Název: Na výletě s Mary Poppins | Autor: Héléne Druvert | Rok vydání: 2018 | Nakladatelství: edice Knihy Omega

Profil knihy na Goodreads

Umělkyně Héléne Druvert se mi nevědomky zapsala do paměti převyprávěnou verzí Fantoma opery, kterou jsem si poměrně nedávno objednala jako připomínku něčeho, co mám velmi ráda. O tom, že má na kontě i knihu s legendární Mary Poppins, jsem neměla ani ponětí, potom jsem ji ale viděla v českém vydání, kde mě okamžitě upoutaly nevinně vyhlížející siluety a dechberoucí hra světla, která se s tímto formátem pojila. A protože mám ilustrované knihy velmi ráda, okamžitě jsem ji zatoužila vlastnit.

Knihou provází krátký, poměrně jednoduchý příběh, ostatně přesně v takovém formátu, který ilustrace a stínohru doplňuje, nikoliv narušuje. Samotná magie se odehrává právě v okamžiku, kdy vezmete svítilnu, nebo mobil a stránky si nasvítíte – výsledný efekt, jak můžete vidět, stojí za to (úplně nový rozměr zábavy pak nastává ve chvíli, kdy si obrysy promítnete na strop, obzvlášť pokud je přítomno dítě).

Nové, úhledně sestavené a zabalené balení dlouholeté klasiky není jen o příběhu, který známe, ale i o moderním neméně kouzelném pojetí, které si každá klasika zaslouží. Byť je děj velmi zestručněný, potěší každého, kdo o Mary Poppins kdy četl, nebo ji viděl. A to i v podání nového filmu s Emily Blunt, který se do kin chystá už v prosinci.

Asi není příliš třeba dodávat, že si toto sváteční vydání Mary Poppins užijí dospělí, i děti. Těžko byste našli univerzálnější klenot, který potěší i toho nejnáročnějšího milovníka knih. Protože preciznost práci Héléne Druvert rozhodně nechybí.

Knihu můžete zakoupit na stránkách Knihy Dobrovský

Je krásné letní ráno a v třešňové aleji panuje klid. Michal s Janou běží do parku vyzkoušet nového papírového draka. Ale co se to na obloze rýsuje za stín? Nebude to Mary Poppins, která za dětmi přiletěla na návštěvu? 

Výlet s Mary Poppins doplňuje množství krásných a netradičních ilustrací, jež ve spojení s působivým příběhem dávají dohromady skutečně nezapomenutelnou knihu.

Recenzní výtisk poskytnut Knihy Dobrovský

Byť se se sama za sběratele nepovažuji, nemohu popřít, že mi nedělá problém si pořídit další vydání jedné a té samé knihy. Samozřejmě, všechno má své hranice, tuto praxi tedy uplatňuji jen u opravdu těch nejoblíbenějších knih.

V současné době se jedná o dvanáctku, knihy, které mám dvakrát z důvodu angličtina/čeština nepočítaje, to bychom měli přibližně dvacítku. Kroutíte hlavou a ptáte se, jak je to možné? Zhruba před dvěma lety bych reagovala úplně stejně, po první přečtené knize v angličtině mi ale nastaly krušné časy, protože jak jinak, cizí ovoce vždy o něco lépe chutná. A tak jsem spadla do jámy plné nádherných knih, které jsem chtěla všechny vlastnit. Důvody jsou různé a dále v článku bych vám je chtěla přiblížit. Na obhajobu: Já se fakt bránila.

Jazyk

Jak už jsem trochu naťukla, úplně prvotním impulzem pro pořízení dalšího vydání již vlastněné knihy, byl, je a bude jazyk. Pokud se mi kniha mimořádně líbí v češtině, nebo její mimořádnost naopak snižuje překlad, pořizuji si knihu v angličtině, a to ideálně v obálce, která se mi líbí nejvíce, protože ze začátku nepočítám s další edicí. Stejný princip funguje někdy i naopak, ale tehdy se většinou jedná jen o opravdové minimum knížek s tím, že nepřibývají další vydání, protože hezky zdobené knihy jsou většinou klasiky.

