Používá technologii služby Blogger.
Zobrazují se příspěvky se štítkemretelling. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemretelling. Zobrazit všechny příspěvky

Po Kruté kráse jsem bažila přibližně dva roky. Jestli jste trošku sledovali dění, neminuly vás zklamané recenze a rychlý pokles zájmu, co se této relativní novinky týče. Budu upřímná, já to pozorovala taky, knihu jsem si ale stejně chtěla přečíst. Proč? Je to velmi prosté. Jsem jednoduchý člověk. Když dojde na Krásku a zvíře, jsem prostě ztracená. Postavte přede mě rozzuřeného dikobraza s vlaječkou „retelling Krásky a zvířete“, já si ho nadšeně adoptuju a budu se s ním bez sebemenších námitek mazlit. Dejte mi Krutou krásu a já si ji prostě přečtu.
Byť Krutá krása není tak úplně klasický retelling na Krásku a zvíře (a skrývá minimálně dva další, které vám neprozradím), děj začíná osvědčeným sňatkem. Nyx je už od narození zaslíbená muži, kterého nikdo nikdy neviděl a o kterém se tvrdí, že je všechno, jen ne muž. Nyx ví, že ho musí zabít. K tomu je vychovávána i vedena, s tím se usíná i probouzí, večeří i snídá. Její existence se odvíjí od jistoty, že až nadejde čas, bude vědět, jak svého novopečeného manžela zabít. S čím však nutně nepočítá, je, že takový střet nutně přežije.
„Tenhle klíč odemkne všechny místnosti, do kterých máš dovoleno vstoupit. Do těch ostatních se vstoupit nepokoušej, nebo toho budeš draze litovat… i když ne moc dlouho.“
„To se stalo vašim předešlým osmi ženám?“
„Některým z nich. Některé si tiply špatné jméno. A jedna spadla z ocelového schodiště, ale ta byla neobyčejně nemotorná.“
Bez vykrucovaček můžu říct, že jsem ke Kruté kráse nepřistupovala jinak, než bez větších očekávání. Prvních čtyřicet stran jsem se tak trochu chystala na nejhorší. Styl nebyl tak lákavý, aby zaujal, hlavní hrdinka byla neslaná, nemastná a všechno jako kdyby šlo postupně do kopru. Ale znáte to, někdy se stane, že se kniha postaví na hlavu a ukáže se z úplně jiné stránky, než byste čekali.
Abychom si ušetřili nedorozumění, tajemné monstrum a manžel hlavní hrdinky Nyx nese jméno Ignifex. V podstatě hned na prvních řádcích nutně po jeho… entrée, se vás ujmou dvě nutkání. Protočit panenky a smát se jako pominutý šílenec. A zas a znovu a tak pořád dokola až do úplného konce.První jev mají na svědomí věty typu „Hlas měl jako šlehačku, lehký, ale sytý.“, ten druhý pak mnohem častější odstavce plné skvěle zvládnuté chemie mezi hlavními hrdiny, dynamických rozhovorů a humoru, za který by se nestyděl žádný současný autor young adult. A samozřejmě, pak tu máme Ignifexe.
Ignifex je hlavním tahounem příběhu. Nesnažte se si nalhávat opak, jedná se o obecně platný fakt a zákon. Ignifex je dravý démon, kterému ty výhrůžky smrtí opravdu věříte a přitom ho celou dobu prosíte, aby vás neopouštěl a nenechával vás s Nyx samotné. Kromě nepopiratelného charisma mu to s Nyx skvěle šlape a je něco přesně mezi rampelníkem a satanášem.
Naproti tomu Nyx je slabším článkem celého příběhu. Většinu času se zmítá ve svém dilematu ublížit – milovat, zabít – nechat žít. Toto dilema řeší často a bez větších výsledků, což z ní činí temnější stránku celého příběhu. To a pak taky hlas sytý jako šlehačka.
Blížil se ke mně jako kocour plížící se k ptákovi. „Mám se snad víc bát vlastní smrti?“
Ustoupila jsem o další krok zpátky a narazila do jednoho ze sloupů. Protože nebylo kam utéct – a já stejně věděla, že útěk by mě nezachránil –, mohla jsem ho jen probodávat pohledem.
„Ale ne, tím se vůbec neobtěžujte. Jen dál odpočívejte v pokojné neznalosti.“
„Radši mě zabiješ ve spánku?“
„Bylo by neslušné vás před tím vzbudit.“
Styl autorky má pouze náznak plynulosti, spíš než rychle plynoucí odstavce vás bude pohánět tajemno (a vtipné scény, uznávám), což je další příjemná složka příběhu. Celou dobu jsem si představovala, jak snadno by šlo šlehačkové a nerozhodné scény nahradit těmi temnějšími. Obzvlášť, kdyby se autorka rozhodla rozvést jeden z těch dalších dvou klasických příběhů, které se v knize nachází.
Posledních 70 stran jsem četla spíš ze setrvačnosti. Ignifexe bylo málo a omáčky okolo skoro stejé množství jako ze začátku. Finále mě nenechalo nijak překvapenou, ani vyšťavenou, řekla bych, že jsem jeho větší část uhodla už na začátku, celkově jsem ale z knihy měla víc než povznesený pocit a i teď, když pátrám po úryvku, který bych vám sem do recenze hodila, mě lehký smích neopouští (pokud tyto dva úryvky ve výsledku nebudou tak vtipné, jak jsem slibovala, je to jen tím, že musím vybrat spíš kratší, než delší úsek).
Krutá krása ve výsledku není nic světoborného, ztrátou času bych ji ale rozhodně nenazvala. I u kvalitnějších knih jsem se nenasmála zdaleka tolik jako s Nyx a Ignifexem a moc ráda bych si v ruce aspoň na chvíli podržela autorčinu další knihu. Sečteno a podtrženo, z hrůzného očekávání (obzvlášť kvůli zklamaným recenzím) se vyklubala příjemná jednohubka s dnes už ne tak častým humorem a hrdiny, mezi kterými chemie opravdu funguje.
