Název: Na výletě s Mary Poppins | Autor: Héléne Druvert | Rok vydání: 2018 | Nakladatelství: edice Knihy Omega

Profil knihy na Goodreads

Umělkyně Héléne Druvert se mi nevědomky zapsala do paměti převyprávěnou verzí Fantoma opery, kterou jsem si poměrně nedávno objednala jako připomínku něčeho, co mám velmi ráda. O tom, že má na kontě i knihu s legendární Mary Poppins, jsem neměla ani ponětí, potom jsem ji ale viděla v českém vydání, kde mě okamžitě upoutaly nevinně vyhlížející siluety a dechberoucí hra světla, která se s tímto formátem pojila. A protože mám ilustrované knihy velmi ráda, okamžitě jsem ji zatoužila vlastnit.

Knihou provází krátký, poměrně jednoduchý příběh, ostatně přesně v takovém formátu, který ilustrace a stínohru doplňuje, nikoliv narušuje. Samotná magie se odehrává právě v okamžiku, kdy vezmete svítilnu, nebo mobil a stránky si nasvítíte – výsledný efekt, jak můžete vidět, stojí za to (úplně nový rozměr zábavy pak nastává ve chvíli, kdy si obrysy promítnete na strop, obzvlášť pokud je přítomno dítě).

Nové, úhledně sestavené a zabalené balení dlouholeté klasiky není jen o příběhu, který známe, ale i o moderním neméně kouzelném pojetí, které si každá klasika zaslouží. Byť je děj velmi zestručněný, potěší každého, kdo o Mary Poppins kdy četl, nebo ji viděl. A to i v podání nového filmu s Emily Blunt, který se do kin chystá už v prosinci.

Asi není příliš třeba dodávat, že si toto sváteční vydání Mary Poppins užijí dospělí, i děti. Těžko byste našli univerzálnější klenot, který potěší i toho nejnáročnějšího milovníka knih. Protože preciznost práci Héléne Druvert rozhodně nechybí.

Knihu můžete zakoupit na stránkách Knihy Dobrovský

Je krásné letní ráno a v třešňové aleji panuje klid. Michal s Janou běží do parku vyzkoušet nového papírového draka. Ale co se to na obloze rýsuje za stín? Nebude to Mary Poppins, která za dětmi přiletěla na návštěvu? 

Výlet s Mary Poppins doplňuje množství krásných a netradičních ilustrací, jež ve spojení s působivým příběhem dávají dohromady skutečně nezapomenutelnou knihu.

Recenzní výtisk poskytnut Knihy Dobrovský

Název: Naslouchej noži | Autor: Patrick Ness | Rok vydání: 2018 | Nakladatelství: Slovart

Profil knihy na Goodreads

Todd žije ve světě, kde je každodenní realitou Hluk. Hluk obklopuje všechno a všechny, hospodského, starostu, vašeho psa i divokou zvěř. Mysleli byste si, že ve světě, kde slyšíte myšlenky každé žijící bytosti, je nemožné si udržet tajemství. Myslí si to i Todd, až do dne, kdy narazí na ticho. Ohlušující ticho, které postrádá logiku všeho, co mu bylo dosud známé. Ticho, které ho vyžene z domova do světa, o kterém nevěděl, že ještě existoval.

„Todde?“ Vidím na Mancheem, jak je vystrašenej. „Co je to, Todde? Co je to?“
„Cítíš něco?“
„Cítím ticho, Todde,“ štěkne a pak se rozštěká hlasitěji. „Ticho! Ticho!“

Když se to vezme kolem a kolem, Naslouchej noži není v knižním světě žádnou novinkou. Poprvé u nás vyšla kniha pod názvem Hlas nože, nyní vychází u Slovartu s novým kabátkem, i překladem. Pro někoho, kdo se těší na filmové zpracování (2019) naprostá nutnost. A protože jsem se sériemi tradičně pozadu, první díl stíhám až pár měsíců před premiérou. Otázkou zůstává: Co na tuhle deset let starou knihu dnešní čtenáři?

Naslouchej noži se může od pohledu jevit jako něco mezi dystopií a sci-fi. Nebudeme si nic nalhávat, kkdyž dojde na dystopie, automatickou reakcí je obranný mechanismus. Naštěstí, Ness si zde ke klasické ya dystopii spíš jen čichnul a celek přiklonil spíš k lehčímu sci-fi. Kdybych měla výsledek k něčemu přirovnat, tak s upřímným srdcem říkám, že tahle kniha nemá ekvivalent.

Ne, nikdy jsem nic podobného nečetla, styl Nesse je zde nanejvýš zvláštní (což je výkon, pokud jste četli Nesse, víte, že má zvláštní styl už sám o sobě), hlavní hrdina je většinou protivný, 99% času nevíte, co se děje a celou dobu jste napnutí jako kšandy, ačkoliv se děj skládá především z jednoho prvku.

Patrick Ness se s dialogy nijak nepáře a když se to tak vezme, ani nesmí, když je hned na začátku řečeno, že všichni slyší myšlenky všech. Nechybí přitom ani hezké a nehezké zvraty, a taky pěkně nehezký konec, za který mám ještě teď chuť knihu spálit a popel utopit v řece. U jednoho nejmenovaného překvapení jsem se beze srandy rozbrečela a nechtěla pokračovat dál, protože žádná, ŽÁDNÁ literární smrt/zvrácená událost mě nepřipravila na to, co udělal Ness v této knize. Ale nebudeme spoilerovat.

Natočím hlavu a naslouchám ještě víc.
V hluku je díra.
Což nejni možný.