Písmo

Ó ano, i to se může stát, čtete správně. Na obrázku to není tak dobře vidět, ale kniha napravo (Jane Eyre v edici Word Cloud Classics) má tak malé písmo, že máte nutkání si vzít lupu, zatímco kniha nalevo (Jane Eyre v edici Faber Children’s Classics) byla pořízena právě kvůli větší velikosti písma. Tohle samozřejmě nelze předpokládat, k mé smůle byla právě ta s malým písmem moje úplně první Jane Eyre v angličtině – dokážete si představit, jak rozčarovaná jsem byla, když jsem ji držela v ruce.

Ilustrace z Anny ze zeleného domu

Ilustrace

Nejkrásnější a pro mě logicky nejodůvodnitelnější (kromě jazyka, samozřejmě), jsou knihy pořízené kvůli ilustracím. Pokud je kniha moje oblíbená, nedělá mi problém (mně, ne mojí peněžence, abychom si rozuměli) za její ilustrovanou podobu utratit menší jmění. Některé jsou opravdová mistrovská díla a ráda na ně pomýšlím jako na obrazy, za které někdo jiný utratí daleko větší částky s daleko menšími výčitkami svědomí. Dobře, jedná se jen o přetisk ilustrace, ale stejně, je něco krásnějšího, než koukat na vaše milované postavy, jak přicházejí k životu? Ilustrace perfektně dokreslují atmosféru a i když si od nich také ráda odpočinu (vlastní představivost a tak), nedám na ně dopustit.

Překlad

Ano, opravdová zvěrstva, jako v případě Anny ze zeleného domu, se dějí. Tato klasika u nás původně vyšla v poněkud osekaném a zásadně změněném překladu, který Albatros minulý rok napravil („nové“ vydání můžete najít i v Levných knihách, bohužel se jedná o stejný starý překlad, který vám ze srdce nedoporučuji), hrůzostrašné zážitky ale přetrvávají.

Pokud pomineme diametrálně odlišné věty (vyškrtnuté, přepsané, zpřeházené), nejde si nevšimnout určitého rozdílu při diskuzi s někým ze Slovenska, a to zejména u jedné nejmenované, pro děj podstatně důležité kapitoly. Ta nejmenovanému Slovákovi dokáže, že jste hňup, když knihu prohlašujete za svoji oblíbenou, přitom si na něco takového vůbec nevzpomínáte. Pak přijdete na to, že za to nemůžete vy, ale paní překladatelka, která se ji rozhodla prostě vynechat.

Podobný, nikoliv však stejně dramatický překlad byl u Fantoma opery, kde mi některé výrazy přišly zvláštní (šála měnící se v šátek a tak pořád dokola, ačkoliv zrovna tato věc se s dalším překladem neeliminovala, Leroux nejspíš prostě ignoroval rozdíly v dámské gardorobě), jindy jsem skřípala zuby nad přeloženými jmény. Vysvětlete mi, proč někdo potřebuje mít Christinu Daaéovou, proč.

Komentovaná klasika

Já miluju komentovanou klasiku, bože. Mým snem je pořídit si všech šest knih Jane Austen jako „annotated“, protože se dozvídám spoustu užitečných věcí, které bych jinak na internetu tak pěkně pohromadě a stručně nenašla.

Obálky

Ano, i něco takového jsem udělala. Ne v enormním množství, ne za plnou cenu, ale udělala. Některé obálky mají duši a já je chci vlastnit. Toť vše, co k tomu chci říct.

Zjednodušená edice pro děti

Stejně jako dva následující body, které po tomto následují, tuto záležitost ani tak úplně za první známky šílenství nepokládám. Jedná se sice o stejnou knihu, obsah je ale zkrácený, mnohdy obsahově zábavně upravený, aby jej mohly číst děti, případně jazykově méně pokročilí (ano, mám doma i tři zrcadlová vydání klasik, pořízených právě kvůli zkrácené formě), jedná se tedy o poměrně unikátní text. A ano, má to ilustrace. Hodně ilustrací. A já ilustrace zbožňuju, to už jsme si řekli.

