Knihu můžete zakoupit u nakladatelství Slovart

Když se u nás kniha Hlavně to nikomu neříkej ukuchtila pod cejchem #booklab, nevěnovala jsem jí moc pozornosti. Přeci jen, Maťa ze Sveta kníh mě před ní varovala předem a kdybych to měla říct na rovinu, sama jsem tak trochu tušila, že tematika šikany nebude nic pro mě, přesto se však ke mně vlivem čiré náhody dostala a svou šanci si u mě vydobyla.

Hned na začátku jsem si ověřila, že je s čím bojovat. Jednak jsem zjistila, že šikana není to, co bych zrovna dvakrát chtěla načínat, druhak protože je sakra těžké z té žumpy vytvořit něco, co by působilo inspirativně. V tomto jmenovaném případě bylo vše, na co jsem dokázala myslet, bezvýchodná situace, ze které buď hlavní hlavní hrdinka vyjde živá, nebo se v průběhu oběsí. Protože deus ex machina, co do příběhu zasáhl, by v reálu obstál jen těžko.

Snažím se nevšímat si jí. Sleduju pestrobarevnou ulici plnou pestrobarevných lidí spěchajících za povinnostmi a podléhám neodbytnému pocitu, že mezi ně nepatřím. Že jsem jiná.

Na jedné straně agresoři, na druhé straně Eva, postava, se kterou jsem se nedokázala ztotožnit v jediné myšlence. Její bratr Ivo, co jí zakazuje utíkat z boje a měnit školu, jedinec s nezvladatelnými záchvaty vzteku, na druhé straně parta učitelů, co je ke všemu okolo samozřejmě slepá. Eva celou dobu mlčí jak ryba, vlci snězte si mě, já se o nic radši pokoušet nebudu. Ne, že by měla moc na výběr, ale dusit to v sobě nikdy není dobré řešení. Což byl vlastně můj celý problém s knihou. Řešení.

U knih s tímto tématem očekávám rozuzlení, inspiraci, snad i ujištění, že není tak zle, ale… vážně, brát to podle Hlavně to nikomu neříkej, tak budu sedět na zadku, dokud nepřicválá princ na bílém koni. Rozuzlení není totiž postavené na osobním triumfu, ale na živlu, který mají tendenci do YA cpát všichni autoři. Na love story. I když to působí vyumělkovaně, i když to logicky nikdy nemůže fungovat, i když se prvoplánově mělo jednat o něco úplně něco jiného. Prostě tam dáme milého klučinu a všechno se vyřeší.

„Tvoje tvář mě vždycky určitym způsobem fascinovala. Jsi krásná navzdory tomu, že je to nelogické… s jizvou bys neměla bejt… a v tom je tvoje zvláštnost. No, ale krása není o logice, co?“
„Krása,“ odfrknu a musím se na něj zase podívat, abych zjistila, zda nežertuje a nepokouší se mě ponížit jako moji spolužáci. „Nevím, o co ti jde, ale radši toho necháme. „Jestli se pokoušíš bejt milej, nemusíš, nemáš důvod skládat mi nesmyslný komplimenty.“

Upřímně, kdyby se mě někdo zeptal, do jaké kategorie bych knihu zařadila, netuším, co bych měla odpovědět. YA určitě. Ale takové to klišoidní, co všechno řeší láskou? Ne, na to se zde všechno ohledně šikany až moc rozebírá. Ale co tedy? Na konci to má seznam Linek bezpečí, na začátku vzkaz, abychom nemlčeli, ale příběh vyznívá úplně jinak. Holka, která je utiskovaná a zakřiknutá, pravděpodobně i distingovaná… Jaká je šance, že si jí v této životní fázi někdo všimne a tím spíš, že si s ní někdo vyjde? A i kdyby, kolikrát by se tohle řešení zvládlo uplatnit? Jedno procento úspěšnosti? Půl procenta? Setina procenta? A co ten zbytek? Ten si může zavolat na přiložená čísla na Linku bezpečí?

