Recenze: Scarlet

Název: Scarlet / Scarlet

Autorka: Marissa Meyer

Série: Měsíční kroniky / Lunar Chronicles

Díl: 2.

Počet stran: 450

Nakladatelství: Egmont

Rok vydání: 2013

Vazba: Měkká

Děj:

Osmnáctiletá Scarlet Benoitová je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jediným blízkým člověkem na světě.

Až do dne, kdy babičku unese jakýsi tajemný gang a Scarletin život se navždy změní. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, kterého Scarlet zná jen zběžně. Scarlet se nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, ze kterých čpí potíže na sto honů. Jenže Vlkovu pomoc potřebuje, pokud chce najít únosce své babičky. A to ještě netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly…

První dojmy z obálky:

Je mi úplně jedno, že obálky Měsíčních kronik k sobě nepasují tak jako ty originální. Já vím jen to, že obálka druhého dílu je naprosto úžasná a lepší než ta originální. Toť ode mě vše.

Hodnocení obálky:

O autorce:

Marisse Meyerové je 26 let. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. Marissa Meyerová je sympatická autorka s všeobecným přehledem, která si uvědomuje význam blogů i společenských médií a s chutí se propaguje (viz její foto v kostýmu princezny Zeldy!). Marissa má dva vysokoškolské tituly z oboru publikování a kreativního psaní, s důrazem na dětskou literaturu. Žije se svým snoubencem (a dvěma kočkami) v Tacomě ve státě Washington v USA.

Autorčin web: marissameyer.com

Recenze:

Scarlet je druhým dílem dystopické tetralogie Měsíční kroniky. Série si zakládá na pohádkách, které jsme slýchávali jako malé děti. V Cinder jsme četli o novodobé Popelce, ve Scarlet se chvíli pozastavíme nad příběhem Karkulky.

U Cinder jsme skončili s otevřenou pusou, nyní je tu Scarlet, která nezaostává ani v jednom ohledu. Vlastně, když teď porovnávám Scarlet se Cinder, musím říct, že se autorka ještě zlepšila. Ano, její styl se mi líbil už v prvním díle Měsíčních kronik, ale řekla bych, že oproti Scarlet byl méně vyzrálý. Jen tak mimo linku - s ohledem na své dojmy ze Cinder jsem vůbec netušila, že bych v budoucnu mohla něco takového napsat. Pokud jste tedy četli Cinder a styl autorky se vám zdál naprosto úžasný, nepochybujte o tom, že se od Scarlet prostě neodtrhnete.

Když Měsíční kroniky porovnávám s ostatními dystopiemi, musím říct, že si svou originalitu stále drží. I obyčejné retellingy pohádek mnohdy nebývají tak originální jako Cinder se Scarlet (příkladem může jít mnou posledně čtený Netvor, který byl sice naprosto úžasný, ale celou tu dobu se nevyhnul linkám Krásky a zvířete). Těžko byste dnes v kategorii YA hledali něco originálnějšího než Měsíční kroniky – to vám řekne snad i ten nejnáročnější čtenář.

Jsem ráda, že autorka nezůstala jen u Scarlet a zapojila do příběhu i Cinder. Po dočtení prvního dílu jsem se totiž milně domnívala, že Cinder prostě skončila špatným koncem a Scarlet bude prostě jen dalším příběhem ze stejného světa. Pak jsem se ale dozvěděla, že Cinder najdu i ve Scarlet, kde se bude střídat více pohledů. Pamatuji si, jak jsem se zaradovala a ještě teď se raduju, že jsem se ve svých domněnkách mýlila, protože absolutně nesnáším špatné konce. Příběhy mají končit šťastně, a kdyby nekončily šťastně ani pohádky, jakou bychom pak měli naději?

Oproti Cinder, se Scarlet nedrží moc předlohy. Pořád ještě nevím, jestli je to dobře nebo špatně – v každém případě si nemyslím, že by to nějak výrazně vadilo. Vlastně si ani nedokážu představit, že by byla Červená Karkulka vyprávěna doslovně. Vy ano? To by bylo až moc… středověké. Vím, ani Cinder nebyla úplně věrná své předloze, ovšem u Scarlet se připravte na to, že Červená Karkulka bude postavená na vedlejší koleji.

Zamilovali jste si Cinder? Pak nemusíte mít strach, že byste si neoblíbili Scarlet. Tím samozřejmě nechci naznačit, že autorka popisuje Cinder a Scarlet bez rozdílu – naopak, při čtení mi přišlo, že se pečlivě dávala pozor, aby neměla své hlavní postavy stejné. U Cinder jste kupříkladu nemohli zpozorovat ani náznak výbušnosti, Scarlet… to je úplně jiné kafe. Připravte se na to, že se občas nad tou unáhleností plácnete do čela.

V závěru - Scarlet je naprosto bombové (za tento výraz bych si nejraději utrhla hlavu, ale já si jinak vyjádřit ani nemůžu - inteligentní a spisovná slova mi na tuto knihu prostě nepasují) pokračování, které si nesmíte nechat ujít. Jediné negativum vidím v tom, že jsem občas nevěděla, kdo příběh vypráví. To byl skok sem a skok tam… Mám pocit, že se mi to stalo i u prvního dílu, ale nejsem si úplně stoprocentně jistá.

Každopádně - ať už jsou vaše očekávání jakákoliv, můžu vám s klidem říct, že budou naplněna (samozřejmě v tom dobrém smyslu).

Hodnocení knihy:

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Egmont