Fantom opery – Pop-Up kniha

Pop-Up

Zvláštní kategorií jsou Pop-Up knihy, ty mají obrázky a dokonce hýbátka. To jsou takové ty skoro 3D věci z papíru, co jste milovali jako děti (na obrázku vidíte jednu z jednodušších verzí z osmdesátek, dnešní Pop-Upy jsou mnohem propracovanější) a kterými budete posedlí jako dospělí, protože klasika v Pop-Up verzi, to sakra chcete. V podstatě neexistuje dospělák, který by si u mě rád s okýnky nezahýbal, protože SE TO PROSTĚ HÝBE.

Pride & Prejudice – Marvel

Komiks

Poslední kategorií je komiksová podoba knihy. Komiksům jsem propadla už před nějakou dobou, dodnes mě to však neopustilo. Pokud se mi líbí ilustrace a vím, že příběh je jeden z těch, který snesu v absolutně jakékoliv reprodukci, můžete se spolehnout, že inkriminovaný komiks najdete u mě v knihovně. Marvelácká adaptace Jane Austen je navíc fakt totálně prďácká.

Prvních pět knih v mé knihovně s největším počtem jednotlivých vydání:

Pýcha a předsudek – 15 kopií

Jane Eyre – 13 kopií

Fantom opery – 7 kopií

Anna ze zeleného domu – 7 kopií

Tajná zahrada – 5 kopií

Co vy, máte doma knihy „jen jednou“, nebo si taky budujete malou sbírku? Máte nějaký jiný plán, podle kterého si kupujete další vydání knih?

O Záhadách Udolfa jsem měla poprvé příležitost „slyšet“ z pera Jane Austen. Kdo jste četli Opatství Northanger, víte, že právě toto dílo si hlavní hrdinky doporučovaly a že Catherine jím byla doslova posedlá. A to natolik, že její konání Ann Radcliffe ovlivňovala snad dobrou polovinu knihy. Věc se má tak, že jsem po přečtení Northangeru předpokládala, že se jedná o fiktivní dílo (nebudete tomu věřit, ale takhle inteligentní jsem úplně vždycky). Film Vášeň a cit mi pak ukázal fascinující rozhovor mezi dvěma spisovatelkami, který byl sice stejně jako zbytkových 90% filmu čirá fikce, avšak nahlodal mě natolik, že jsem se musela podívat, co mi ten její Udolfo připomněl. Jaké to pro mě překvapení, když jsem zjistila, že kniha nejen existuje, ale má i své české vydání – od té chvíle bylo snad jen už otázkou času, kdy si ji přečtu.

Přiznám se, že ačkoliv bych o této knize velmi ráda řekla, že se četla jedním dechem, nemohu tak učinit. Ann Radcliffe je jednou z těch spisovatelek, co nedokážou zavřít pusu a čtenářům velmi rády podsouvají úplnou a necenzurovanou představu o tom, co ve své hlavě nosí. Výsledkem je dokonale vypodobněné prostředí, spousta literárních slovních obratů a hodně, hodně nadbytečných scenérií. Na jedné straně tedy autorka ubrala na plynu, tudíž já jako čtenářka vám čtenářům můžu věštit, že vám to měsíc četby určitě zabere, na straně druhé při napínavých a místy hororových scénách dokázala pracovat s tím, co měla a často z nemožného učinila skutečné.

Seděla dosud u okna, pozorovala poslední záblesky pohasínajícího dne a hlavou jí vířily zmatené představy hrozících nebezpečí. „Co když někdo z těch hrdlořezů,“ říkala si, „objeví tajné schodiště a uprostřed noci se vplíží  do mé komnaty!“ Potom si vzpomněla na záhadnou osobu v blízkém sousedství a její strach se rázem soustředil oním směrem.

Román obsahoval snad všechno, co bych v daném žánru a období očekávala. Pravda, občas jsem si říkala, že by šlo pár scén vystříhat a celé to trochu zjednodušit, ale faktem zůstává, že mé skryté já si právě tuto vlastnost autorky z větší části užívalo. Obraty zde byly velké a často mě z nich mrazilo, atmosféra příběhu, to už je snad na samostatnou kapitolu.