Příběh byl neskutečně svěží, dokázal dodat hodně svého a mezi ostatními v žánru si svoje místečko u mě vydobyl právě svou netradičností. Určité výhrady ale bohužel mám. Ta primární pramení z nedostatečně zajímavých postav, které by mi přirostly k srdci. Těm jsem fandila spíš kvůli jejich nezkaženosti, než kvůli jejich osobnosti. Stejně tak mi zpětně vadí fakt, že zásadní okamžiky této knihy sestávaly především z poznání, jak Nový svět funguje, zbytek by se dal popsat jedním odstavcem. Výhoda Nesse je, že i za těchto okolností si mou pozornost dokázal udržet a děj si nastavil tak, aby se v dalších dílech mohl rozepsat a hlavní postavy více přiblížit. Ne, že bych měla odzkoušeno, druhý díl mě zatím pořád čeká.

Když knize udělím 7 hvězdiček, jsem zvyklá recenzi zakončit slovy, že se jedná o pěknou jednohubku na jeden večer a že se vám bude určitě líbit. Tohle není jednohubka, naopak, nebýt výše zmíněných výhrad, Naslouchej noži by mělo ambice stát se jednou z mých oblíbených knih. V souvislosti s faktem, že se jedná o trilogii, se nebojím říct, že šlo o pouhý rozjezd a že další díly určitě ještě překvapí. K tomu ostatně nahrává i konec, protože haló, nevím, jak se to stalo a nevím co se stane teď. A bude film. Bude film, bude film, bude film. Po knize byste se tedy měli určitě alespoň poohlédnout.

Knihu můžete zakoupit u nakladatelství Slovart

První díl napínavé dystopické trilogie oceňovaného autora Patricka Nesse, který si získal přízeň čtenářů po celém světě. Představte si, že žijete ve městě, kde každý dokáže slyšet vaše myšlenky. Představte si, že jste ustavičně obklopeni myšlenkovým mrakem – Hlukem, který spojuje mysli všech obyvatel města a nikdy vás nenechá na pokoji. Pro dvanáctiletého Todda je to každodenní realita. Ale ve chvíli, kdy začne odpočítávat dny, které mu zbývají do třináctých narozenin, nalezne něco zdánlivě nemožného: místo, kde Hluk neexistuje. Todd nechtěně objeví tajemství, která měla zůstat navždy ukrytá, a musí i se svým věrným psem prchnout, aby si zachránil holý život. Je ale vůbec možné uniknout pronásledovatelům, když kvůli Hluku dokáží slyšet každou myšlenku?

Recenzní výtisk poskytnut nakladatelstvím Slovart

Když na mě vykoukla novinka od Kylie Scott, bez stresu a vybírání jsem si ji zapsala na wishlist. Od autorky jsem již měla možnost číst sérii Stage Drive, což je jedna z mých oblíbených New Adult sérií, Věř mi mělo tedy podle předpokladů patřit do stejné kategorie. Jaké to překvapení, když se ze zamýšleného New Adult vyklubala Young Adultka s trochu peprnějšími scénami a trochu jiným směřováním děje, než jsem čekala.

Jistě že jsem si nečetla anotaci, u osvědčených autorů se vždycky nechám překvapit. A Kylie Scott mě tentokrát překvapila opravdu hodně, hned na začátku je hlavní hrdinka Edie svědkem loupežného přepadení. Když před jejíma očima zemřou mladí kluci, ani nevěří, že by taková jatka mohla přežít. A pak je po všem, je volná, její nejlepší kamarádka prodá její příběh všem dostupným médiím, John, kluk, který jí zachránil život, je nespravedlivě obviněn a všechno se vrací zpět do normálu. Otázkou zůstává, co se dá po takovém zážitku ještě nazvat normálním životem.

„Neschovávám se,“ opáčila jsem a napila se piva. Fuj. Pořád ho nemám v oblibě, ale nic jiného tu neměli.
Jen se na mě podíval. To je fuk, ať si myslí, co chce.
Chvíli jsme jen seděli mlčky, pozorovali večírek a poslouchali hudbu.
Připadalo mi děsivě správné mít ho po boku. Snažila jsem se ty pocity ignorovat.
„Jestli to musíš vědět, sedím tady na tomhle konci, protože Anders cáká jak magor a já se nechtěla namočit.“ Uhladila jsem si šaty na stehnech. „Je jako kachna při záchvatu nebo co. Je to skoro strašidelný.“

Věř mi nebyla lehká kniha. Od začátku se mi líbilo, že věci popisovala tak, jak by se opravdu mohly stát, žádné autorčino „vyvázla lehce, teď všechny problémy vyřešíme sexem“. Ne. Edie je po takovém zážitku v běžném každodenním životě netrpělivá, nedokáže se na nic pořádně soustředit, neztotožňuje se s běžnými starostmi, které jí dřív připadaly jako středobod vesmíru a nadskakuje při sebemenším šramotu, který ji připomíná tu noc, kdy málem zemřela. Prospěch ve škole přitom bere jako tu poslední věc, která by ji měla zajímat. Proč taky, ve srovnáním s čím si prošla, jsou to malichernosti. Ne, že by pořád nebyla určitou částí sama sebe – pořád ráda čte, nemá ráda davy lidí a cítí se méněcenně kvůli své tloušťce. Obzvlášť při pohledu na Johna.

Samozřejmě, romanci se nevyhneme. Její funkčnost tu zastává právě John, který stejně jako Edie přežil a byl nucen se změnit. Abych vás neuvedla v omyl, v žádném případě se nejedná o vztah typu „přežili jsme, teď spolu musíme být“, Edie s Johnem se vzájemně podporují, a to Johnově temnější minulosti navzdory. Každý z nich se s tlakem přitom vyrovnává jinak, v knize se kromě samotného traumatického zážitku řeší drogy a míra důležitosti denních katastrof, které vlastně žádné katastrofy nejsou.

Život šel dál, nikdo ve výsledku nezemřel. Ředitel řekl, že mi ta zapíší jako trvalý záznam. Trvalý? Ale no tak. Kulky jsou trvalé.

Ani jeden z hrdinů není svatoušek a možná právě proto se s nimi dá tak snadno ztotožnit. Kylie Scott píše velmi čtivě, sama jsem měla často tendenci se smát (dobře, dvakrát jsem vyprskla nahlas, kachna při záchvatu mě bude bavit ještě nějakou dobu), malé plus má i hlavní hrdinka Edie za čtení YA, to byla jedna z věcí, co mi vykouzlila úsměv na rtech.