Ukázka toho, jak moc je to super, archivní dojem ze zhruba 50. strany:
Knihu můžete na zakoupit na stránkách Albatros Media
Již od narození byla Nyx zaslíbená krutému vládci svého království. A také už od narození trénovala, jak ho zabít. V den svých sedmnáctých narozenin odchází do paláce, aby se provdala za netvora. A má jasný plán, zabít ho a ukončit jeho devět set trvající vládu. Ovšem panovník ji od samého začátku překvapuje a přitahuje a jeho sídlo není tím pochmurným místem, o kterém jí rodiče vyprávěli. Ovšem aby zůstala loajální své rodině, stejně ho musí zabít! Anebo ne?
Název: Krutá krása (GR)
Autor: Rosamund Hodge
Překlad: Anna Andrlová
Série: Krutá krása
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: 2
Počet stran: 255
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2018
Vazba: Pevná
O autorovi:
Když bylo jejímu bratrovi třináct, začal se svými přáteli pořádat sedánky tvůrčího psaní a nedovolil jí se zúčastnit, protože jí bylo teprve osm. Okamžitě prohlásila, že se jednou stane spisovatelkou a přinutí ho litovat.
Pořád toho nelituje. (Ověřila se to.) Ale v roce 2014 vydala svou první knihu, takže nejspíš všechno vyšlo tak, jak mělo.
Některé věci miluje víc, než poezii T. S. Eliota. Ale není jich mnoho.

Vždycky když chlap v knížce voní po santalovém dřevu, borovici a zimě, víte, že to bude prostě nářez…
Ha, ha, I’m just kidding.
Asi prvních 200 stran jsem si připravovala proslov o tom, jak je to emková fan fiction na Fantoma opery (M jako mature, čili absolutní sexuální a jazyková otevřenost, ale taky největší sranda, protože tvůrce nic v tvorbě nebrzdí) a člověk to podle toho musí taky hodnotit, ale pak uhodila ukrutná nuda.
Jako fakt, pokud jste někdy četli fan fiction s „M ratingem“, víte, jak neskutečně vtipné situace někteří pisálkové můžou vyvolat. Tohle bylo prostě jen něco, kde se nonstop opakovaly fráze (hot, fuck a breath jsou oblíbenci autorky), scény a vlastně tak všechno dokolečka. Nebylo to zábavný, styl začátečnický a ještě ke všemu to pitomý jméno Adam. A chudinka náš Raoul, takové sadistické zvíře z něj udělat. No, vlastně to bylo funny, svým způsobem, že ano?
Abyste mě chápali, hned na začátku je Raoul (tak jo, tady se jmenuje Raffael) takové prase, že v podnapilém stavu milou sladkou Christine (Isabelle – proč, sakra, Isabelle, bože) zneuctí. A potom dál v textu, když teda na to konečně s tím zjizveným a nekonečně napraveným něžným mužným Adamem konečně skočí, pomyslí si něco ve stylu „Thanks to Raffael, she felt only fullness, no pain.“
Vážně, slovní spojení „Thanks to…“ má reflektovat na skutečnost, že ji někdo znásilnil.
Zbývá jedna záhada bermudského trojúhelníku: Proč pět hvězdiček z deseti? Hm, asi jsem se fakt musela v průběhu smát.
Hm, že bych si od autorky ještě něco přečetla?
Oficiální anotace:
Experience the world’s most enchanting and timeless love story—retold with a dark and realistic twist.
A BEAST LIVING IN THE SHADOW OF HIS PAST
Reclusive and severely scarred Prince Adam Delacroix has remained hidden inside a secluded, decrepit castle ever since he witnessed his family’s brutal massacre. Cloaked in shadow, with only the lamentations of past ghosts for company, he has abandoned all hope, allowing the world to believe he died on that tragic eve twenty-five years ago.
A BEAUTY IN PURSUIT OF A BETTER FUTURE
Caught in a fierce snowstorm, beautiful and strong-willed Isabelle Rose seeks shelter at a castle—unaware that its beastly and disfigured master is much more than he appears to be. When he imprisons her gravely ill and blind father, she bravely offers herself in his place.
BEAUTY AND THE BEAST
Stripped of his emotional defenses, Adam’s humanity reawakens as he encounters a kindred soul in Isabelle. Together they will wade through darkness and discover beauty and passion in the most unlikely of places. But when a monster from Isabelle’s former life threatens their new love, Demrov’s forgotten prince must emerge from his shadows and face the world once more…
Perfect for fans of Beauty and the Beast and The Phantom of the Opera, Beauty of the Beast brings a familiar and well-loved fairy tale to life with a rich setting in the kingdom of Demrov and a captivating, Gothic voice.
Název: Beauty of the Beast
Autorka: Rachel L. Demeter
Série: Fairy Tale Retellings
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: (?)
Počet stran: 340
Nakladatelství: CreateSpace Independent Publishing Platform
Rok vydání: 2017
O autorce:
Rachel L. Demeter žije v krásných kopcích v Anaheimu (Kalifornie) s Teddym, jejím praštěným bobtailem a okouzlujícím hadem Nagini. (Zmijozel!) Líbí se jí psaní hlubších románů, které vyzývají čtenářské emoce a zkoumají vykoupení pomocí moci lásky. Její příběhy jsou temnější, než většina tradičních romantických románů a obsahují výrazný gotický podtón.
Vymýšlení dynamických světů a postav byly její vášní déle, než si dokáže vzpomenout. Než se naučila číst a psát, diktovala své příběhy, zatímco její máma je za ni přepisovala. Má zvláštní vztah k utrápeným hrdinům a nekonvenčním románům a ať už tvoří protagonistu, nebo antagonistu, ujišťuje se, že každá postava dostane duši.