Se stylem autorky jsem v zásadě neměla problém, majoritní výhrady mám ale k příběhu a postavám. Eva mi lezla na nervy snad od samého začátku (Vážně, hned v první scéně jdou ti, co ji šikanují po ulici – totálně na šrot – a ji při pohledu na jejich „rozverné“ chování popadne smích. Jak se s tímhle chcete ztotožnit?), ale co hůř, v jejím okolí jsem nemohla narazit na žádnou dostatečně silnou berličku, od jaké bych se v textu odrážela dál. Agresoři byli zvládnutí dobře, uvedené situace jsem si v reálu představit dokázala, ale všechno ostatní pro mě bylo spíš nepředstavitelné.

Jestli s autorkou začínáte, vřele doporučuji Adaptaci. Hlavně to nikomu neříkej pouze tehdy, pokud vás láká mix klišé love story a šikany, přesto si nejdřív raději přečtěte ukázku.

---

---

---

---

Oficiální anotace:

Slova jsou někdy nebezpečnější než pěsti…

Ivovi je dvacet a život má před sebou. Mladší sestra Eva je jeho jediná slabost, pro niž bez váhaní vytáhne do boje. Sedmnáctiletá Eva je bratrův pravý opak. Je terčem posměchu, proto se snaží byt neviditelná. Ale s jizvou na tváři a stigmatem rodinné tragedie se před spolužáky uniká stěží. Když nevinné žertíky přerostou v přímočarou tyranii, Eva nachází jedinou radost ze života v tanci. A tam ji osud uštědří poslední a nejtvrdší ránu jménem láska. S něhou a porozuměním píše autorka o šikaně, pocitech osamělosti v rozvrácených rodinách a o přátelstvích teenagerů, která pro ně v těžkých chvílích znamenají všechno.

Název: Hlavně to nikomu neříkej / Len to nikomu nepovedz
Autorka: Miroslava Varáčková
Překlad: Jan Hanzlík
Počet stran: 238
Nakladatelství: Slovart / #booklab
Rok vydání: 2017
Vazba: Pevná s přebalem

O autorce:

Miroslava Varáčková, oblíbená slovenská autorka dystopií a young adult literatury, má doma tři chlapy a psa. Když všechny ráno vypraví do práce a do školy, přesouvá se ke klávesnici počítače a do světa fantazie. Každá její nová kniha je totiž cestou, na kterou se vypraví sama se svými hrdinkami. Jejich cíl není nikdy dopředu jasný, ten objevují společně a jejich společné zážitky formují nejen Mirku, ale i její hrdinky. Adaptace je Mirčina desátá kniha.

Miroslavu Varáčkovou můžete sledovat i na Facebooku

Recenze psána pro knižní komunitní portál Zeedee

Když Alenku Bellovou varovali, aby se po setmění nikde netoulala, spíš než na příšery uvěřila na otcovu chorobnou paranoiu. Není se tedy čemu divit, že v onu osudnou noc, kdy s rodiči a malou sestrou Em projíždějí kolem tolik obávaného hřbitova, je na vině jen a jen ona. Kdyby nenaléhala, Em by se nakonec musela smířit s tím, že recitál proběhne bez ní, auto by nehavarovalo a oživlé mrtvoly by si nepochutnaly na jejich mase. Alenka se před touto událostí bála mnoha věcí, žádnou z nich ale nebyla noc.

Oficiální anotace, i můj „výcuc“ prvních třiceti stránek vás právě teď vřele nabádají k tomu, abyste si mysleli, že už tak dostatečně temná a bláznivá Alenka se bude potýkat s ještě většími děsy, než kdy dřív. I Gena Showalter se vás od začátku do konce bude zoufale snažit přesvědčit, že se jedná o jednu z nejtemnějších young adult knih, na jakou jste v poslední době narazili.