Asi jediná věc, která knize ubrala na hodnocení, je právě série Stage Drive, kterou jsem opravdu zbožňovala a kde se mi hlavní hrdinové patřičně zažrali pod kůži a vůči které by se mi nezdálo fér, kdybych Věř mi dala víc hvězdiček, než kolik jsem udělila. Na zahnání čtecí krize, dokonce i malé zamyšlení právě nad tím, co je v životě důležité a co už tolik ne, je ale kniha skvělá, obzvláště s ohledem na to, že postrádá tradiční tabu a přikrášlené skutečnosti.

Knihu můžete zakoupit u nakladatelství Baronet

Oficiální anotace:

Den, kdy byla držena jako rukojmí při přepadení večerky, otřese celým Ediiným životem. Už nehodlá dál snášet šikanu a snobství na soukromé akademii a přestoupí na státní střední školu, kde se setká s Johnem, klukem, který riskoval svůj život, aby zachránil ten její.

Zatímco si Edie chce užívat, John se naopak touží usadit. Po letech plných večírků a prodávání drog se svým starším bratrem chce vést normální život – chodit včas do školy a začít myslet na budoucnost. Cení si přátelství s Edie, pomáhá jí držet se dál od potíží i rozšiřovat si obzory.

Brzy se však o slovo opět přihlásí temný svět plný nebezpečí, kterému už jednou jen stěží unikli. Poprvé měli štěstí a přežili, podruhé však mohou ztratit mnohem víc – jeden druhého.

Název: Věř mi (GR)
Autor: Kylie Scott
Překlad: Zuzana Ľalíková
Počet stran: 310
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2018
Vazba: Pevná s přebalem

Kylie Scott patří mezi nejlepší autorky oceněné časopisy New York Times a USA Today. V roce 2013 se stala nejúspěšnější spisovatelkou romantických příběhů zvolenou komisí společnosti australských spisovatelů romantické literatury (Australian Romance Writer’s Association). Její knihy byly přeloženy do několika jazyků.

Kylie je dlouholetou fanynkou rockové muziky, milostných románů a nízkonákladových hororových filmů. Žije se dvěma dětmi a manželem v Queenslandu v Austrálii. Ráda čte, píše a surfuje na internetu.

Dianu Gabaldon známe především jako autorku Cizinky. Co se týče série Lord John Grey, ani o ní se nedá říci, že s Cizinkou není nijak spřízněna. Žánrově se liší jen nepatrně, pořád se jedná se o historickou bombu, avšak říznutou kapkou mystery. Sám Lord John se v Cizince objevuje jako vedlejší postava, ve své vlastní sérii se mu ale dostává náležitého prostoru. Bratrstvo čepele je už jeho druhý případ, tentokráte roztažený na více, než pěti stech stranách. Těšit se můžeme na dávno uzavřenou, nikoliv však méně bolestnou rodinnou záležitost, několik výhrůžek a staré dobře známé postavy, které máme tak rádi.

„Aberdeen je šedé místo.“ Grey seděl na posteli, pažemi si objímal kolena a pozoroval, jak ze střech mizí poslední zbytky noci. „Kámen. Déšť. A Skoti. Ti zatracení Skoti.“

Přiznám se, po prvním úvodním dílu, který měl dvě stě stran a v nemálo ohledech na svou délku trpěl, jsem od druhého dílu čekala hodně. Mám osobní teorii, že Diana Gabaldon dlouhé knihy prostě potřebuje (ne, že by jí někdo plánoval určitou délku, ale víte, jak to myslím). Jistě, Panicové nebyli špatní, vlastně ani první Lord John si neuřízl žádnou velkou ostudu, ale oproti rozsáhlým románům s dokonale vylíčeným sociálním pozadím a neuvěřitelně reálnou charakteristikou postav, to prostě nebylo ono. Proto mě pohled na pět set stran textu velmi potěšil a navnadil. Což je poměrně vtipné, když uvážím, že dlouhé knihy nijak zvlášť v oblibě nemám.

Ve zkratce, ano, Diana Gabaldon se rozepsat opravdu potřebuje. Z knihy je pořád jemně cítit detektivní žánr, ale mnohem více otupěně. Neřeší se jen případ a zápletka, ale také osudy. Už to není jen další detektivní případ s poměrně líbivým hlavním hrdinou, ale společenský román se silným zázemím v samotných postavách a s tím, co jde autorce nejlépe, a tím je pořádná nálož historie.

„Hrajete karty často, majore?“
„Nijak často.“
„Měl byste. Vidím, že vás není snadné oblafnout.“

Mysleli jste si, že by nám z knihy dokázal zmizet Jamie Fraser? Samozřejmě, že ne, Jamie je nedílnou součástí Lorda Johna stejně jako je Lord John nedílnou částí Cizinky. Dobrá, ta druhá část ve slabším slova smyslu, přeci jen, první dva díly Lorda Johna se odehrávají ve zhruba stejné dějové linii jako část Mořeplavce, kde spolu Jamie a Lord John strávili zatím nejvíce času, ale chápeme se.

Díky délce a možná také apetitu autorky mi příběh přišel mnohem lépe rozvedený a napínavý. A ano, to se týká i LGBT tematiky. Cizinka mi jako primární série pořád sedí víc, pro fanouška původní série je to ale pořád stejně nutná záležitost. Samozřejmě, jen pokud se vám Cizinka opravdu líbí. Nejlépe až do třetího dílu, jinak byste se mohli ztrácet.

Shrnuto, podtrženo, Lord John a Bratrstvo čepele je velmi příjemným pokračováním, které nadchne každého, kdo si oblíbil první díl, nebo hlavní sérii Cizinka. Víc, než cokoliv jiného spadá do historického žánru, pokud tedy máte rádi dějiny, určitě byste měli dát Dianě Gabaldon šanci.