Recenze psána pro knižní komunitní portál Zeedee
Když Alenku Bellovou varovali, aby se po setmění nikde netoulala, spíš než na příšery uvěřila na otcovu chorobnou paranoiu. Není se tedy čemu divit, že v onu osudnou noc, kdy s rodiči a malou sestrou Em projíždějí kolem tolik obávaného hřbitova, je na vině jen a jen ona. Kdyby nenaléhala, Em by se nakonec musela smířit s tím, že recitál proběhne bez ní, auto by nehavarovalo a oživlé mrtvoly by si nepochutnaly na jejich mase. Alenka se před touto událostí bála mnoha věcí, žádnou z nich ale nebyla noc.
Oficiální anotace, i můj „výcuc“ prvních třiceti stránek vás právě teď vřele nabádají k tomu, abyste si mysleli, že už tak dostatečně temná a bláznivá Alenka se bude potýkat s ještě většími děsy, než kdy dřív. I Gena Showalter se vás od začátku do konce bude zoufale snažit přesvědčit, že se jedná o jednu z nejtemnějších young adult knih, na jakou jste v poslední době narazili.
„Jsem Ali,“ zopakovala jsem.
„Skvělé. Já jsem Kathryn, ale všichni mi říkají Kat. Ale opovaž se dělat nějaké vtipy o kočkách, jinak ti ublížím. Svými drápy.“ Mávla na mě dlouhými prsty se zaoblenými nehty. „Mňoukat jsem přestala už dávno.“
To by ovšem Alenka zmítaná depresí a sebeobviňováním ze ztráty rodiny nesměla hned v dalším okamžiku slintat nad specifickým objektem zájmu, jakým Cole Holland. Cole Holland, reprezentativní kus mužského pokolení se zvláštníma fialovýma očima, úžasně svalnatou a nepochybně mužnou muskulaturou, do kterého se Alenka zamiluje na první pohled a který ji od jejích tragických myšlenek dokáže odloudit dokonce lépe, než její nová nepřiměřeně hlasitá kamarádka Kat, co smutek považuje za smrtelnou nudu, terapeutka, která by měla vědět, co dělat, nebo starostliví prarodiče připravení jí s jejím břemenem kdykoliv pomoci. Jak? Stačí jeden neopětovaný pohled.
Když pomineme romantickou linku, která se doslova rozhoří v momentě, kdy hlavní hrdinka pohledem narazí na jistého děsně sexy jedince a která se knihou táhne jako všudypřítomný zápach nad mršinou, budeme se muset nutně zaměřit nad původním tahounem celé knihy, a to je dějová linka inspirovaná Alenkou v říši divů. Ta už po krátké chvíli působí jako hanobení původního díla, protože není ani zdaleka využita tak, jak by si zasloužila. Spíš než cokoliv jiného se autorka přiklání k typickým béčkovým filmům ála Mean Girls, co normálně sledujete, když je vám pod psa a nechcete moc zapojovat své mozkové buňky.Najdete zde všechno – hlasitou, nádhernou a naprosto coolovou holku, co si naši hlavní hrdinku ochotně složí pod své ochranné křídlo, její kult stejně nádherných kamarádek, co ve skutečnosti hledá pátou do počtu (a naše otřesená a nemluvná Alenka v ošuntělých hadrech je pro ně z nějakého neznámého důvodu ten nejzajímavější objekt v širokém okolí), ředitelku doktorku Wrightovou, co nové studenty jako tvrdá (ale coolová) obchodnice, kterou bezpochyby je, hned po uvedení svého tvrdě vydřeného titulu varuje, aby ji neoslovovali ani příjmením, ani jakýmkoliv úctyhodným oslovením kromě oné vydřené doktorky, drsňácký objekt zájmu, nad kterým hlavní hrdinka slintá, intriky, žabomyší války, lásky, žárlivé scény a kluky, hlavně kluky. Coolové kluky. A coolové holky. A coolové ředitelky. Dokonce i coolovou střední, co má ve školních barvách snad i toaletní papír. Pokud se ovšem studenti nespokojili s tygříma ušima, jejich coolového maskota.
Budova sama o sobě byla rozlehlá a trochu děsivá, protože, páni, Tygři brali svoje školní barvy vážně. Tolik černé a zlaté jsem nikdy neviděla. Černé cihly střídaly zlaté. Rostla tu spousta stromů, ale i ty byly pomalované, kmeny černě, listy zlatě. K hlavnímu vchodu vedl betonový chodník s černozlatými tygřími tlapami. Přede dveřmi stál detektor kovů, na který někdo připevnil tygří uši a fousky, takže i detektor měl tygří obličej.
Ráda bych vás ujistila, že se kniha alespoň dobře čte, ale okolnost, že jsem ji četla déle než měsíc, hovoří za vše. Dialogy často vyhlížejí nereálně, popisy emocí, které vůbec nepůsobí upřímně, doprovázely každou jednotlivou scénu a narušovaly charaktery i pozice, ve kterých by se jednotlivé postavy měly nacházet. Zombie a tolik očekávaná atmosféra plná strachu jsou zde jen jako nutný nefungující přídavek.
A Říše divů? Tu raději ani neočekávejte, například populární scéna s bláznivým čajovým dýchánkem je zde vyobrazena jako teenagerská party s disko koulí a pivem.
Alenka v říši zombií by mohla být jedním z dalších průměrných dívčích románů, výrazné nedostatky z ní bohužel ale činí spíš podprůměr. Líbit by se mohla v případě, že hledáte něco nenáročného se špetkou fantasy a spoustou romantiky. Nic převratného však nečekejte.