„Jsem Ali,“ zopakovala jsem.
„Skvělé. Já jsem Kathryn, ale všichni mi říkají Kat. Ale opovaž se dělat nějaké vtipy o kočkách, jinak ti ublížím. Svými drápy.“ Mávla na mě dlouhými prsty se zaoblenými nehty. „Mňoukat jsem přestala už dávno.“

To by ovšem Alenka zmítaná depresí a sebeobviňováním ze ztráty rodiny nesměla hned v dalším okamžiku slintat nad specifickým objektem zájmu, jakým Cole Holland. Cole Holland, reprezentativní kus mužského pokolení se zvláštníma fialovýma očima, úžasně svalnatou a nepochybně mužnou muskulaturou, do kterého se Alenka zamiluje na první pohled a který ji od jejích tragických myšlenek dokáže odloudit dokonce lépe, než její nová nepřiměřeně hlasitá kamarádka Kat, co smutek považuje za smrtelnou nudu, terapeutka, která by měla vědět, co dělat, nebo starostliví prarodiče připravení jí s jejím břemenem kdykoliv pomoci. Jak? Stačí jeden neopětovaný pohled.

Když pomineme romantickou linku, která se doslova rozhoří v momentě, kdy hlavní hrdinka pohledem narazí na jistého děsně sexy jedince a která se knihou táhne jako všudypřítomný zápach nad mršinou, budeme se muset nutně zaměřit nad původním tahounem celé knihy, a to je dějová linka inspirovaná Alenkou v říši divů. Ta už po krátké chvíli působí jako hanobení původního díla, protože není ani zdaleka využita tak, jak by si zasloužila. Spíš než cokoliv jiného se autorka přiklání k typickým béčkovým filmům ála Mean Girls, co normálně sledujete, když je vám pod psa a nechcete moc zapojovat své mozkové buňky.

Najdete zde všechno – hlasitou, nádhernou a naprosto coolovou holku, co si naši hlavní hrdinku ochotně složí pod své ochranné křídlo, její kult stejně nádherných kamarádek, co ve skutečnosti hledá pátou do počtu (a naše otřesená a nemluvná Alenka v ošuntělých hadrech je pro ně z nějakého neznámého důvodu ten nejzajímavější objekt v širokém okolí), ředitelku doktorku Wrightovou, co nové studenty jako tvrdá (ale coolová) obchodnice, kterou bezpochyby je, hned po uvedení svého tvrdě vydřeného titulu varuje, aby ji neoslovovali ani příjmením, ani jakýmkoliv úctyhodným oslovením kromě oné vydřené doktorky, drsňácký objekt zájmu, nad kterým hlavní hrdinka slintá, intriky, žabomyší války, lásky, žárlivé scény a kluky, hlavně kluky. Coolové kluky. A coolové holky. A coolové ředitelky. Dokonce i coolovou střední, co má ve školních barvách snad i toaletní papír. Pokud se ovšem studenti nespokojili s tygříma ušima, jejich coolového maskota.

Budova sama o  sobě byla rozlehlá a  trochu děsivá, protože, páni, Tygři brali svoje školní barvy vážně. Tolik černé a zlaté jsem nikdy neviděla. Černé cihly střídaly zlaté. Rostla tu spousta stromů, ale i ty byly pomalované, kmeny černě, listy zlatě. K hlavnímu vchodu vedl betonový chodník s černozlatými tygřími tlapami. Přede dveřmi stál detektor kovů, na který někdo připevnil tygří uši a fousky, takže i detektor měl tygří obličej.

Ráda bych vás ujistila, že se kniha alespoň dobře čte, ale okolnost, že jsem ji četla déle než měsíc, hovoří za vše. Dialogy často vyhlížejí nereálně, popisy emocí, které vůbec nepůsobí upřímně, doprovázely každou jednotlivou scénu a narušovaly charaktery i pozice, ve kterých by se jednotlivé postavy měly nacházet. Zombie a tolik očekávaná atmosféra plná strachu jsou zde jen jako nutný nefungující přídavek.

A Říše divů? Tu raději ani neočekávejte, například populární scéna s bláznivým čajovým dýchánkem je zde vyobrazena jako teenagerská party s disko koulí a pivem.

Alenka v říši zombií by mohla být jedním z dalších průměrných dívčích románů, výrazné nedostatky z ní bohužel ale činí spíš podprůměr. Líbit by se mohla v případě, že hledáte něco nenáročného se špetkou fantasy a spoustou romantiky. Nic převratného však nečekejte.

---

---

---

---

Oficiální anotace:

Nezastaví se, dokud nepošle každou chodící mrtvolu zpátky do hrobu. Navěky.