Knihu můžete zakoupit v internetovém knihkupectví Knihy Dobrovský

Oficiální anotace:

Název: Lord John a Bratrstvo čepele (GR)
Autor: Diana Gabaldon
Překlad: Kateřina Heřmanová
Série: Lord John Grey
Díl: 2.
Počet dílů v sérii: 3 (+ soubor povídek)
Počet stran: 541
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018
Vazba: Pevná s přebalem

O autorovi:

Doktorka Gabaldon má tři akademické tituly, a to ze zoologie, mořské biologie a kvantitativní behaviorální ekologie, a než se začala věnovat psaní, byla dvanáct let profesorkou na univerzitě se zaměřením na vědeckou výpočetní techniku. Napsala řadu vědeckých článků a učebnic, podílela se jako editorka na vzniku MacMillanovy encyklopedie počítačů, založila vědecký čtvrtletník Science Software a překvapivě napsala také četné texty pro komiksy Walta Disneye. Se svým manželem Douglasem Watkinsem má tři děti, dnes již dospělé, a většinu času tráví ve Scottsdale v Arizoně.

Cestování časem je pro Cizinku již dlouhodobým poznávacím znamením a pokud jste si ho nevšimli v souvislosti s nadšenými ódami čtenářů, velmi pravděpodobně vás jimi strhli diváci stejnojmenného seriálu. Zpočátku poměrně nenápadné přesouvání napříč kontinenty se proměnilo v rozsáhlejší kontext, z kouzelného Skotska jsme odcestovali do honosné Francie, odkud jsme bryskně překonávali mořskou nemoc s nejistou cílovou destinací jménem Jamajka a zakotvili jsme nikoliv na exotických ostrovech, ale velmi mladičké Americe. Stručně řečeno, Jamie a Claire jsou už zase spolu, ale vyhráno rozhodně nemají.

Těžko říci, co pravidelný čtenář série cítí, když se mu do ruky dostane čtvrtá kniha jeho oblíbené série a ona má zase přes tisíc stránek. Trochu té beznaděje, hodně nadšení a taky špetku strachu, co všechno se zase nedozví. Nutno dodat, že v mém případě to bylo mírné očekávání kolem nové lokace, protože život na moři mi opravdu moc nesedl, byť bych na Mořeplavce nebyla schopná říct ani ň (minimálně za tu eskapádu kolem jistého únosce). Za nové prostředí ale ráda jsem. Velmi.

Bubny jsem slyšela dávno předtím, než byly na dohled. Vyzvánění mi dunělo v útrobách, jako bych byla dutá i já.

Už v Mořeplavci bylo krásně řečeno, že si Claire zjišťovala všechno kolem historie Evropy, a to tak důkladně, že opomněla Ameriku. Kdo by si taky pomyslel, že by Jamie zvládnul tak dlouhou cestu na lodi, on a jeho nesmrtelná mořská nemoc byli vždy nekonečným zdrojem humoru.

Jako velký vzdělanec jsem dopředu o Americe 18. století moc nevěděla. Mé znalosti se omezovaly na učebnici dějepisu, která stejně rozebírala spíše Evropu a potom také knihu Jih proti severu (odehrávající se zhruba o sto let později, ale to je maličkost). Se zákeřným zvykem Diany Gabaldon vyhrabávat záležitosti dávno zapomenuté, to vlastně znamenalo téměř nic. Abych vše uvedla na pravou míru, pokud obyčejná třísetstránková kniha se svými (ne)podrobnostmi vypadá jako dezert, Bubny podzimu jsou kalorická bomba. To jen v případě, že jste nečetli žádný díl série, což je v tomto okamžiku nepravděpodobné, protože si čtete recenzi na čtvrtý díl série (ale pokud nemám pravdu, napravit byste to určitě měli).

„Časy se mění a my s nimi. Víš jistě, že o ně nestojíš, Rogere?“

I tentokrát se můžete těšit na Briannu a Rogera, kteří v příběhu působí jako takové malé (ne úplně nutné, pořád mám raději Jaimeho a Claire, i s jejich paličatými hlavami) zpestření obvyklého repertoáru postav. Tedy, pokud otázkou nutnosti není smrtelně důležitá úloha v životech hlavních postav. Maličkost.

Jako obvykle máme na talíři naservírované zápletky, které dalece přesahují jeden díl, k tomu snad tolik, že historie říznutá prvky fantasy a lehce alternativními dějinami dělá smrtící koktejl. Toť vše, co jsem momentálně schopna vyprodukovat. A to stále vlastně nic moc nevím.

Bubny podzimu mi padly do noty mnohem víc, než Mořeplavec, zároveň jsem byla moc ráda, že nenavázal na složitou Vážku v jantaru (politika není nic pro mě), naopak s sebou přinesl zase něco nového, čím si dokázal získat moji pozornost. Nemám problém říct, že jsem vůči Cizince silně zaujatá, protože jsem. Mám ráda knižní sérii, i seriál, kde se hlavní hrdinové chovají mnohem víc nelogicky a paličatě. Historie v učebnicovém formátu mi kvůli své povrchnosti nikdy nesedla, Diana Gabaldon jde na všechno ale konkrétně a s nutnou dávkou lepidla, co všechno spojuje dohromady tak, že se těšíte, kam zabrousíte příště. Pokud jste předchozí díly četli a líbily se vám, doporučuji vytrvat, pokud jste nováčci a Cizinka vás zaujala, za zkoušku nic nedáte. Kromě času, který si na vás tato série pro závisláky vybere, to si pište.

Knihu můžete zakoupit v internetovém knihkupectví Knihy Dobrovský

Hrdinka bestselleru Cizinka, Claire, se v Bubnech podzimu vrací společně se svým manželem Jamiem Fraserem, aby společně našli nový život v amerických koloniích. Předchozí román Mořeplavec skončil, když ztroskotali v Georgii v roce 1765, šťastní, že jsou pryč ze Skotska.