Oficiální anotace:
Nezastaví se, dokud nepošle každou chodící mrtvolu zpátky do hrobu. Navěky.Kdyby někdo řekl Alence Bellové, že se jí v jednom úderu srdce změní život, vysmála by se mu. Aby se z jejího šťastného života stala tragédie? Ale no tak. Jenže to je přesně to, co se stalo a trvalo to přesně jeden úder srdce. Jedno mrknutí, jeden nádech, jedna sekunda… a všechno, co znala a milovala, bylo pryč.
Její otec měl pravdu. Příšery existují.
Aby pomstila svou rodinu, musí se naučit bojovat s nemrtvými. A aby přežila, musí začít věřit největšímu rebelovi ze všech – Coleovi Hollandovi. Ale i Cole skrývá tajemství, a jestli si Alenka nebude dávat pozor, může se ukázat, že tahle tajemství jsou nebezpečnější než samotné zombie.
O autorce:Název: Alenka v říši zombií / Alice in Zombieland
Autorka: Gena Showalter
Překladatelka: Pavla Kubešová
Série: White Rabbit Chronicles
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: 4
Počet stran: 322
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2017
Vazba: Měkká
Gena Showalter je autorka bestsellerů New York Times a USA Today, například strhující série Lords of the Underworld, dvou sérií pro dospívající čtenáře – Everlife a White Rabbit Chronicles – a skvělé série Original Heartbreakers. Byla nominována na ceny National Reader’s Choice a RITA. Její romantické povídky byly otištěny v časopisech Cosmopolitan a Seventeen a její knihy byly přeloženy do několika jazyků.
Pokud se o ní chcete dozvědět více, navštivte její stránky genashowalter.com.
Název: Dvůr trnů a růží / A Court of Thorns and Roses
Autorka: Sarah J. Maas
Překladatelka: Ivana Svobodová
Série: Dvůr trnů a růží / A Court of Thorns and Roses
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: 6 (?)
Počet stran: 433
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2016
Vazba: Měkká
Oficiální anotace:
Úžasný a mrazivý příběh na motivy příběhu Krásky a Zvířete. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale Tamlin – jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.
O autorce:
Sarah J. Maas pochází z New Yorku. První podobu série Throne of Glass napsala, když jí bylo pouze šestnáct, a série je teď prodávána v třiadvaceti jazycích.
Sarah v současné době žije v Pensylvánii s manželem a psem. V roce 2008 absolvovala s vyznamenáním na Hamilton College s titulem v tvůrčím psaním a s vedlejší religionistikou.
Dnes žije v Kalifornii. Když není zrovna zaneprázdněná psaním, prozkoumává spolu se svým manželem kalifornská pobřeží.
Recenze:
Jsou knihy, které vidíte skoro všude. V jednu chvíli je to Skleněný trůn, v tu další zas Dvůr trnů a růží. Obě dvě zmíněná díla spojuje jméno Sarah J. Maas a stejnoměrná popularita, které se těší. Ono vlastně není divu, autorčiny knihy čtou stovky tisíc čtenářů a přirozeně se hned po vydání stávají bestsellery. Dvůr trnů a růží má navíc výhodu – nezahrnuje jen příběh svůj, ale také jeden cizí a přesto všem známý. Ano, máme tu další převyprávění. Takže… Kráska a zvíře, že?
Retellingy mají u mě v knihovně už své pevné místo. Jedním z nich byl i Netvor, jistým způsobem velmi blízký knize, na kterou právě čtete recenzi. Své předlohy se držel opravdu křečovitě, proto jsem byla překvapená, když Dvůr trnů a růží svou předlohu využil jen jako volnou inspiraci a osvojil si z ní jen ty nejnutnější milníky. Moje mysl si tak až nezdravě přivykla na to, že se bude zřejmě jednat o něco, co bude mít své bezprostřední logické odůvodnění (ne, že by pohádky své logické odůvodnění neměly, ale konvence tehdy a dnes jsou přeci jen krapet jiné), že možná proto mě hned na začátku určitá situace zarazila. Když někdo zabije někomu přítele, nebo v našem případě také někoho z mocné a chladnokrevné rasy, čekala bych, že jediné, čeho se dosáhne, bude chladnokrevná vendeta a neprodlené roztrhání na kusy. Jenže namísto toho je zde nabídka, že vrah nastoupí na místo oběti. určité vysvětlení tu samozřejmě je, ale…, myslím, že když řeknu, že to zní hrozně uměle, nebudu lhát. Takže ano, tohle byla prozatím první mezera, kterou si lámu hlavu a která mi trochu příběh pokřivila. Bohužel to nebylo jediné negativum.
Co mě zamrzelo asi nejvíc, byla všudypřítomná rozvleklost. Autorka umí psát čtivě, to ano, ale až příliš často jsem se přistihla, že vlastně čtu o ničem. Hlavně co se týče první poloviny, uvítala bych méně vnitřních pochodů a více spádu. ALE ne všechno bylo černé.Netuším, jak se mi dřevěná rukojeť mého loveckého nože dostala do ruky. První okamžiky byly změtí vrčení toho obrovského zvířete, ječení mých sester, krutého mrazu valícího se do místnosti a otcovy hrůzou ochromené tváře.
Když Feyre zrovna tolik nešrotovala kolečka, vážně jsem si to užívala. A navzdory očekávání ne všechno šlo striktně podle předlohy, takže jsem nejednou byla vývojem příběhu překvapená. Vílí říše byla navíc ze strany autorky velmi dobrým tahem. Už se totiž nejednalo jen o pomstychtivé sestry, nebo Disneyovského Gastona a rozzuřený dav, ale i něco víc, co zdárně dokázalo navnadit na další díl. Minimálně druhou polovinu jsem tedy byla napnutá jak kšandy. Tak, jo, i tu první. Přeci jen je to Kráska a zvíře.