Soumrak již všude rozprostřel svůj šerý závoj a pochmurná, ztemnělá komnata začala Emilii znovu nahánět strach. Uvědomila si však, že kdyby si měla opatřit světlo, musela by projít značnou část hradu, a k tomu síněmi, v nichž zažila již tolik hrůz.

Teď po přečtení mám obrovskou chuť přečíst si Opatství Northanger znovu, protože polovinu času, kdy byla Catherine svou oblíbenou knihou ovlivňována, jsem tápala ve tmě. Taky by stálo za to vypsat si uvedenou četbu, přeci jen, i ten zlomek z toho, co Jane Austen znala, bych si také ráda přečetla. Ale, to už odbočuji od tématu.

Záhady Udolfa vám vydrží na pěknou řádku večerů, při nichž vás vyděsí, přinutí vás soucítit, i přemýšlet. A to dlouho po dočtení. Co na knize shledávám nanejvýš zajímavým, je, že jsou všechny nadpřirozené jevy na konci racionálně vysvětleny. Upřímně mnoho takových děl neznám, Ann Radcliffe, co se týče mě samotné, už tedy jen tímto vyčnívá z davu.

Na závěr úcta geniálnímu mozku, co knihu rozdělil na dvě. Mít tohoto giganta pohromadě, asi by mi upadly ruce. A překlad, pochopitelně. Zachovat příběhu atmosféru tak, aby ho mohly číst i dnešní generace, je opravdové umění.

Oficiální anotace:

Právem se Emilie zmocní pocit, jako by se na ni neštěstí hrnulo ze všech stran, a pod tlakem otřesů, kterým je vystavena na Udolfu, dostoupí její nervozita vrcholu.

Název: Záhady Udolfa / The Mysteries of Udolpho
Autorka: Ann Radcliffe
Překladatelé:  Jaroslav Hornát, Eliška Hornátová
Počet stran: 488 + 495
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2015
Vazba: Pevná s přebalem, box

O autorce:

Narodila v Londýně, v městské části Holborn, jako dcera obchodníka s látkami Williama Warda, své dětství a mládí strávila u společensky výše postavených příbuzných. Roku 1772 se s touto rodinou přestěhovali do Bathu, kde chodila také do školy. Ve věku 23 let se provdala za Williama Radcliffa, absolventa Oxfordu a politického reportéra, který se později stal vlastníkem a vydavatelem English Chronicle. Povzbuzoval svou ženu, aby si volný čas krátila psaním.

Navzdory své velké popularitě žila v ústraní. O jejím životě se traduje mnoho pověstí, ještě za života byla mnohokrát prohlášena za mrtvou a myslelo se, že propadla šílenství. Nasvědčovalo by tomu anonymní zveřejnění jejího díla Ode to Terror (1810). V pozdním věku trpěla astmatem a zemřela na jeden z četných záchvatů roku 1823. Po její smrti byl vydán její poslední román Gaston de Blondeville a část cestopisu s názvem St. Alban’s Abbey.

Mezi její nejpopulárnější romány patřili  The Romance of the Forest, Talian a Záhady Udolfa.

Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Leda

Autorka: L.M. Montgomery

Série: Anne of Green Gables

Díl: 1.

Počet dílů v sérii: 6 (byly napsány i další knihy, ale v těch už Anne zabírá jen malou část)

Počet stran: 328

Nakladatelství: Vintage Digital

Rok vydání: 2013 (1908)

Vazba: Měkká

Děj:

‘It’s a million times nicer to be Anne of Green Gables than Anne of nowhere in particular, isn’t it?’

My dislikes: Being an orphan, having red hair, being called ‘carrots’ by Gilbert Blythe.

My likes: Living at the Green Gables with Marilla and Matthew, my bosom-friend Diana, dresses with puff sleeves.

My regrets: Dying my hair green. Smashing a slate over Gilbert Blythe’s head.