Bubny podzimu začínají tam, kde Mořeplavec skončil. Jamie s Claire, Fergusem a Ianem se vydávají do Charlestonu  a Wilmingtonu, než se usadí v kopcích severní Karolíny, kde doufají, že si vybudují nový domov. Ve stejné době zůstává Brianna Ellen Randallová a její nápadník, historik Roger Wakefield ve 20. století. Brianna teď osiřela, když se její matka vrátila do minulosti a ona má problém s tím tenhle fakt přijmout. Také je zvědavá na svého otce, kterého nikdy nepotkala, načež objeví tragický kus historie, který muže ovlivnit štěstí jejích rodičů. Tenhle objev ji přesvědčí, aby se sama vrátila v čase a zachránila svoje rodiče. Roger ji následuje.

Název: Bubny podzimu (GR)
Autor: Diana Gabaldon
Překlad: Anna Křížková
Série: Cizinka
Díl: 4.
Počet dílů v sérii: 9 (?)
Počet stran: 1168
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018
Vazba: Pevná s přebalem

O autorovi:

Diana Gabaldon je autorkou oceněné ságy Cizinka, popsané magazínem Salon jako „nejchytřejší historický sci-fi dobrodružný a romantický příběh, jaký kdy napsala držitelka titulu Ph.D.“.

Doktorka Gabaldon má tři akademické tituly, a to ze zoologie, mořské biologie a kvantitativní behaviorální ekologie, a než se začala věnovat psaní, byla dvanáct let profesorkou na univerzitě se zaměřením na vědeckou výpočetní techniku. Napsala řadu vědeckých článků a učebnic, podílela se jako editorka na vzniku MacMillanovy encyklopedie počítačů, založila vědecký čtvrtletník Science Software a překvapivě napsala také četné texty pro komiksy Walta Disneye. Se svým manželem Douglasem Watkinsem má tři děti, dnes již dospělé, a většinu času tráví ve Scottsdale v Arizoně.

Po Kruté kráse jsem bažila přibližně dva roky. Jestli jste trošku sledovali dění, neminuly vás zklamané recenze a rychlý pokles zájmu, co se této relativní novinky týče. Budu upřímná, já to pozorovala taky, knihu jsem si ale stejně chtěla přečíst. Proč? Je to velmi prosté. Jsem jednoduchý člověk. Když dojde na Krásku a zvíře, jsem prostě ztracená. Postavte přede mě rozzuřeného dikobraza s vlaječkou „retelling Krásky a zvířete“, já si ho nadšeně adoptuju a budu se s ním bez sebemenších námitek mazlit. Dejte mi Krutou krásu a já si ji prostě přečtu.

Byť Krutá krása není tak úplně klasický retelling na Krásku a zvíře (a skrývá minimálně dva další, které vám neprozradím), děj začíná osvědčeným sňatkem. Nyx je už od narození zaslíbená muži, kterého nikdo nikdy neviděl a o kterém se tvrdí, že je všechno, jen ne muž. Nyx ví, že ho musí zabít. K tomu je vychovávána i vedena, s tím se usíná i probouzí, večeří i snídá. Její existence se odvíjí od jistoty, že až nadejde čas, bude vědět, jak svého novopečeného manžela zabít. S čím však nutně nepočítá, je, že takový střet nutně přežije.

„Tenhle klíč odemkne všechny místnosti, do kterých máš dovoleno vstoupit. Do těch ostatních se vstoupit nepokoušej, nebo toho budeš draze litovat… i když ne moc dlouho.“
„To se stalo vašim předešlým osmi ženám?“
„Některým z nich. Některé si tiply špatné jméno. A jedna spadla z ocelového schodiště, ale ta byla neobyčejně nemotorná.“

Bez vykrucovaček můžu říct, že jsem ke Kruté kráse nepřistupovala jinak, než bez větších očekávání. Prvních čtyřicet stran jsem se tak trochu chystala na nejhorší. Styl nebyl tak lákavý, aby zaujal, hlavní hrdinka byla neslaná, nemastná a všechno jako kdyby šlo postupně do kopru. Ale znáte to, někdy se stane, že se kniha postaví na hlavu a ukáže se z úplně jiné stránky, než byste čekali.

První jev mají na svědomí věty typu „Hlas měl jako šlehačku, lehký, ale sytý.“, ten druhý pak mnohem častější odstavce plné skvěle zvládnuté chemie mezi hlavními hrdiny, dynamických rozhovorů a humoru, za který by se nestyděl žádný současný autor young adult. A samozřejmě, pak tu máme Ignifexe.

Ignifex je hlavním tahounem příběhu. Nesnažte se si nalhávat opak, jedná se o obecně platný fakt a zákon. Ignifex je dravý démon, kterému ty výhrůžky smrtí opravdu věříte a přitom ho celou dobu prosíte, aby vás neopouštěl a nenechával vás s Nyx samotné. Kromě nepopiratelného charisma mu to s Nyx skvěle šlape a je něco přesně mezi rampelníkem a satanášem.

Naproti tomu Nyx je slabším článkem celého příběhu. Většinu času se zmítá ve svém dilematu ublížit – milovat, zabít – nechat žít. Toto dilema řeší často a bez větších výsledků, což z ní činí temnější stránku celého příběhu. To a pak taky hlas sytý jako šlehačka.

Blížil se ke mně jako kocour plížící se k ptákovi. „Mám se snad víc bát vlastní smrti?“
Ustoupila jsem o další krok zpátky a narazila do jednoho ze sloupů. Protože nebylo kam utéct – a já stejně věděla, že útěk by mě nezachránil –, mohla jsem ho jen probodávat pohledem.
„Ale ne, tím se vůbec neobtěžujte. Jen dál odpočívejte v pokojné neznalosti.“
„Radši mě zabiješ ve spánku?“
„Bylo by neslušné vás před tím vzbudit.“

Styl autorky má pouze náznak plynulosti, spíš než rychle plynoucí odstavce vás bude pohánět tajemno (a vtipné scény, uznávám), což je další příjemná složka příběhu. Celou dobu jsem si představovala, jak snadno by šlo šlehačkové a nerozhodné scény nahradit těmi temnějšími. Obzvlášť, kdyby se autorka rozhodla rozvést jeden z těch dalších dvou klasických příběhů, které se v knize nachází.