„Vlastním panství,“ řekl netvor tiše, téměř váhavě. „Dovolím ti žít tam.“
„Proč by ses měl kvůli mně tak namáhat?“ Možná to byl bláhový dotaz, ale…
„Zavraždila jsi mého přítele,“ zavrčelo zvíře. „Zavraždila jsi ho, stáhla jeho mrtvé tělo z kůže, prodala ji na trhu, pak jsi řekla, že si to zasloužil a ke všemu máš tu drzost zpochybňovat mou velkodušnost?“
Moment ulehčeného vydechnutí… Feyre nebyla Celaena. Teda, většinu času ne. Syndrom Mary Sue minimální, mozkové pochody v rámci možností ne tak otravné a víc bližší čtenářově mysli. Princ… No, až na některé výkyvy byl docela fajn. A oproti originálu měl přisouzenou i zajímavou vlastnost – podobu zvířete mohl měnit. V každém případě, postavy byly určitě více osobité a snadněji se do nich dalo vcítit, takže za to oba palce hore.
Navzdory tomu, že Dvůr trnů a růží své chybky určitě má, bavila jsem se a na druhý díl se jednoznačně těším. Pokud jste ještě nečetli, jistí si můžete být tím, že se vám do ruky dostane velká porce romantiky, ale i napětí a akce (hlavně ve druhé polovině knihy). Protože vím, že jsou čtenáři a blogeři, co si sérii oblíbili ještě víc, doporučím vám knihu moc ráda. Když nic, tak obsahuje původní námět, který všichni milujeme. 🙂
Hodnocení knihy:
Název: Divoká labuť a jiné příběhy / A Wild Swan: And Other Tales
Autor: Michael Cunningham
Překladatelka: Veronika Volhejnová
Počet stran: 137
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2016
Vazba: Pevná s přebalem
Oficiální anotace:
Otrávené jablko a opičí pracka, která může změnit osud, dívka, jejíž výjimečně dlouhé vlasy způsobí katastrofu; muž s jednou lidskou paží a jedním labutím křídlem a domek hluboko v lesích, postavený z bonbonů a perníku, z vanilkové polevy a svařeného cukru. V knize Divoká labuť a jiné příběhy proměňuje Michael Cunningham lidi a věci ze zemí za sedmero horami a sedmero lesy – mytické postavy našeho dětství, s nimiž jsme zažili tolik úžasu – v okouzlující objevy.
Naše pohádky na dobrou noc, jak je přetvořil jeden z největších vypravěčů své generace a jak je nádherně ilustrovala Yuko Shimizu, ještě nikdy nebyly tak temné, tak zvrácené ani tak pravdivé…
Název: Nejkrásnější / Fairest
Autorka: Marissa Meyer
Série: Měsíční kroniky / Lunar Chronicles
Díl: 3,5.
Počet stran: 188
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2015
Vazba: Měkká
Děj:
Čiré zlo má své jméno, skrývá se za maskou klamu a používá “osobní romantické kouzlo”, aby získalo moc nad ostatními. Ale kdo je doopravdy královna Levana? Dlouho předtím, než jí cestu zkřížily Cinder, Scarlet a Cress v Měsíčních kronikách, žila Levana úplně jiný příběh – příběh, který nebyl nikdy vyprávěn… až dosud.
Marissa Meyerová, autorka ságy Měsíční kroniky, odhaluje v knize Nejkrásnější ze všech život své magnetizující záporné hrdinky, nezapomenutelný příběh o lásce a válce, zradě a smrti.
První dojmy z obálky:
Oproti originální je o mnoho lepší. Hrozně se mi líbí ty „kouzelně“ třpytivé mraky v detailu, protože to vypadá vážně pohádkově. podivně na mě působí samotná Levana, u které bych mnohem radši viděla nějaký závoj a něco, co by nenaznačovalo, že je za zrcadlem nahá (což je nepravděpodobné, ale působí to tak) + chybějící nos. Aspoň náznak nosu, prosím! Takhle to působí divně. Jednoznačně nejkrásnější část obálky je tedy zrcadlo a začarovaný les.
Hodnocení obálky:
O autorce:
Marisse Meyerové je 26 let. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. Marissa Meyerová je sympatická autorka s všeobecným přehledem, která si uvědomuje význam blogů i společenských médií a s chutí se propaguje (viz její foto v kostýmu princezny Zeldy!). Marissa má dva vysokoškolské tituly z oboru publikování a kreativního psaní, s důrazem na dětskou literaturu. Žije se svým snoubencem (a dvěma kočkami) v Tacomě ve státě Washington v USA.Autorčin web: marissameyer.com
Recenze:
Na Levanu jsem zanevřela v podstatě hned, co jsem se s ní v Cinder, prvním dílu Měsíčních kronik, setkala. Jaké to překvapení, když se autorka rozhodla napsat novelu jenom o ní. Čekala jsem cokoliv, ale rozhodně ne tohle. Ošklivým zvykem autorů je hlavní záporné hrdiny ospravedlňovat, ale předpokládám, že účel zde byl naprosto opačný. A výsledek? Komplikovaný.
Hned na začátek říkám, že Nejkrásnější pro mě byl nejslabší díl série. Není to ani tak vina Marissy, jako spíš hlavní hrdinky Levany. Postavám se obvykle věnuji až ke konci recenze, nicméně jelikož Levana byla ústředním tématem knihy, nelze se jí vyhnout. Navíc tím nejsilnějším pojítkem knihy jsou právě jednotlivé charaktery.
Jako by nestačilo, co se šuškalo. Že mladá princezna vůbec není krásná, naopak je ohyzdně znetvořená po nějaké tragické nehodě v dětství. A jaké je to vlastně požehnání, že se na ni nikdo nebude muset dívat. Jaké štěstí, že umí tak dobře ovládat své kouzlo a jejich vzácný dvůr nemusí snášet pohled na její ošklivost.