Kdyby někdo řekl Alence Bellové, že se jí v jednom úderu srdce změní život, vysmála by se mu. Aby se z jejího šťastného života stala tragédie? Ale no tak. Jenže to je přesně to, co se stalo a trvalo to přesně jeden úder srdce. Jedno mrknutí, jeden nádech, jedna sekunda… a všechno, co znala a milovala, bylo pryč.

Její otec měl pravdu. Příšery existují.

Aby pomstila svou rodinu, musí se naučit bojovat s nemrtvými. A aby přežila, musí začít věřit největšímu rebelovi ze všech – Coleovi Hollandovi. Ale i Cole skrývá tajemství, a jestli si Alenka nebude dávat pozor, může se ukázat, že tahle tajemství jsou nebezpečnější než samotné zombie.

Název: Alenka v říši zombií / Alice in Zombieland
Autorka: Gena Showalter
Překladatelka: Pavla Kubešová
Série: White Rabbit Chronicles
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: 4
Počet stran: 322
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2017
Vazba: Měkká

O autorce:

Gena Showalter je autorka bestsellerů New York Times a USA Today, například strhující série Lords of the Underworld, dvou sérií pro dospívající čtenáře – Everlife a White Rabbit Chronicles – a skvělé série Original Heartbreakers. Byla nominována na ceny National Reader’s Choice a RITA. Její romantické povídky byly otištěny v časopisech Cosmopolitan a Seventeen a její knihy byly přeloženy do několika jazyků.

Pokud se o ní chcete dozvědět více, navštivte její stránky genashowalter.com.

---

---

Název: Niky

Autor: Zuzana Ryšavá

Počet stran: 357

Nakladatelství: Egmont

Rok vydání: 2015

Vazba: Pevná

Děj:

Osmnáctiletá Niky je se svým životem docela spokojená. Alespoň do doby, kdy se její matka rozhodne podruhé vdát a převrátit jí ho tak vzhůru nohama. Se stěhováním do milionářské čtvrti získává Niky nejen nového otce, ale také nevlastního bratra Hynka, který ji brzy seznamuje se svými nejlepšími přáteli Bárou a Martinem – sourozenci se vzhledem modelů a s naprosto odlišnými povahami. Zatímco z Niky a Báry se snadno stávají kamarádky, vztah Niky a drzého, arogantního Martina je o něco komplikovanější. Přes počáteční nesnášenlivost a hádky mezi nimi vzniká zvláštní, křehké přátelství. A možná nejen to. Ačkoliv má Niky hodného přítele, svou první lásku, k Martinovi ji to táhne čím dál víc…

První dojmy z obálky:

Kromě toho, že bych jméno autorky vybarvila bíle stejně jako název knihy, musím říct, že se jedná o absolutní dokonalost. Mít knihu s takovou obálkou v knihovně je čest a nepochybuju, že si ji kvůli tomu taky leckdo koupí. Stejně tak jsou překrásné začátky kapitol a pogumované provedení desek. Ale čísla stránek bych zvětšila, nejsou tak dobře čitelná, jak by měla.

Hodnocení obálky:

O autorce:

Zuzana ryšavá se narodila se 12. září 1986 v Brně, kde momentálně žije i pracuje. Přestože studovala ekonomii, její největší vášní byla vždycky literatura. Už odmalička ráda čte a vymýšlí si své vlastní příběhy. I když jí spoustu času zabírá také její druhý velký koníček aerobik, postupně vznikl její první román Niky. V současnosti pracuje na dalších knihách. Více informací o Zuzaně Ryšavé a o Niky najdete na jejím blogu Niky stories.

Recenze:

Niky je jedna z těch knih, které vás navnadí na svůj oslňující zevnějšek. Říkáte si, že ke štěstí pak stačí už jen málo a vy do knihovny získáte nádhernou ozdobu a příjemnou oddechovku v jednom. Protože i dívčí romány se dají napsat pěkně – Eleanor a Park jsou toho živým důkazem. Ale věřte mi, u tohoto monstra to tak bohužel nefunguje.