Posledních 70 stran jsem četla spíš ze setrvačnosti. Ignifexe bylo málo a omáčky okolo skoro stejé množství jako ze začátku. Finále mě nenechalo nijak překvapenou, ani vyšťavenou, řekla bych, že jsem jeho větší část uhodla už na začátku, celkově jsem ale z knihy měla víc než povznesený pocit a i teď, když pátrám po úryvku, který bych vám sem do recenze hodila, mě lehký smích neopouští (pokud tyto dva úryvky ve výsledku nebudou tak vtipné, jak jsem slibovala, je to jen tím, že musím vybrat spíš kratší, než delší úsek).

Krutá krása ve výsledku není nic světoborného, ztrátou času bych ji ale rozhodně nenazvala. I u kvalitnějších knih jsem se nenasmála zdaleka tolik jako s Nyx a Ignifexem a moc ráda bych si v ruce aspoň na chvíli podržela autorčinu další knihu. Sečteno a podtrženo, z hrůzného očekávání (obzvlášť kvůli zklamaným recenzím) se vyklubala příjemná jednohubka s dnes už ne tak častým humorem a hrdiny, mezi kterými chemie opravdu funguje.

Ukázka toho, jak moc je to super, archivní dojem ze zhruba 50. strany:

Knihu můžete na zakoupit na stránkách Albatros Media

Oficiální anotace:

Recenze psána pro knižní komunitní portál Zeedee

Už ve chvíli, kdy Šest vran putovalo do tisku, to v literárních vodách netrpělivě vřelo. Zběhlí a dobře obeznámení čtenáři young adult žánru totiž moc dobře věděli, že kromě vyladěného kabátku s barevnou ořízkou se chystalo něco, co udeří silou vlny tsunami. To něco byla kniha, která nezapadala do klasické žánrovky a která měla sestávat ze dvou celků. Dnes máme na pořadníku ten druhý z nich – Prohnilé město, závěr fenomenální dilogie plné zločinu, pletichaření a unikátních postav.

Když se Jan Van Eck vypaří s Inej, i slíbenou odměnou, pro kterou Kaz, Inej, Nina, Matthias, Jesper i Wylan kradli, trpěli a zabíjeli, neví, s jakým živlem si zahrává. Kaz Brekker totiž nezapomíná a jakoukoliv nekalou hru proti jeho gangu a osobě obvykle trestá smrtí. Tentokrát jde však o 30 milionů kruge a Inejin život, milosrdná smrt tak nepřichází v úvahu. Ne, šest vran si musí znovu ušpinit ruce a pomstít se tak, jak je to jen na ctihodném obchodníkovi, který lže a krade stejně jako každá druhá krysa v Barrelu, možné.

„V Ketterdamu na sebe lidi míří pistolemi pořád. Je to vlastně něco jako podání ruky.“

Prohnilé město od začátku čelí jedné nevýhodě – následuje hned po knize, kde parta odvrženců zdolala nemožný úkol a vrátila se z něj živá a zdravá. Už proto se od začátku tak trochu počítá s tím, že to nebude takové terno jako první díl a Leigh Bardugo se své body bude snažit nahnat jinde. Naštěstí pro nás moc dobře ví, jak na to.

Byť většina knihy sestává především z plánování a hlavní akce se dočkáme až na závěrečných 150 stranách, není to tak zlé, jak by jeden mohl čekat. Konec konců, na to, že si nás autorka hýčká hlavně poutavými a rozličnými charaktery, jsme zvyklí už z Šesti vran, tentokrát k tomu dochází jen ve větším měřítku a děj, navzdory tomu, že se stává méně komplikovaným, získává na příjemné nepředvídatelnosti. Co bylo v Šesti vranách naznačeno, je v Prohnilém městě dotaženo, menší píseček navíc vybízí k experimentování, a protože autorka ví, že jednoznačný konec s happy endem by se k sérii nehodil, čeká nás menší emocionální smršť i pár (ne)příjemných překvapení.

„Víte, co je Van Eckův problém?“
„Že nemá žádnou čest?“ napadlo Matthiase.
„Že je mizerný otec?“ přisadila si Nina.
„Že začíná plešatět?“ nabídl Jesper.
„Ne,“ řekl Kaz. „Může hodně ztratit. A sám nás přivedl na to, co mu máme ukrást první.“

Těžko jen tak z fleku říci, proč byste si tuto sérii měli přečíst. První věc, kterou vám řekne každý: postavy si zamilujete. Příběh je vyprávěn z šesti perspektiv, každá je naprosto jedinečná a každá si vás získá úplně jiným způsobem. Netradiční je i volba sociální vrstvy, Leigh Bardugo z padouchů tvoří pochybné hrdiny a staví je nad obchodníky i smetánku. K tomu zas a znovu dokazuje, že váš úhel pohledu nikdy nesnímá celý záběr.

Ano, zejména první díl vyplňuje foreshadowing (předzvěst, kdy víte, že ta zdánlivě nenápadná zmínka o zbrani v šuplíku vedle nůžek, po kterých hlavní hrdina sahá v první kapitole, není náhodná), ne vždy dojde na překvapení, které vám ostatní čtenáři slibují a přesto… Něco na těch knihách je. Něco, co vás chytne již v první kapitole, kde se téměř vůbec neorientujete a táhne vás to napříč textem, až zjistíte, že si v duchu neznámé pojmy nezapisujete, ale jednoduše proplouváte a celou tu jízdu si nesmírně užíváte.

Když se to vezme kolem a kolem, Prohnilé město je úctyhodným zakončením série. Kde postrádá akci, tam nabízí detailněji popsanou minulost postav, rozvíjí jednotlivé vztahy i charakteristiku, navíc se soustředí i na sociální pozadí. Kromě klasického motivu pak poukazuje na problémy s gamblingem, lidskou omezenost, ale také to, že nikdo nemá jen černé, nebo bílé stránky. A od koho jiného se učit morálce, než od party krys s Barrelu?

Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek: vloupali se do nejstřeženější pevnosti světa a ukradli to, za co měli dostat velmi dobře zaplaceno. Místo kýžené odměny však na ně čekala zrada. Podvedeni a oslabeni o jednoho člena, který byl unesen, musí napnout všechny své síly, aby získali, co jim patří. V ulicích zkorumpovaného Ketterdamu se mezitím schyluje k válce. Nebezpečná droga jurda parem se stává předmětem hry o moc. Zkáza, kterou za sebou nechává, je děsivá. Obstojí Kazova prohnanost proti starým i novým nepřátelům? Zůstanoumu jeho lidé věrní? Pomstí se za zradu a zabrání rozšíření smrtící drogy, které by mělo nedozírné následky nejen pro griši, ale i pro celý svět?

Název: Prohnilé město (GR)
Autor: Leigh Bardugo
Překlad: Julie Žemlová
Série: Šest vran
Díl: 2.
Počet dílů v sérii: 2
Počet stran: 423
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2018
Vazba: Pevná s přebalem

V roce 2012 vydala první díl trilogie Griša, který se okamžitě stal bestsellerem listu New York Times. Šest vran se setkalo s nadšeným ohlasem u čtenářů, stejně jako jeho v česku chystané pokračování nazvané Crooked Kingdom.

Nemesis byste si na první pohled dokázali splést s člověkem, to ovšem jen v případě, že byste se nechali zmást zevnějškem. Nemesis totiž není člověk, ale bytost jménem diabolik stvořená chránit. Jakýmkoliv možným i nemožným způsobem, všemi dostupnými prostředky – třeba i vraždou.

Aby svou povinnost splnila i tentokrát, musí se naučit nové způsoby boje, jí dosud neznámé. Iluze, přetvářka a skryté pletichy se tak stávají jejími druhými jmény, jako stroj neschopný hlubších citů pak čelí opravdové výzvě, když s měnící se podobou musí přizpůsobit i své chování a dosud zažité zvyky. Její chráněnka je totiž vyžádána jako rukojmí a Nemesis musí přijít na způsob, jak na tvrdé jádro nabalit poddajnou slupku. Když ne, hra je u konce a v ohrožení se ocitne mnohem víc, než jeden lidský život.

Celou recenzi si můžete přečíst na KNIHCENTRUM revue

Oficiální anotace:

Diabolik je sci-fi román o technicky vyspělém světě, kde lidské city zůstaly pozadu. Ale nechybí v něm romantika, jen si na ni chvíli musíte počkat.

Nemesis je diabolik. Stroj bez emocí a citů. Smyslem její existence je chránit Sidonii, dceru galaktického senátora. Neexistuje nikdo, koho by nezabila, aby Sidonii udržela v bezpečí. Ale když se stane, že je Sidonie povolána ke galaktickému dvoru, kde jí šílený císař hodlá držet v zajetí jako rukojmí, existuje pro Nemesis jen jedna možnost, jak ji účinně ochránit. Musí se stát Sidonií.

Název: Diabolik (GR)
Autorka: S.J. Kincaid
Překlad: Lucie Schürerová
Série: Diabolik
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: 3
Počet stran: 373
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2017
Vazba: Pevná s přebalem

„Good Night Stories for Rebel Girls“ byl titul, který na mě zíral z Facebooku v době, kdy vzniklo tohle upoutávkové video na knihu. Tehdy se jednalo o projekt shánějící finanční podporu, takže jsem to bez větší pozornosti odmávla s tím, že nějaké bláznivé feministky zase budou všem cpát, jak jsou chlapi neschopní a vesele si scrollovala dál. Ha, ha, kdyby jen tohle.

Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky jste už na trhu museli zahlédnout. Aby ne, pyšní se krásným grafickým zpracováním, opírají se o skutečné historické osobnosti a bože, jsou tam ty naše milované spisovatelky. Něco takového nejde pokazit, ne, ne.

Ale ano, jde. Předem varuji, tohle je unpopular opinion. A nebude to pěkné.

Proč ano

Abych začala něčím pozitivním, dobrá polovina příběhů vás zaujme a opravdu obohatí. Na stránkách této knihy vás čekají nejen Jane Austen a sestry Brontëovy, ale i vědkyně a hrdinky jako například Marie Curie a Irena Sendlerowa. Bohužel, inspirativní osobnosti a opravdové dámy jako Helen Keller a Astrid Lindgren nejsou jediné, kdo na stránkách této knihy našly útočiště. A nejen Alžběta I. a Evita tomu škodolibě přikyvují.

Tabuizace dějin

Strašná sranda, když si v klidu čtete medailonky a najednou na vás vybafne Coco Chanel. Žena, která využívala muže, spala a sympatizovala s nacisty (tohle si klidně vygooglete), schvalovala antisemitismus a další velmi příjemné záležitosti, které historie a tato kniha milosrdně opomínají.

Ó ano, nechybí samozřejmě ani kontroverzní Evita, nechutné dobyvatelky, které plenily pro peníze a to všechno v úhledném balíčku nadepsaném: „Děti, tohle jsou vaše hrdinky!“

Vezměme si například takovou japonskou císařovnu Jingū, ta má pro sebe nádherně vyhrazenou stránku jen o tom, jak dobývala Koreu. K tomu úchvatný citát:

„Zbraně v rukou, vyzýváme zvedající se vlny, nebude to dlouho trvat a naše flotila se zmocní země pokladů.“

Ano, hlavně nezapomeňte doplnit, že to podle legend byla čarodějka a dítě v sobě nosila tři roky. Vážně. Krveprolití. Sprosté zabírání cizího území. Proč? Navíc, když se o kousek dál zmiňuje korejská královna o pár století mladší. Co kdyby jí ta Japonka vtrhla na území a všechny je zmasakrovala? Co na to Lozen, jedna z posledních válečnic kmene Apačů? Co kdyby proti ní Spojené státy poslaly ženskou důstojnici? Patřila by do této knihy? Taková pocta, dávat hrdinky a ochránkyně svého lidu na stejný piedestal, jako dobyvatele jejich území. Lozen by byla nadšená. 