Zastávám ten názor, že si z vykonaného zla někoho jiného může každý vzít něco jiného. Může se stát, že se stanete hodnou a vážně utiskovanou Cinder, nebo Cress, anebo někým úplně jiným. Levanu jsem litovala jen v jedné scéně. Ze 180 stran byl jen okamžik, kdy jsem ji litovala. Ten zbytek se mi hnusila. Levana byla zvrácená i v okamžicích, kdy měla být „hodná“. Celý vývoj knihy jsem vlastně čekala – co jsem nevěděla ze Cinder, to jsem si domyslela od klasické Sněhurky. Přesto varuji, že příští odstavec může spoilerovat. Jestli se příliš bojíte, přeskočte na další.
Levana je opravdová nelítostná vražedkyně, která po smrti milované manželky jednoho strážce dokáže myslet jen na to, že ji určitě miluje a vezme si ji. Protože to tak chce osud. Popravdě řečeno je za její smrt ráda. Se svým návrhem vystoupí hned poté, co se tragédie stane. Své osobní kouzlo pak zneužívá k tomu, aby se za ni vydávala a strážce Evreta k sobě co nejvíc připoutala. I když ji nemiluje. I když ho tím zraňuje. Jako by to nestačilo, vztáhne ruku na dítě. Uvažuje, že do atentátu zahrne i svou nevlastní dceru. Rozmyslí si to jen kvůli tomu, aby nezarmoutila svého manžela. A nakonec zabije i svého manžela. Proč? Protože je to vynikající vládkyně. Možná až moc. A udělá cokoliv pro to, aby jí zůstala. Celou dobu nejenže je zlá. Ona je porouchaná, nemocná, chorá. Zvrácená. Pro mě to byla ta nejhrůzněji popsaná zlá královna, s jakou jsem se měla možnost kdy setkat. Nicméně zlo se nerodí. Zlo je tvořeno.O královně Channary jsem si tak nějak vždycky myslela, že musela být hodná. Ve skutečnosti byla snad skoro stejně zlá jako Levana. Navíc byla pro svůj lid opravdu hroznou panovnicí. Když porodila dceru, přinutila svou švadlenu nechat si odstranit nohy, jen aby jí mohla nepřetržitě šít šaty. Na rozdíl od Levany ale svou dceru upřímně milovala.
Oni všichni mohli vypadat jakkoli.
Proč ona také nemůže být kýmkoli? Proč nemůže být jedinou osobou, kterou by si přála být?
Problém byl možná v tom, že se jí ještě tak úplně nepodařilo zjistit, kdo ta osoba je.
Co mi přišlo zajímavé, byly poměry na Měsíci. Téměř vše zahalené ve lži a povrchnosti tak, že ani nechápu, jak zde mohl žít nějaký člověk s dobrými úmysly. Stejně tak nechápu, jak z Winter mohla vyrůst tak hodná dívka. A že Cinder je kompletně jiná, než její biologická rodina.
Nejkrásnější mi přijde jako dobrý doplněk k sérii, navzdory tomu, jak moc jsem si po něm Levanu a její famílii zhnusila. Kniha se mi navzdory autorčině stylu četla velmi těžko, Levana a Channary na vás spolehlivě přenesou pořádnou dávku temnoty, až se vám udělá husí kůže. Přesto… Je to Marissa. A kniha do série hezky zapadá. Nezbývá už nic jiného, než vyhlížet Winter.
Hodnocení knihy:
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Egmont
Název: Scarlet / Scarlet
Autorka: Marissa Meyer
Série: Měsíční kroniky / Lunar Chronicles
Díl: 2.
Počet stran: 450
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2013
Vazba: Měkká
Děj:
Osmnáctiletá Scarlet Benoitová je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jediným blízkým člověkem na světě.
Až do dne, kdy babičku unese jakýsi tajemný gang a Scarletin život se navždy změní. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, kterého Scarlet zná jen zběžně. Scarlet se nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, ze kterých čpí potíže na sto honů. Jenže Vlkovu pomoc potřebuje, pokud chce najít únosce své babičky. A to ještě netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly…
První dojmy z obálky:
Je mi úplně jedno, že obálky Měsíčních kronik k sobě nepasují tak jako ty originální. Já vím jen to, že obálka druhého dílu je naprosto úžasná a lepší než ta originální. Toť ode mě vše.
Hodnocení obálky:
O autorce:
Marisse Meyerové je 26 let. Na svém kontě má novelu „The Phantom of Linkshire Manor,“ která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. Marissa Meyerová je sympatická autorka s všeobecným přehledem, která si uvědomuje význam blogů i společenských médií a s chutí se propaguje (viz její foto v kostýmu princezny Zeldy!). Marissa má dva vysokoškolské tituly z oboru publikování a kreativního psaní, s důrazem na dětskou literaturu. Žije se svým snoubencem (a dvěma kočkami) v Tacomě ve státě Washington v USA.Autorčin web: marissameyer.com
Recenze:
Scarlet je druhým dílem dystopické tetralogie Měsíční kroniky. Série si zakládá na pohádkách, které jsme slýchávali jako malé děti. V Cinder jsme četli o novodobé Popelce, ve Scarlet se chvíli pozastavíme nad příběhem Karkulky.
U Cinder jsme skončili s otevřenou pusou, nyní je tu Scarlet, která nezaostává ani v jednom ohledu. Vlastně, když teď porovnávám Scarlet se Cinder, musím říct, že se autorka ještě zlepšila. Ano, její styl se mi líbil už v prvním díle Měsíčních kronik, ale řekla bych, že oproti Scarlet byl méně vyzrálý. Jen tak mimo linku - s ohledem na své dojmy ze Cinder jsem vůbec netušila, že bych v budoucnu mohla něco takového napsat. Pokud jste tedy četli Cinder a styl autorky se vám zdál naprosto úžasný, nepochybujte o tom, že se od Scarlet prostě neodtrhnete.