My dream: To tame my temper. To be good (this is an uphill struggle). To grow up to have auburn hair!

Autorka: Jane Austen

Interpreti: Taťjana Medvecká, Lukáš Hlavica, Pavel Soukup, Václav Vydra st., Jana Preissová, Dana Černá, Věra Hučínová, Tereza Tobiášová, Ljuba Krbová a Lenka Krobotová

Délka: 4:08 h

Vydavatel: Radioservis

Děj: Rozum a cit sleduje osudy rodiny Dashwoodových, ještě více pak dvou sester, Elinor a Mariany. Elinor je ta rozumná, nikdy nedokáže myslet jen srdcem, svět vidí takový, jaký je.

Naopak Mariana věří ve své city a je nepoučitelná romantička. Poté, co se za nešťastných okolností musejí odstěhovat z Norlandu odstartuje jejich trpká cesta za štěstím, ony i jejich rodiny tak zažívají, jak štěstí, tak zklamání. Ale svatba přeci jednou čeká na každou z nich, ne?

Recenzi si můžete přečíst zde

Autor předlohy: F. Scott Fitzgerald

Autoři grafického románu: Nunzio DeFilippis a Christina Weir

Ilustrátor: Kevin Cornell

Počet stran: 128

Nakladatelství: Zoner Press

Rok vydání: 2009

Vazba: Pevná

Děj:

Po dokončení „Podivuhodného příběhu Benjamina Buttona“ v roce 1922 jej F. Scott Fitzgerald označil za „nejzábavnější povídku, jaká byla kdy sepsána“ a za „jeden ze svých dvou nejoblíbenějších příběhů“.

Je to zvláštní případ muže, který se „narodí“ jako sedmdesátiletý a tajemně mládne. Tato úžasná grafická adaptace románu vykresluje nesčetná dobrodružství Benjamina Buttona: zamiluje se; založí rodinu a vede úspěšný podnik. V pozdějších letech odchází do války a navštěvuje Harvardskou univerzitu. Na sklonku života se podobá novorozenému dítěti a vrací se do péče své chůvy. Toto vydání, doplněné původním Fitzgeraldovým textem, oslnivými akvarelovými ilustracemi a doslovem popisujícím počátky příběhu a jeho vnímání v širším kontextu, nabízí nový svěží pohled na mistrovské literární dílo.

Do grafického komiksového provedení příběh přepracovali Nunzio DeFilippis a Christina Weir a svým osobitým způsobem ilustroval Kevin Cornell.

Příběh Benjamina Buttona byl zfilmován známým americkým režisérem Davidem Fincherem. Film získal 3 Oscary a dalších 10 nominací. Začátkem roku 2009 byla uvedena filmová premiéra v českých kinech pod názvem „Podivuhodný případ Benjamina Buttona“. Po shlédnutí poutavého a současně velmi citlivě zpracovaného příběhu odcházel z filmového představení nejeden návštěvník dojatý.

První dojmy z obálky:

Nádherná ilustrace, stejně jako ty uvnitř knihy. Výstižná, trochu až vtipná a budící zájem. Tady není moc co dodat.

Hodnocení obálky:

O autorech:

Recenze:

Kdysi dávno jsem viděla film, kde se "někdo" narodil jako stařec a za několik desítek let zemřel jako miminko. Po shlédnutí filmu jsem si jen řekla... Tak tohle je mimořádně dobře zpracované téma, škoda že není i knížka. Vtip je v tom, že knížka je. Jedná se o povídku F. Scotta Fitzgeralda, kterého já osobně znám díky Velkému Gatsbymu. To jsem ovšem před pár roky ještě nevěděla, tak jsem si žila a četla vesele dál s tím, že jsem v nabídce Zoner Pressu zahlédla titul, jehož název mi byl sakra povědomý. A nespletla jsem se, fakt to bylo to, co jsem viděla v telce. Tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit, v nouzovce ztratím jen pár hodin života, takže proč ne? Hm, a tak jsem začala hltat jednu stránku po druhé.

