Recenze: Obraz Doriana Graye

Název: Obraz Doriana Graye / The Picture of Dorian Gray

Autor: Oscar Wilde

Počet stran: 187

Nakladatelství: Omega

Rok vydání: 2013

Vazba: Pevná s přebalem

Děj:

Klasický psychologický román, fantastický příběh aristokrata, jemuž kouzelná moc umění propůjčila věčnou krásu a mládí. Dorian Gray zůstává stále dvacetiletý, jeho podoba na plátně stárne a ohyzdní podle toho, kolik dívčích srdcí zlomil a kolik mladíků uvedl do zkázy.

 

 

První dojmy z obálky:

Obálka patří mezi ty nejhezčí, její zpracování se mi opravdu líbí. V mé knihovně bude mít hrdé místo.

Hodnocení obálky:

O autorovi:

Oscar wilde (1854 - 1900) byl významný britský dramatik, básník a prozaik. Již od mládí rád šokoval svými způsoby veřejnost, která se na začátku jeho dekadentnímu přístupu posmívala. Velmi rychle se ale stal váženou autoritou a znalcem umění. V roce 1890 vydal svůj jediný román Obraz Doriana Graye, ale mezi současníky mu slávu přinesly hlavně divadelní hry. Pro luxus a pohodlí se oženil s Constance Lloydovou se kterou měl dva syny - Cyrila a Vyvyana. O pět let později byl odsouzen za homosexualitu na dva roky do vězení a po návratu na svobodu se chudý a nemocný začal potloukat Evropou. Zemřel v roce 1900 v obskurním pařížském hotýlku.

Recenze:

Už delší dobu jsem si plánovala přečíst něco z klasiky – přece jen, právě tato literatura udala základní normy společnosti, tak proč ji vynechávat z mého seznamu, co chci v životě přečíst? Nečekala bych, že mojí první opravdovou knihou bude Obraz Doriana Graye, ale spíš něco jako Pýcha a předsudek nebo možná i Na Větrné hůrce. Ale stalo se a já teď držím v rukou jednu z nejodpornějších knih, co jsem kdy četla. Opravdu, v dřívější době bych nechtěla žít ani a nic. Šlechta byla tenkrát naprosto zkažená a líná. Ostatně, o tom jsem se přesvědčila už když jsem se dívala na zfilmovanou verzi V zámku a podzámčí. Do dneška si pamatuji tu scénu, kdy mocipáni řekli, že koblihy, které nesní, házejí prasatům a víceméně přiznali, že osud obyčejného lidu je jim úplně jedno. A tady se dostáváme k Dorianu Grayovi, jenž vyjádřil své přání, aby místo něj stárnul jeho portrét. Jen tak na úvod – to byl vážně špatný nápad.

O knize jsem věděla už dřív – nejprve jsem nějakým záhadný způsobem natrefila na film, který jsem nakonec odmítla shlédnout (Mám raději, když si přečtu knihu a až poté shlédnu film) a později jsem si přečetla anotaci, která mě maximálně zaujala. Ano, hádáte správně, hned nato mi kniha přistála i s Jane Eyerovou (Jane je trochu lepší, než Jana, co říkáte?) ve schránce. Nevím, co mě přesvědčilo o tom, že si mám nejprve přečíst Doriana a až poté Jane, v každém případě, jak už jsem na začátku řekla, Dorian je ta nejhnusnější kniha, o jaké jsem kdy slyšela (četla). Dokonce si troufám tvrdit, že by ji ovlivnitelné povahy neměly ani číst.

Lord Henry mě neskutečně štval. Jen tak pro pořádek pro ty co Doriana ještě nečetli – to je ten bídák, co zavinil Dorianovu prohnilost. Celou tu dobu, co jsem knihu četla, mi bylo jemně zle, protože si nejsem tak úplně jistá, zda se od té doby něco změnilo. Nebyli by někteří lidé schopni takové věci spáchat i dnes? Nechci tvrdit, že jsou všichni špatní, ale přesto… když nad osudem některých jedinců přemýšlím, mám obavy, zda v nich také nepřebývá kus Doriana Graye, který jen čeká na vhodnou příležitost.

Nebudu tvrdit, že se kniha mi četla jako po másle, protože nečetla. Byly zde pasáže plné popisů a úvah, které mi daly pěkně zabrat. Přesto ale nemohu vyloženě říct, že by se kniha četla špatně. A i když byl jazyk trochu těžký, nebylo to tak zlé, jak jsem se původně obávala. A že jsem se ohledně Doriana obávala hodně…

Abych se vyjádřila i k edici – kdybych měla vybrat tu nejlepší, co kdy vyšla, můžete si být téměř jistí, že bych sáhla po té, co držím v ruce. Obálka je naprosto úchvatná, nemluvě o tom, že si nakladatelství dalo záležet i na samotné vazbě, co se skrývá pod přebalem. Velké plus má u mě také šitá záložka – myslím, že není knihomola, který by ji nezbožňoval. Co se týče korektury, ani tady nemohu nic vytknout, nakladatelství si podle mě dali opravdu záležet. Proto za mě palec nahoru.

Závěrem – knihu bych doporučila spíše vyspělejším čtenářům. Myslím, že před pár lety bych Doriana Graye odhodila do kouta s tím, že je to ten typ nudného čtení, co mě nezaujme. Ale to konec konců snad každý. I geniální děti jsou přeci jen děti (ne že bych já byla geniální). A úplně nakonec si kladu jednu otázku... Kdyby naše zlé skutky zaznamenával náš obraz, kolik by jich zůstalo nedotčených...?

Hodnocení knihy:

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Omega