Začnu něčím pozitivním. Po otevření na vás nejspíš tak jako na mě budou koukat velká písmenka s tlustým odsazením řádků, jejichž množství by se normálně do normostrany vlezly dvakrát, navíc se vám po začtení bude zdát, že ani styl autorky nebrání v rychlém vstřebávání textu, takže je všechno víc než ok. Ich-forma, holka s pozitivním přístupem sama k sobě, tanec… Fajn, fajn… To začíná pěkně! Jenže ani ne po magickém milníku sta stran se přistihnete, že kroutíte hlavou a knihu svíráte tak křečovitě, že máte pak značné potíže ji ze sevření vypáčit. A to je přesně ten okamžik, kdy si začnete uvědomovat, že jde všechno do kopru.

„Pojď dál, Bára se zdržela ve městě,“ řekl a já jsem okamžitě podvědomě zkoumala jeho výraz i tón. Nezdál se nepřátelský, ale zrovna vřelý taky nebyl.
Nervózně jsem si sedla na kraj křesla proti tomu, kde se usadil on a nevzrušeně dál večeřel.

Nejprve jsem měla problém s očividnými šablonami, kterých se příběh křečovitě držel. Máme tu hlavní hrdinku Niky. Ta je čerstvě po maturitě, její rodiče se v přátelském duchu rozvádějí a každý si vybírá nového partnera. Navíc tu máme nového nevlastního bratra, úplně nejlepší kámošku s italskými kořeny, u které se dá kdykoliv přespat a jejíž máma je čistě náhodou nejlepší kámoškou její mámy. A taky se jí čistě náhodou říká Niky. Chápete. Nikola a Veronica. A pak na scénu nastoupí neodolatelní a pohádkově bohatí sourozenci, z nichž minimálně jeden dělá modeling (ale zároveň je to pochopitelně příjemná a chytrá bytost, co se chystá na pedagogiku a okamžitě si s hlavní hrdinkou padá do noty) a další je děvkař, co se k Niky chová jako naprostý blbec. Hm, ale zároveň je na něm něco neodolatelného…, ne? No, a pak tu je náš věrný přítel.

Už chápete? Zápletku tušíte snad ještě dřív, než proběhne první náznak a tak nějak čekáte, že do sladkého happy endu zbývá snad už jen aby se všichni vzájemně popárovali. Jo, jasně. A taky pár nebezpečných situací. Aby to byla kniha, ne prázdné dialogy, že ano.

Máma začala teatrálně zhluboka dýchat pusou a já jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo obrátit oči v sloup. Tohle vůbec nebyla ona! Nebýt její nervozity, byla by to tak pohodová svatba.

K tomu, aby se mi kniha líbila většinou stačí málo, dokonce i ta klišé by byla ok, kdybych se měla čeho chytit a oblíbila si alespoň jednoho hrdinu. V případě hlavní hrdinky to prostě nešlo. Fascinovalo mě její uvažování. „Teď podvedu svého kluka a když je tak daleko, nebudu si s tím přece dělat starosti. Nejlepší kámoška mě navíc bude krýt, nějak si najdeme chvilku pro sebe a vyspíme se spolu. V autě. Na veřejnosti. Kdyby to šlo, tak i na pláži. Pak se všechno zase vrátí k normálu a budeme jen přátelé. Hm… Když tak uvažuju, můj kluk, kterého podvádím je při práci s dětmi úchvatný. Jednou z něj bude super táta.“ Ano. Jen tohle mi chybělo ke štěstí.

Tahle knížka byla málem moje smrt. A přitom by to šlo tak krásně vyspravit! Austenová taky pracovala jen s minimální zápletkou, ale její romány bavily, protože hlavní hrdinové byli inteligentní a sympatičtí, aniž by to museli nějakým způsobem dokazovat. Ale chápu, že to už jsem někde úplně jinde.

I když já sama za sebe knihu důrazně nedoporučuji, pro začínající čtenářky to bude skvělá startovní čára. Dokážu si představit, že pokud si Niky koupí 13-14 letá slečna, bude tak nadšená, že přesedlá třeba k Lanczové, Greenovi a nakonec se ocitne na té správné cestě. Ale pokud je vám nad 15 let… Ne. 3 hvězdičky za to, že se tak rychle četla, jinak opravdu ne.

Hodnocení knihy:

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu Knihcentrum