Příběh začíná celkem smutně, protože se otec Benjamina nemůže smířit s tím, že se jeho vlastní dítě narodilo jako stařec. Ono se není čemu divit - kterého rodiče by takové překvapení nešokovalo...? Myslím, že se odpovíte sami. V každém případě, po nešťastném začátku se začínáte smát. Vážně - čekala jsem cokoli, ale to, že se zrovna u této knihy zasměju mě nenapadlo (já vím, vzhledem k tomu, že Fitzgerald tuto povídku označil za nejzábavnější jaká kdy byla napsána, je vidět, jak moc mám vysokou inteligenci). To je samozřejmě dobře, mám ráda vtipné knihy. Příběh obecně byl velmi bystrý a co jiného říct, než geniální. Myslím, že si později pořídím i tu povídku, protože příběh na mě zapůsobil skvěle.

Téma, kdy se člověk narodí jako stařec a zemře jako malé nemluvně mi přijde vážně originální, zatím jsem nenarazila na knihu s podobnou tématikou, jen si vybavuji seriál Arabela a legendární Pultanelu s proslulými jablky. Fitzgerald to pojal po svém a a příběh vybrousil do detailů s tím, že dějovou linku vybavil mnoha překvapivými zvraty - i když víte, kam se všechno ubírá, Benjamin vás častokrát překvapí.

Z postav jsem si jak jinak oblíbila nejvíce Benjamina, a to i přestože jsem mu neviděla do hlavy. Což je věčná škoda, ale v komixu vám asi těžko vyskáčou bubliny s hloubavými myšlenkami, že? To by je pak asi nikdo nečetl. Hm, fakt si budu muset pořídit i tu povídku... Co se týče postav vedlejších, asi nemám moc, co říct. V Benjaminově životě se jich vystřídalo tolik, že jsem se s žádnou nestačila ztotožnit. Když tak ale zauvažuju, je mi hrozně líto Benova otce. Já jen že který rodič by něco takového nenesl těžce? Strašná představa narodit se starý a pak omládnout, brr... To bych nechtěla ani za nic.

Knihu bych doporučila všem - nepotřebuje žádná věková omezení, je vtipná, zajímavá a originální a celkově se dokonce i na komix strašně hezky čte. Pokud tedy hledáte něco u čeho se můžete zasmát, oddychnout si a přitom najít nějakou tu pointu, tohle dílko je pro vás jako stvořené. A že jste viděli už film? Bleh, jděte s tou otřepanou řečí někam. Každý přeci ví, že kniha je skoro vždycky lepší než její bratříček na stříbrném plátně - a Benjamin Button není výjimkou.

Hodnocení knihy:

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Zoner Press

Autor: Charles Dickens

Počet stran: 464

Nakladatelství: Omega

Rok vydání: 2013

Vazba: Pevná s přebalem

Děj:

Román Oliver Twist vypráví osud mladého sirotka, který nesnesitelné podmínky v britských sirotčincích první poloviny devatenáctého století vyměnil za život na ulici. Tím si ale nepolepšil, protože padl do rukou lupičské bandy, která ho chtěla přetvořit k obrazu svému. Malý Oliver je postaven před nesmírně těžkou volbou. Musí si vybrat mezi kariérou zlodějíčka a přežitím. Dickensův román si okamžitě získal srdce čtenářů a jeho nesporné kvality dokazuje i fakt, že byl do dnešní doby mnohokrát zfilmován. Dokonce se dočkal i divadelních a muzikálových adaptací.

První dojmy z obálky:

Nevím sice, co má nakladatelství Omega za grafika, v každém případě obálky tohoto stylu by mohla tvořit i jiná nakladatelství. Obálka je zkrátka základ na který by se nemělo zapomínat. Právě podle ní se my čtenáři rozhodujeme, zda dáme příběhu šanci

Hodnocení obálky:

O autorovi:

Recenze:

Na Olivera Twista jsem poprvé natrefila ve filmu Rebelové. Byla to scéna, kdy jsou studenti u maturity a zpívá se o tom, že kvůli Oliveru Twistovi nezbyl čas na učení. Konec konců myslím, že podobně to dopadne i se mnou, až se budu učit na maturitu. V každém případě, tenkrát jsem knize nevěnovala nejmenší pozornost. Ale znáte to. Rebelové se pouštějí na každá škole minimálně jednou za rok, nepočítaje obyčejné televizní vysílání. A tak když jsem onu píseň slyšela asi po milionté, nalistovala jsem si Google a vyhledala si, co to je vlastně zač. Jaké to překvapení… Povinná četba! Tak to ani náhodou. Ale červíček hlodal dál, až jsem nakonec zvažovala, že si knihu vezmu alespoň na recenzi. Zvědavost zvítězila nad obavami a Oliver Twist mi už ležel na stole. A co se konalo dál? Četlo se.

Přiznávám bez mučení, Oliver Twist se četl hrozně pomalu. Mám pocit, že jsem ho četla alespoň měsíc, než jsem ho přelouskala. Občas jsem měla chuť knihu prostě zaklapnout a už dál nečíst, ale snad každý knihomol ví, jak moc těžké je přestat v započaté četbě, ať je sebevíc pomalá či zdrcující.

Co jsem ocenila asi nejvíc, byla popisovaná atmosféra Londýna, kdy spodina často musela dělat věci, které jí šly proti srsti. V tomto ohledu mě Dickens přesvědčil o jeho skvělém stylu psaní, a i když někteří tvrdí, že Oliver Twist není zrovna jeho nejlepší vizitkou, já myslím, že bych si někdy časem ráda přečetla některé jeho další knihy.

Abych ale nepřechválila… Jak jsem již psala, příběh se četl hrozně, hrozně, hrozně pomalu. Mohly za to především popisné pasáže, které mi šly vyloženě proti srsti a občas donutily i přestat číst. Samozřejmě akce vedla k reakci a než jsem se zase dala do čtení, uběhlo už několik dní. Pokud tedy popisy nemáte zrovna moc ve velké oblibě, raději se ke knize nepřibližujte. Byli byste možná zklamaní.

Samotný Oliver mi přirostl k srdci, takže jsem byla víc než spokojená, když se dočkal svého šťastného konce. Protože jestli si ho tu někdo zaslouží, pak je to on. Být sirotkem je strašné už samo o sobě, a když k tomu připočteme bídu a hlad, myslím, že je vám plně jasné, jak katastrofální kombinace z toho vzejde.

Knihu bych doporučila těm, co mají rádi příběh s dobrou zápletkou a nebojí se popisových částí. Věkem bych Olivera Twista nijak neomezila – přečíst si ho může vesměs každý. Sedm hvězdiček dávám kvůli nechuti ke čtení, všechno ostatní bylo na jedničku. Osobně doufám, že se k dalším dílům autora někdy dostanu.

Hodnocení knihy:

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Omega

Autor: Karel Čapek

Počet stran: 128

Nakladatelství: Omega

Rok vydání: 2013

Vazba: Měkká

Děj:

Slavná antiutopická divadelní hra Karla Čapka z roku 1920, ve které poprvé zaznělo slovo robot, náleží do žánru sci-fi. Ústředním tématem je zkáza lidstva skrze příliš vyspělou techniku, která se vymkla kontrole. Aby se lidé zbavili nutnosti pracovat, stvoří si umělé sluhy–roboty, kteří se však vzbouří a lidstvo vyhladí. Nakonec ale dvojice těchto umělých stvoření, původně neschopná citů, mezi sebou objeví lásku a s požehnáním starého vynálezce se stanou novým Adamem a Evou.

První dojmy z obálky:

Co jsem se tak dívala na obálky jednotlivých edic, musím říct, že u mě opět zvítězila Omega, ačkoliv ani tato nevypadala nijak zle. A i když nemůžu tvrdit, že jsem z této obálky nějak extrémně nadšená, nemůžu popřít, že se mi líbí. Proto palec nahoru.