Aby toho nebylo málo, kniha si nebere na paškál jen pochybné historické osobnosti, ale i současnice. Mezi nimi Hillary Clinton a nedávno zesnulá Margaret Tatcher. Ne, opravdu nepotřebuji, aby mi dětská kniha dohazovala pochybné političky coby vzor. Když něco píšu jako pohádku pro děti, očekávám, že budu mít čisté zdroje. Jaký to má smysl, psát o ženě, která zachránila na dva tisíce židovských děti, když hned o pár stránek dál čtu o nacistické sympatizantce?

Och, a zmínila jsem třeba takovou Joan Jett? Super zpráva – drogy, sex a Rock ‚n‘ Roll, mhm. Ještě Pussy Riot by to chtělo.

Kniha jako mediální vliv

Kvanta a kvanta žen z arabských států. Já to beru, jestli cítíte, že dětem chcete naservírovat uprchlíky, teroristy, ženy bojující proti sjednaným manželstvím a Krym, dejte to tam. Ale stačí jeden příběh s danou tematikou, fakt, děcka už tak z toho budou mít hlavy jako melouny (beztak budete dělat miliardu dalších dílů, tak to jen rozkouskujete, no, bože).

Osobně také nechápu, proč tam dávat transgender dítě ze základní školy, Lili Elbe vám nic neříká? Aha, vlastně, tam byste museli vypustit informaci, že se ve svých memoárech považovala za hermafrodita. To my nechceme, my přece informace nevypouštíme!

Feminismus

Na můj vkus bylo až příliš často zmiňováno, jak moc muži ženy utlačovali, v jednom medailonku hned na začátku je dokonce doslova napsáno:

„Nikdy se nevdala – vlastní nezávislosti si cenila stejně jako nezávislosti své země.“

Celkově mi přišlo, že s tím, jak moc je zdůrazňována historická i současná nerovnost mezi mužem a ženou, se to už trochu přehání v neprospěch mužů. Jsou to děti, ne idioti, nemusíte pořád zdůrazňovat, jak moc to měly (a mají, to nezpochybňuji) ženy kvůli mužům na houby, ony si to zapamatovaly z miliardy zmínek, které jste napsali předtím. Fakt, polovina by bohatě stačila.

Jejda, málem bych zapomněla na chuděrku Artemisiu Gentileschi. Na její stránce je větší polovina textu věnována procesu s Tassim, tvorba přitom zabírá ze stránky jen malou část. Ale super, víme o tom, že byla znásilněna. Protože to utváří její charakter. Ne, že by to byl jediný profil ochuzený o důležité informace.

Půvabně působí i výlučně ženská jména ilustrátorek, jen si představte tu poptávku: „Sháníme ženské ilustrátorky, muži nedokážou ženské hrdinky patřičně ocenit, takže jen ženy, sorry.“

Ale to je možná jen můj osobní pocit zesílený předmluvou o genderové rovnosti.

Být úspěšná

Zvláštní, co si pod pojmem „být úspěšná“ autorky někdy představí. Když jste světově proslulá architektka a začnete hysterčit, protože má vaše letadlo malé zpoždění, je v pohodě, že vašemu výlevu nakonec vyhoví, protože, opět cituji:

„Posádka se bránila, že to nepůjde, už mají přece naložená všechna zavazadla. Zaha ale byla neústupná – a nakonec si prosadila svoje. A tak to dopadlo skoro vždycky.
Taková Zaha prostě byla.
Ráda překračovala všemožné hranice a dělala věci, které ostatním připadaly zhola nemožné.“

Nekecám, takhle to tam doslova je, nic jsem nevynechala. Úžasná zpráva – když jste úspěšní, bezohlednost a to, že jste rozmazlení fakani, je vlastně překonávání nemožného. Jestli je na té historce víc, netuším. I kdyby bylo, autorky nic dalšího neuvedly, jako důvěřivý čtenář si tedy odmítám googlit, jestli měla naše architektka nouzi o čas, nebo prostě chytla nerva jako obyčejný pětiletý grázlík.

Závěr

Abyste neodcházeli s pocitem, že si knihu nemůžete koupit, můžete. Pokud jste ale stejně jako já na některé eufemismy přecitlivělí, u prvního čtení se budete pěkně rozčilovat. Přesně tak, první čtení, protože podruhé už budete vědět, které profily vynechat a které si opravdu užít. A ono opravdu je, co si užít – při procházení mi to vyšlo na větší polovinu výjimečných žen, s tím, že se odmítám pouštět do zkoumání pravých tváří některých uvedených osobností, to by byla spíš polovina střídmá.

Tak. A teď chci popravdě vědět – kdo to četl, kdo si to opravdu užil a kdo zaznamenal něco, co páchlo po zdechlině? A jestli jste nečetli, pořád se chystáte, nebo s knihou budete více opatrní?

Sto krátkých příběhů vypráví životní osudy stovky mimořádných žen z minulosti i současnosti. Umělkyně, sportovkyně, vědkyně, političky a další velké osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do historie, inspirují malé i velké čtenáře snít velké sny. Seznámíte se s královnou Alžbětou I., módní návrhářkou Coco Chanel nebo s tenistkou Serenou Williams. Každý medailonek navíc doprovází celostránkové portréty od šedesáti výtvarnic z celého světa.

Název: Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky (GR)
Autorky: Elena Favilli, Francesca Cavallo
Překlad: Alžběta Franková
Série: Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky
Díl: 1.
Počet dílů v sérii: 2 (?)
Počet stran: 212
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2018
Vazba: Pevná

Francesca Cavallo – oceňovaná spisovatelka a ředitelka divadla, toto její sedmá kniha

Elena Favilli – oceňovaná žurnalistka a podnikatelka