Když Měsíční kroniky porovnávám s ostatními dystopiemi, musím říct, že si svou originalitu stále drží. I obyčejné retellingy pohádek mnohdy nebývají tak originální jako Cinder se Scarlet (příkladem může jít mnou posledně čtený Netvor, který byl sice naprosto úžasný, ale celou tu dobu se nevyhnul linkám Krásky a zvířete). Těžko byste dnes v kategorii YA hledali něco originálnějšího než Měsíční kroniky – to vám řekne snad i ten nejnáročnější čtenář.
Jsem ráda, že autorka nezůstala jen u Scarlet a zapojila do příběhu i Cinder. Po dočtení prvního dílu jsem se totiž milně domnívala, že Cinder prostě skončila špatným koncem a Scarlet bude prostě jen dalším příběhem ze stejného světa. Pak jsem se ale dozvěděla, že Cinder najdu i ve Scarlet, kde se bude střídat více pohledů. Pamatuji si, jak jsem se zaradovala a ještě teď se raduju, že jsem se ve svých domněnkách mýlila, protože absolutně nesnáším špatné konce. Příběhy mají končit šťastně, a kdyby nekončily šťastně ani pohádky, jakou bychom pak měli naději?Oproti Cinder, se Scarlet nedrží moc předlohy. Pořád ještě nevím, jestli je to dobře nebo špatně – v každém případě si nemyslím, že by to nějak výrazně vadilo. Vlastně si ani nedokážu představit, že by byla Červená Karkulka vyprávěna doslovně. Vy ano? To by bylo až moc… středověké. Vím, ani Cinder nebyla úplně věrná své předloze, ovšem u Scarlet se připravte na to, že Červená Karkulka bude postavená na vedlejší koleji.
Zamilovali jste si Cinder? Pak nemusíte mít strach, že byste si neoblíbili Scarlet. Tím samozřejmě nechci naznačit, že autorka popisuje Cinder a Scarlet bez rozdílu – naopak, při čtení mi přišlo, že se pečlivě dávala pozor, aby neměla své hlavní postavy stejné. U Cinder jste kupříkladu nemohli zpozorovat ani náznak výbušnosti, Scarlet… to je úplně jiné kafe. Připravte se na to, že se občas nad tou unáhleností plácnete do čela.
V závěru - Scarlet je naprosto bombové (za tento výraz bych si nejraději utrhla hlavu, ale já si jinak vyjádřit ani nemůžu - inteligentní a spisovná slova mi na tuto knihu prostě nepasují) pokračování, které si nesmíte nechat ujít. Jediné negativum vidím v tom, že jsem občas nevěděla, kdo příběh vypráví. To byl skok sem a skok tam… Mám pocit, že se mi to stalo i u prvního dílu, ale nejsem si úplně stoprocentně jistá.
Každopádně - ať už jsou vaše očekávání jakákoliv, můžu vám s klidem říct, že budou naplněna (samozřejmě v tom dobrém smyslu).
Hodnocení knihy:
Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Egmont
Název: Cinder / Cinder
Autorka: Marissa Meyer
Série: Měsíční kroniky / Lunar Chronicles
Díl: 1.
Počet stran: 386
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012
Vazba: Měkká
Děj:
Cinder je kyborg. Co je to kyborg? Představte si, že máte havárii. Jedinou možností, jak vám pomoci, je nahradit ty části těla, které už nebudou schopny normální funkce jako doposud, "robotickými" náhražkami. A právě tito kyborgové jsou losováni. K čemu? Náš svět sužuje příšerná nemoc - letumóza - na kterou není lék. Vědci se snaží přijít na to, jak zabránit hromadnému úmrtí a co víc. Snaží se zabránit tomu, aby zemřel jejich císař. Bohužel, pokroky nejsou téměř žádné. A jak do toho zapadá již zmíněná Cinder? Tak, že byste to ve snu ani nečekali.
První dojmy z obálky:
Sakra. Ona je jiná, než ta originální. A mně se ta noha na podpatku tak líbila. I když... Ne, nelíbila se mi zase tak moc. Tal kost mi lezla na nervy. Bohužel ale byla lepší než ta naše česká. Plus má ale za tak krásné fialové pozadí. A za ten motiv takových... Jak to mám nazvat? Nejlepší bue říct, že myslím "to" co má Cinder na své pravé ruce. Ten účas ale působí kapánek divně. A bohužel jí ty šaty dělají boky. Ona nemá boky. Ona je plochá jako pravítko. Nemá ženské tvary. Proto u mě obálka ztrácí pár bodů. Přesto ale celkový dojem není špatný.
Hodnocení obálky:
Co jsem od knihy čekala:
Hodně. Očekávala jsem od ní hodně. Víte, když mi můj "šestý smysl" sdělí, že to bude FAKT dobrá kniha a že ji musím mít, tak to pokaždé stojí za to. A hádejte, co. Opět se mi mé očekávání vyplnilo.
Menší seznámení s knihou:
Kniha Cinder je prvním dílem ze série Měsíční kroniky. Tato série je plánována jako tetralogie a pokračování tohoto příběhu se bude jmenovat Scarlet. Slyšíte správně, bude. Kniha v originálu vyjde až v roce 2013. Sice už v únoru, ale ti co Cinder četli, mi jistě dají za pravdu, že je to úmor. Mimochodem... No, i když, to si nechám až k samotné recenzi. :)
O autorce:
Marisse Meyerové je 26 let. Na svém kontě má novelu "The Phantom of Linkshire Manor," která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. Marissa Meyerová je sympatická autorka s všeobecným přehledem, která si uvědomuje význam blogů i společenských médií a s chutí se propaguje (viz její foto v kostýmu princezny Zeldy!). Marissa má dva vysokoškolské tituly z oboru publikování a kreativního psaní, s důrazem na dětskou literaturu. Žije se svým snoubencem (a dvěma kočkami) v Tacomě ve státě Washington v USA.Autorčin web: www.marissameyer.com
Proč jsem si knihu vybrala:
Proč, proč... Protože jsem ji už dřív viděla v AJ a zaujala mě, proto když vyšla u nás, na seznam jsem ji zapsala téměř okamžitě. A vyčkávala. A vyčkávala. A znovu vyčkávala. A pak bum! Bylo to tady.
