Třetí v pořadí je Lenka Horňáková-Civade, autorka knihy Marie a Magdalény, ale také mnohých dalších knih. Nejnovější z nich, kterou jsem právě zmínila, je výjimečná tím, že je to autorčina „francouzská premiéra“. Tuto rodinnou kroniku o třech ženách si autorka do češtiny přeložila sama.
Lenka Horňáková-Civade vystudovala VŠE a začala se studiem na FFUK. To už bylo po sametové revoluci, kdy se otevíral nový svět a nové obzory – před dokončením studií dala přednost cestování, které se jí stalo osudným: setkala se se svým budoucím manželem a usadila se na jihu Francie. Na pařížské Sorboně vystudovala výtvarné umění, kterému se věnuje aktivně: její kresby, akvarely a olejomalby jsou zastoupeny ve sbírkách v Austrálii, USA i v Evropě, jedna z jejích kreseb je použita i na obálce knihy. S vlastí i rodným jazykem zůstala ve spojení – česky vyšly její knihy Provence jako sen (2010), Lanýže (2011) a Pohlednice z kavárny (2015) – každá z nich jiným literárním jazykem odráží autorčino vnímání (jiho)francouzské reality, titul Prioritaire. Praha – Paříž (2013, spoluautorka Anne Delaflotte Mehdevi) zase pohled dvou žen-cizinek, z nichž každá žije v rodné zemi té druhé. Marie a Magdalény přinášejí zásadní změnu: Lenka Horňáková-Civade je napsala francouzsky (česky vychází v jejím vlastním překladu), téma je naopak české.
Jaký byl úplně první impuls pro napsání vaší nejnovější knihy Marie a Magdalény?
Já už vlastně ani nevím, kde se ten impuls vzal, protože ta kniha se ve mně strašně dlouho tvořila, narůstala a vykonstruovala se během několika let, ale bylo jasné, že bude ve francouzštině. A pak jsem vlastně celý ten příběh vyprávěla cestou ve vlaku mé přítelkyni Anne Delaflotte Mehdevi, francouzské spisovatelce, která žila 18 let v Praze a ta věděla, že mám chuť se pustit do románu ve francouzštině a řekla mi: „Tak mi řekni řekni, o čem by to mělo být.“ A já jsem jí ho celý převyprávěla a ona mi říká: „No vidíš, tak ten román už vlastně existuje, teď už ho musíš jen napsat.“ To samotné napsání pak trvalo několik měsíců.
Spoléháte na originalitu, nebo se řídíte tím, co čtenáři chtějí?
Při psaní samotném na čtenáře vůbec nemyslím. Nepíše se protože se chce člověk líbit, ale protože se musí, takže na čtenáře vlastně začnu pomýšlet až v okamžiku, kdy je román v podstatě hotov. Ta vnitřní potřeba je tedy prioritní, čtenář až potom…
Jak podle vás vypadá literární úspěch?
Jejda, to nevím. Já jsem si nedefinovala, co to literární úspěch je. Podle mě je naprosto úžasné, když roláda najde svého čtenáře, nejlépe své čtenáře a kolik čtenářů máte, tolik románů existuje – i když se jedná jen o jednu knihu. Samozřejmě, čím víc jich je, tím je to lepší, ale i kdyby to měl být jen jeden a odnesl si z toho něco důležitého, tak je to důležité.
Vaše oblíbené knihy?
Těch je několik. Mám velkou slabost pro pana Jirotku a když jsem v Francii dlouho sama a někdy mě přepadnou chmury, tak si hrozně ráda čtu pana Saturnina, ten mi vždycky tu náladu zvedne. Mám ráda Jane Austen, mám ráda Kunderu, mám ráda Filipa Rotha, mám ráda Leo Perutze… Těch autorů je strašně moc. Jak francouzských, tak českých, nebo jiných. Mám ráda Balzaca, Flauberta, také současné francouzské spisovatele. Těch českých možná o něco málo méně, protože je neznám tak dobře (to je trochu moje chybka), mám ráda Anne Delaflotte Mehdevi, moji přítelkyni, její romány… Nedovedla bych si vybrat ten, který… první a největší. A zase podle nálady, podle počasí, podle toho kolik mám času před sebou – přečíst si kousek, někdy dvě sloky nějaké básně a den je hned hezčí, někdy celou noc čtu, takže to opravdu záleží na spoustě okolností.
Marie a Magdalény jste nejdřív napsala ve francouzštině a mě zajímá, zda jste se pak při překládání do češtiny musela nějakým způsobem jazyku podřizovat…?
Jazyku se podřizujeme vždycky, to je pravda a samozřejmě, že jazyk je nářadí s kterým nějakým způsobem můžeme zacházet a čím více ho známe, tím lépe s ním zacházíme, ale to nářadí nás pustí někam a za některé hranice už nemůžeme. Originál tudíž respektuje francouzštinu a český překlad respektuje češtinu a přesto doufám, že vypovídají oba dva o tomtéž. Každý jazyk má svá specifika, kterými lépe říká to, či ono a v tom je ta krása a bohatost jazyků. Takže se mu Musíme podřídit, protože ten, kdo čte (ten druhý) musí rozumět a ten jazyk je to, co nám umožňuje právě to čtení a sdílení. Tudíž respektovat ho určitě a respektovat autora taky určitě.
Kromě psaní se věnujete i malování. Zvažovala jste někdy, že byste si ilustrovala knihu, popř. jste už nějakou ilustrovala?
V knize Pohlednice z kavárny je několik mých kreseb, které doprovázejí fejetonky, jež jsem původně napsala pro Český rozhlas a pak je převedla do knižní podoby. Tam jsou některé moje kresby, ale jinak si myslím, že co se týče románů, ilustrace nepotřebují. Tady to je k dokreslení a oživení atmosféry, ale myslím, že obálka je natolik zajímavá, aby se čtenářovo oko zastavilo na knize, ale ilustrace… Román není totéž jako tady kniha kolegy (pozn. pod čarou: jedná se o pana Bergmanna, který měl ve Velkém knižním čtvrtku místopis Krkonoše. Karkonosze. Riesengebirge.), kde je obraz stěžejním objektem knihy a text někdy může doprovázet, nebo je spíš vedlejším elementem, v románu je text to hlavní.
Poslední otázka – co byste čtenářům vzkázala, abyste je nalákala na svou tvorbu?
Já mám ráda čtenáře zvídavé. Tak možná když budou zvídaví, tak se s tou zvědavostí dostanou až k mé tvorbě a budu moc ráda, když otevřou mé knížky a když se budou chtít dívat na mé obrazy a…, tak. Tu zvědavost jim přeji.
*Foto autorky vypůjčeno z: http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-ostrava/kultura/250094-kazdy-den-s-sebou-neco-prinasi-rika-lenka-hornakova-civade/
Social Icons