Hodnocení obálky:

O autorovi:

Recenze:

Nevím, jestli jsem o R.U.R. slyšela nejdřív od rodičů nebo od učitelů, jedno je ale jasné. O knize jsem věděla už nějakou dobu. Když se to tak vezme, není to nic zvláštního - Karel Čapek se proslavil nejen u nás, ale i v cizině, a to nejen svými knihami. Česká republika je velmi malá země a pomyšlení, že právě od nás pochází slovo robot je (alespoň pro mě) trochu divné. Když se to tak ale vezme, smysl to dává - jdeme do „roboty“ nebo jdeme „robotovat“.

Zkrátka a dobře, Čapek má ode mě úctu. A to už vlastně od útlého věku, kdy jsem přečetla Dášeňku. Což mi připomíná, že se budu muset zase prohrabat rodinnou knihovnou a najít tu maličkou knížečku, co zaujala i dítě, které nečetlo skoro nic jiného než Disneyovky... Ale zpět k R.U.R..

Absolutně mě překvapilo, že se jedná o divadelní hru. Vážně, po celou tu dobu, co jsem na R.U.R. nechtěně narážela jsem žila v domnění, že se jedná o tlustou nudnou bichli. Ale to jsem si myslela vlastně téměř o všem.

Teď když mám knihu přečtenou, nestačím žasnout. Moc se mi líbila hlavní myšlenka - co dělá člověka člověkem i to, jak geniálně Čapek předběhl svou dobu. Třeba scéna kde se popisuje, jak se nerodí děti kvůli vysoké pohodlnosti. Trklo mě to, když mi někdo řekl, že se v Japonsku na rozdíl od ostatních zemí děti už příliš nerodí. Proč asi? Nebo lidstvo obecně – za pohodlím se budeme hnát tak dlouho, až nás to zabije. Nemůžu než souhlasit, všimněte si, jak se stresujeme, nakládáme si toho na sebe čím dál tím víc a to je proto, abychom se měli lépe. A přitom jsme čím dál tím víc nešťastnější a nešťastnější. A to žil Karel Čapek v době, kdy to s námi nebylo tak hrozné.

Co se týče stylu psaní autora, ten snad není ani třeba příliš rozmazávat. Já se ale přesto zmíním, protože mě občas trochu vylekal. Jak by také ne, když je v textu najednou tolik nespisovných slov, až se vám z nich točí hlava. Ale ne. Tak hrozné to nebylo. Přinejmenším to nepůsobilo tak strojeně jako u některých knih, které jsem četla. Naopak mi to sem tam přišlo i k duhu. Zejména pak u služky Heleny, která tak působila neskutečně venkovským dojmem. Což mě přivádí k charakteru jednotlivých postav. Moc se mi líbilo, že si Čapek dal záležet na rozdílném chování jednotlivých osob. Tím míním jejich vyjadřování, které se dalo pokaždé odlišit od ostatních – možná právě proto jsem se ani nezdržovala jmény postav, která byla napsána před jejich dialogy a přeskočila hned k větám. A vzhledem k tomu, kolik postav v jednom dialogu hned bylo, se jednalo o úctyhodný výkon.

Co mě naopak zklamalo, byly občas nelogické posunky příběhu. Příkladem může jít scéna, kdy Helena uhrane absolutně všechny muže v místnosti, kteří jí po pár minutách známosti jeden po druhém chtějí předložit nabídku k sňatku. A ještě více nelogické bylo, když jednu z těch nabídek Helena vyslyšela. Ostatně právě proto jsem si kolikrát uvědomovala až přílišnou nereálnost běžných životních situací, které mi trochu zkazily výsledný dojem z knihy.

Vzhledem k občasné nelogičnosti R.U.R. nehodnotím plným počtem bodů – když ale pohlédnu na výsledné dílo, musím říct, že se mi kniha vážně líbila. Nehledě na to, že už konečně vím, odkud pochází slovo Robot (které jen tak mimochodem vymyslel Josef Čapek, bratr Karla Čapka, který jej poté přenesl na papír). Závěrem bych snad jen chtěla říct, že bych si moc přála vidět R.U.R. v divadle. Můj zážitek by byl tak kompletní.

Hodnocení knihy:

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Omega