě bych jim vzkázal, aby mou knihu otevřeli a objevili Krkonoše pohledem, který se jim žádným jiným způsobem nenaskytne. Mohou zde vidět krajinu, která je jim důvěrně známá, tentokrát v prehistorické, archetypální podobě, 150 – 200 – 250 let zpátky.
Jak já říkávám, spousta Čechů má určité výjevy jako pohled z Obřího dolu na Sněžku v genetické výbavě a ve chvíli, kdy tu knihu někdo otevře a zahledí se do ní, má chuť do Krkonoš jet.
*Foto autora vypůjčeno z: http://sdeleni.idnes.cz/nova-kniha-predstavi-ztracene-krkonose-od-harrachova-po-turnov-ps6-/prahah-sdeleni.aspx?c=A170317_143151_prahah-sdeleni_rest
Social Icons