Čtvrtý v pořadí je Jozef Kollár, autor (nejen) knihy 55 minut mezi životem a smrtí o neobyčejných vynálezech, kterými si lidé chtěli probojovat cestu na svobodu. Co je na tom zajímavé? Všechno se to skutečně stalo.
Pozn. V jistém slova smyslu vypadla otázka, jaký byl autorův prvotní impuls pro napsání knihy (otázka nahrazena tou, co vidíte níže), tato otázka totiž byla zodpovězena v diskuzi na besedě autorů. Inspirací byl příběh z doslechu – přelet hranice horkovzdušným balónem, kdy se autor rozhodl, že chce o události vědět víc – detaily můžete najít níže v rozhovoru.
Jozef Kollár se narodil r. 1960 ve slovenské Trnavě. Vystudoval Filosofickou fakultu UK v Bratislavě. V letech 1991 – 1992 působil jako reportér. Napsal několik knih různých žánrů, například Žena v koberci nebo Byl jsem dětský špion. Za svoji tvorbu získal několik ocenění – Cena Ivana Kraska za nejlepší debut Nedorozumenie (1994), Cena Slovenského literárního fondu za reportáž (1997) Cena UNHCR za Príbeh utečenca (2000), Cena Slovenských pohľadov (2011). Je také autorem scénářů k několika dokumentárním filmům o lidech, kteří navzdory určitému hendikepu dokázali v životě překonat svůj osud. Kollárovy krátké prózy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, francouzštiny a maďarštiny.
Co vás vedlo k tomu sesbírat všechny tyto neuvěřitelné případy dohromady?
Vždy jsem obdivoval, jak dokážou být lidé technicky zruční, což mně chybí, tak mě napadlo se v této souvislosti podívat na takové případy nezvyklých vynálezů, které lidé použili, aby se dostali do svobodného světa na západ. Z toho důvodu vznikly příběhy jak utíkali vzduchem, pod vodou, v malém tanku… Lidé jsou velmi důmyslní, bohužel ne všechny případy končily optimisticky.
Spoléháte na originalitu, nebo se řídíte tím, co čtenáři chtějí?
Já spoléhám na to, co zaujme mě. Já jsem dlouhé roky dělal reportéra, takže jsem cestoval po celém Slovensku a Evropě, teď dělám editora a vidím, co lidi zaujme, tedy co zaujme i mě samotného a tak mi to nějak vychází. Napsal jsem příběhy o neobyčejných lidech, kteří si plnili svoje sny, zaujalo to, knížka se dobře prodávala… Takže si to na sobě takhle testuji. Když to zaujme mě, tak doufám, že to bude zajímat i ostatní.
Jak podle vás vypadá literární úspěch?
Mně by stačilo, kdyby mě literatura uživila – kdybych se mohl věnovat jen psaní. To by mi úplně stačilo, nepotřeboval bych nějaké vavříny. *smích*
Vaše oblíbené knihy?
Těch je hodně! Je to ruská literatura, americká literatura, je to Márquez, ale stejně tak je to Zoščenko, Tolstoj… Pamatuji si, že když jsem měl patnáct let, okouzlil mě William Saroyan a další množství, na které bych nechtěl zapomenout – Borges a celý ten proud magického realismu.
Ke své knize 55 minut mezi životem a smrtí jste jistě musel provést důkladné rešerše. Co z nově nabitých vědomostí, nebo zážitků s touto knihou související, na vás zapůsobilo nejvíce?
Když jsem se dozvěděl, to bylo asi 5-6 řádků o té tragédii, co jsem zmiňoval, ten let balónu s celou rodinou a když se nám potom podařilo sehnat poslední fotografii, kdy tato rodina pospolu slavila své poslední Vánoce a takto zahynula… To mě opravdu vzalo, proto jsem pátral po tom děvčátku a chtěl se s ním spojit – teď už se vlastně jedná o 32letou sečnu, možná mladou paní… Když si dnes uvědomíte, že sednete na autobus, za nějakých 29 EUR se z Bratislavy, anebo z Prahy dostanete do Amsterdamu, to jsou neuvěřitelné věci. I dnes když jedu přes hraniční přechod Bratislava – Petržalka/Berg, kde vlastně začíná Rakousko, mám pocit, že jedu na dovolenou anebo do jiného světa. A to se už nezmění. Můj mladší syn (26 let) mi řekl, že kdyby měl prožívat to, o čem já píši ve své knize a v čem jsme my žili (v jaké kleci), tak by se z toho asi zbláznil. Ale my už jsme si v tom tak nějak zvykli žít, protože jsme v tom žili už od malička a strašně moc jsme tím ztratili – svobodu, šanci cestovat a poznávat, což je velmi důležité.
Je nějaký příběh, který jste s knihy „vystřihl“, nebo k vám dorazil až ve chvíli, kdy byla kniha hotová?
Ne, ještě bych chtěl právě napsat pokračování – proto jsem v knížce nechal e-mailovou adresu. Kdyby měli čtenáři nějaké zajímavé příběhy, o kterých nic nevíme, je třeba se tím pochlubit, protože když těmto lidem nemůžeme postavit sochu, tak jim alespoň vzdejme úctu písmem.
Poslední otázka – co byste čtenářům vzkázal, abyste je nalákal na svou tvorbu?
Myslím, že 55 minut mezi životem a smrtí mapuje dobu (situaci) ve které jsme žili a je velmi dobré si to připomenout a připomínat, aby se tato hrůza znovu neopakovala.
*Foto autora vypůjčeno z: https://www.velkyctvrtek.cz/fotogalerie-vkc2017-1-praha.htm
Social Icons