Recenze:
Když jsem knihu začala číst, byla jsem opravdu zmatená. Jak si mohla vytrhnout nohu? - To byla má první myšlenka, když jsem byla na začátku té úžasné knihy, co snad ani knihou není. Co tím chci naznačit? Určitě to, že autorčina fantazie je bezmezná. Já jsem zatím v žádné YA knize nečetla o světu, kde by byli roboti, kyborgové a společně s nimi koexistovali i lidé. Právě proto byl pro mě tento svět neuvěřitelně odlišný. A hlavně zajímavý. Pokud tedy hledáte něco originálního, o čem jste s největší pravděpodobností ještě nečetli, Cinder vás může upoutat stejně tak jako mě. Dávejte si ale pozor, na začátku vám může vyskákat nespočet otázek, doporučuji ale u knihy vydržet, protože vše potřebné se brzy dozvíte. Nebo alespoň já se všechno potřebné dozvěděla.
"Byl dostatečně zdvořilý na to, aby ji neupozorňoval, že má na čele skvrnu od vazelíny."
"Ó, to snad ne!"
"A co? Jsem mechanička. Ušpiním se. Jestli chtěl, abych se kvůli němu vyfintila, měl mi zavolat předem."
"Tohle není vznášedlo. Je to auto. Poháněné benzinem."
"Vážně? Myslela jsem, že auta byla víc... já nevím, asi nóbl."
Co mi přišlo zláštní, bylo pořád si připomínat, že je hlavní hrdinka Cinder na východě a v jejím okolí nejsou Evropané, ale Asiati. Ne, tím nemíním, že je to špatně, ale sami mi musíte dát za pravdu, že je to nezvyk. Proto, když byl na scéně princ Kai nebo kdokoli jiný, pořád jsem si je představovala jinak, než vypadali. Pro ty, co ale žijí v Asii to může být výhoda... Tedy až na Cinder, která Evropankou skutečně je.
"Nepřibližujte se s tím ke mně."
"Nebude to bolet, slečno Linh."
"To mě nezajímá. Nechte moji hlavu na pokoji. Já nejsem žádný z vašich pokorných dobrovolníků."
A teď konečně přišlo na řadu to, co jsem vám už chtěla sdělit v kolonce Menší seznámení s knihou. Pro vás to bude určitě odhalení, které byste nečekali (ha, ha). Kniha je moderním zpracováním Popelky. Tadá! Napovědět vám už ale mohl i název knihy. Cinder - Cinderella. Popelka. Mimochodem, může mi někdo říct, proč si pořád nedokážu zapamatovat, jak se to v angličtině píše? To by mě milá paní učitelka hnala... Ale teď zpět k příběhu. Ta podobnost s popelkou se mi na knize líbila snad nejvíc. Nemusím vám ale snad říkat, že i tak budete v několika okamžicích opravdu překvapeni. Cinder má s Popelkou společné opravdu jen takové ty hrubé základy. Tím míním... Posluhovačka své zlé nevlastní matky a jejich sester, princ... Odlišností ale může být už jen to, že jedna ze sester je hodná. Alespoň já jsem četla příběh popelky ve verzi, že obě sestry byly zlé. Jen pro zajímavost, další díly budou pokaždé o jiné hlavní hrdince a budou na motivy Červené Karkulky (Scarlet), Rapunzel - ne, počeštěná Locika se mi opravdu nelíbí (Cress) a Sněhurky (Winter). Já nevím jak vy, ale už tyto skutečnosti mi přivodily husí kůži.
"Něco mi tady chybí."
"Co? Co vám tam chybí?"
"Malá zelená světluška."
"Neměl byste mít ochrannou masku?"
"Pročpak? Jste nemocná?"
Myslím, že je načase poukázat i na negativa. Nebo spíš negativum. Připadalo mi, že u pár pasáží se autorka inspirovala pohádkovým příběhem popelky až příliš. Opravdu, pár věcí bylo na dystopii až příliš růžových. Bum! A najednou je všechno v pohodě. Tohle by se v dystopiích stávat nemělo. Opravdu ne. To je z části ten důvod, proč jsem knize trochu ubrala na hodnotě. Dalším důvodem ale bylo, že jsem postrádala tu potřebnou jiskru, co by knihu udělala takovou, jaké je třeba Hunger Games, Banka těl, Twilight (ne, této posedlosti se opravdu nikdy nezbavím), nebo třeba Vampýrská akademie. To ale neznamená, že mě kniha zklamala. Naopak. Od knihy jsem očekávala hodně a ona mi také hodně dala. Dokonce víc, než jsem očekávala.
Poučení:
I když se zdá, že už je všechno beznadějné, může přijít světlo.
Závěr:
Ti, co nad knihou pořád váhají, váš strach je zbytečný. Jděte do toho. Kniha je opravdu úžasná a originální. Hodí se hlavně pro ty, co mají rádi dystopie a jejich spád, drsnost (ok, té tady není tolik, kolik by bylo za potřebí, ale určitá dávka se knize bohudík dostala) a poutavost. NENÍ JEN PRO TEENAGERY. Proto pokud jste už starší, ničemu to nevadí.
PS: Krásným BookTrailerem to jen začíná. :)
Hodnocení knihy:
*Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Egmont
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


























Social Icons